... ale obavám se, že dozvědět se úplnou pravdu též nechci. :?
Předně: tvojí otázku ti nezodpovím, neboť nejsem problému znalý, a asi nepřispěji ničím novým. To jen tak na úvod.
Mě samotného za můj pobyt v Indonésii otázka odpadu napadala často, ale raději jsem popeláře (dá-li se jim tak vůbec říkat) nesledoval - hádám, že situace z Bandungu se může opakovat asi kdekoli. Bohužel. V těch černějších chvílích jsem musel konstatovat, že jednou Indonésani sami sebe utopí v odpadcích, a pokud je nestihne záhuba touto cestou, tak asi umřou hlady, protože políčka a pralesy budou muset ustoupit skládkám.
Máš totiž bohužel pravdu v tom, že spotřeba PET lahví a igelitových pytlíků tam je neskutečná, balí do toho snad všechno, co se dá. A něco se s tím dít musí... já bych řekl, že co hoří, to spálí (asi někde ve velkém, ale svědkem jsem nikdy nebyl), anebo to pohřbí kamsi pod zem, což je prašť jako uhoď, že.
Rád bych věřil tomu, že alespoň ve velkých městech existuje něco jako spalovna, kde vědí, jak na to, nebo, ještě lépe, že mají nějakou třídírnu odpadu, který dokáží recyklovat (s papírem to umí určitě - ale plasty... :?

. Mám ale dojem, že zádrhel je ve dvou věcech:
1) stará známá písnička s nedostatkem peněz (slýcháme ji všude na světě) a
2) vpodstatě nulová "ekologická gramotnost" obyvatelstva - té si člověk na cestách všimne - mně osobně nejvíc "dostala" situace, když jsem jel na trajektu na Flores. Stojím u zábradlí, koukám na moře, a najednou vidím, jak několik delfínů hopsá podél lodi. To neuniklo ani Indonésanům, a tak jsme se kochali a kochali, až jedno děcko vedle mě vzalo prazdnou PET láhev a chystalo se jí hodit delfínům. Tak jsem ho zadržel a indonésky mu povídám, ať to nedělá bla bla bla... dítě na mě koukalo jak na zjevení, pak se otočilo a přešlo na pravobok, odkud mrštilo lahev nebohým mořským tvorům, ať si s ní už nějak poradí...
Dokud ministerstvo školství ve spolupráci s ministerstvem životního prostředí nezahájí celoplošnou skolní kampaň, bude se nebohá Indonésie čím dál tím víc utápět v tunách odpadu, což jistě zanechá hluboké rány na tamní přírodě. Můžeme jen doufat, že se tak stane co nejdříve, a myslet na to i při našich cestách.