Tenggara.net

Sdružení pro poznání Indonésie a dalších zemí JV Asie

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Čekání na gathot(a)

( 2 Hlasů )
V Indonésii vstávám obvykle již za úsvitu, dnes jsem si ale obzvláště přivstala. Nedávno jsem totiž svůj jazyk rozmazlovala dvěma místními pochoutkami, gathot a ketan kelapa, a zajímalo mě, jak se připravují. A kde lépe se recept dozvědět než u samotné kuchařky. Tentokrát jsem ale místo na nedaleký trh, kde je k dostání velký výběr slaných a sladkých pochoutek, jela na křižovatku u hradeb sultánova paláce, kde od časných ranních hodin nabízí pár žen výsledky svého kulinářského umění.
Uprostřed dlážděného plácku seděla na nízké stoličce pod vzrostlým stromem žena v pestré blůzce a zkušeně balila porce lepkavé rýže polité palmovým cukrem do banánových listů. Příchod cizinky způsobil trochu pozdvižení a inspiroval čekající k několika žertovným poznámkám na můj účet. Když zjistili, že umím indonésky a dokonce snad i rozumím několika javánským slovům, začali se mě s neskrývanou zvědavostí vyptávat na vše, co bychom v Evropě považovali za citlivé informace – můj původ, vzdělání, věk, současné bydliště, rodinný stav... Byli v značné přesile, tak jsem se obrnila trpělivostí a vyčkávala okamžiku, kdy vlna překvapeného zájmu opadne a já budu mít šanci zeptat se na to, co pro změnu zajímá mě. Zákazníků ale přibývalo, paní krájela jeden lupis (lepkavá rýže zabalená do válečku z palmových listů) za druhým a můj prázdný žaludek začal vyčítavě bručet. Odnesla jsem si tedy jednu porci ketan kelapa k dlouhému dřevěnému stolu ve stínu plechové stříšky, kde nad skleničkou sladkého čaje pokuřovalo hřebíčkové cigarety několik penzistů.

Takřka bezzubý pán v elegantní batikované košili mi hlasem zanikajícím v řevu projíždějících motorek začal klást již zodpovězené otázky. Zřejmě se k jeho uchu mé odpovědi nedonesly. Nad tím, že studuji na jedné z místních katolických škol uznale pokýval hlavou a já jsem se na tak na jeho náboženské přesvědčení už ptát nemusela. Ne že by mě to zajímalo, ale tato otázka patří k běžnému seznamovacímu rituálu v Indonésii. To, co zpočátku vypadalo jako další z konverzací podle standardního scénáře se ale brzy proměnilo v nesmírně příjemné setkání.

Pan Joko, ze kterého číšila trpělivost, moudrost a dobrosrdečná povaha, se díky svému zaměstnání na ministerstvu financí podíval do různých koutů Indonésie, žil na ostrovech Madura a Sumatra a několik let před penzí strávil v moderním městě Bandung na západní Jávě. Po zemětřesení v roce 2006 se ale vrátil do své rodné Jogji, kde společně se svou rodinou obývá dům v ulici Gamelan v blízkosti sultánova paláce. Vždy když jsem na kole či motorce projížděla touto ulici, vzpomněla jsem si na javánský orchestr gamelan. Javánci chovají gamelan v takové úctě, že po něm dokonce pojmenovali jednu ze zelení lemovaných uliček, myslela jsem si. Pana Joka moje laická interpretace opravdu pobavila. Když se mu koutky úst vrátily do polohy klidu, vysvětlil mi, že ulice kolem kratonu jsou pojmenovány podle povolání zaměstnanců sultána, kteří v nich dříve bydleli. „V té ulici tedy bydleli hráči gamelanu?“ snažila jsem se o pochopení. Tentokrát se rozesmál celý stůl. „Název ulice je odvozen od slova gamel, které označuje podkoní,“ vysvětlil mi pan Joko s očima plnýma veselých jiskřiček a mně se před očima vybavila socha koně, která zdobí tuto ulici.

Po chvíli se k nám připojil další pán, již na pohled o mnoho let mladší než jeho společníci. Bez ohledu na to, o čem jsme se zrovna s ostatními dědečky bavili, o mě začal zjišťovat osobní údaje. Pan Joko mě předběhl a s intonací znalce mu převyprávěl můj příběh. Byla jsem mu za to vděčná, po desáté se mi o tom, že v Jogje studuju už skoro dva roky a k indonéštině jsem se dostala víceméně náhodou mluvit nechtělo. Když jsem ještě doplnila pár informací a vysvětlila cestu ke svému domu, hovor se stočil na život v Yogyakartě. Všichni dědečkové přikyvovali, když ten nejmladší z nich vyprávěl, jak příjemné je v tomto městě bydlet. Přestože ceny téměř veškerého zboží se za poslední půlrok podstatně zvýšily, obyvatelé Yogyakarty se s tímto nárůstem dokázali dobře vypořádat a na jejich životě se toho moc nezměnilo. Pan Joko vysvětlil, že místní obyvatelé tzv. nrimo, přijímají vše tak, jak to přijde. Možná proto nikdy nebyly ve městě násilné nepokoje a místní pestrá etnická mozaika se těší mírovému a harmonickému soužití. Právě poklidná atmosféra města, kde čas neplyne ale jen se tak líně převaluje, se stala magnetem pro státní úředníky, politiky i populární umělce, kteří chtějí strávit svůj důchod daleko od ruchu velkoměst. S oblibou si kupují či staví domy především v severní části města, kde je díky blízkosti hor svěží a chladnější vzduch a cesta za rekreací v přírodě zabere jen pár minut.

