Taková je často otázka nejen amatérů a turistů, přicházejících do zemí jihovýchodní Asie, ale často i odborníků a jazykovědců. Formálně je to evidentní: jako dva jazyky je to definováno zákony a ustanoveními států, kterých se to týká, to jest Indonésie, Malajsie, Bruneje, Singapuru a částečně i dalších států s malajskou či indonéskou populací. Ale jak je tomu ve skutečnosti z filologického hlediska?