Životní tempo je v Yogyakartě opravdu jiné. Nikdo zde nikam nespěchá, vše má svůj čas a když něco nejde, není potřeba se tím dál zabývat. „Lidé v Yogyakartě nemají potřebu hnát se za něčím. Stačí jim, když uspokojí své základní životní potřeby,“ potvrzovali mi pánové to, co jsem si již mnohokrát sama ověřila v praxi. Vzpomněla jsme si přitom na svého přítele, jehož rodina pochází z Yogyakarty. Během studií se vždy toužil vrátit do města svého dědečka, pak ale dostal práci v hlavním městě. Yogyakarta má stále výsadní místo v jeho srdci, trvale žít a pracovat by tu však už nechtěl. Město je na něj příliš pomalé, vše zde trvá nesnesitelně dlouho a komunikace mezi lidmi je zbytečně zatížena zdvořilostními frázemi. Vybavil se mi také hovor s jiným přítelem, který si kdysi založil dílnu na výrobu tašek z přírodních materiálů. I on nabyl díky pracovní zkušenosti s místními lidmi přesvědčení, že obyvatelům Yogyakarty stačí k přežití málo a nedokáží příliš využívat příležitostí, které jim život nabízí. I když dostanou šanci získat zakázku, která by jim mohla zajistit bezstarostnou budoucnost, nedokáží myslet dopředu a udělat pro zdar celé věci maximum.

Tyto příběhy rezonovaly i v našem ranním povídání. Vzdělaní dědečkové porovnávali Yogyakartu s dalším středojavánským královským městem, Surakartou. „Na rozdíl od Yogyakarty je Surakarta čilé a rušné město, které žije ve dne v noci. Lidé jsou tam podnikavější a dynamičtější.“ Toto srovnání ve mně vyvolalo údiv. V povědomí cizinců, kteří tam kdy zavítali, je totiž Surakarta město ospalé a životní rytmus jeho obyvatel ještě pomalejší než ve větší Yogyakartě. Podle pana Joka a jeho přátel ale zdání klame: na rozdíl od Yogyakarty jsou warungy v Surakartě otevřeny po celý den, stále se zde něco děje a obchody jen kvetou. „Jdi se podívat do čtvrti kolem trhu Klewer, tam to opravdu žije a hýbají se peníze.“

Klidna atmosféra Yogyakarty je pozoruhodná ještě z jednoho důvodu. Ve městě je totiž více než sto univerzit, kde se vzdělávají studenti nejenom ze všech koutů rozlehlého indonéského souostroví ale také stovky cizinců. Setkávají se tady tak rozličné kultury a silné individuality, z nichž mnoho se v pozdějších letech dostane na výsluní indonéského politického nebo kulturního nebe. Předpokládala bych, že právě každodenní styk kultur probudí v místních obyvatelích soutěživost a změní jejich tradiční pohled na svět. „Obyvatelé Yogyakarty jsou velmi vzdělaní a inteligentní, nedokážou toho ale využít.“ Na mých společnících bylo ale přes všechnu vyslovenou kritiku znát, že mají pro místní mentalitu pochopení a tep města souzní s tlukotem jejich srdce.

Hovor se stočil na místního sultána, který kromě své tradiční funkce strážce javánské kultury zastává také pozici guvernéra Zvláštní provincie Yogyakarta. V porovnání s jeho otcem a předchůdcem nemá Hamengkubuwana X takové charisma ani vliv, přesto je třeba ho uznávat a respektovat. O tom, že sultán je stále považován za osobu s velkou duchovní silou svědčí stovky jeho služebníků, tzv. abdi dalem, kteří jsou ochotni vykonávat různé práce na dvoře za symbolickou mzdu 8 000 nebo dokonce méně rupií za měsíc (asi 16 Kč). Divila jsem se, jak můžou tito lidé vůbec přežít, ale pan Joko mě ujistil, že práce pro sultána není již v současné době jejich jediným zdrojem příjmu. „To by opravdu nešlo. Většinou pracují jen pár dní v týdnu, po návratu domů vyrábějí řemeslné výrobky nebo mají jiný zdroj výdělku.“ Služba sultánovi navíc není otázkou finanční odměny. Jak prodavačkám kdysi vyprávěl jeden abdi dalem, který se tu občas staví na snídani, náklady na dopravu jsou větší než plat, který za svou práci v paláci dostane. Lidé, hlavně ti z vesnic, ale považují službu sultánovi za svou morální povinnost a věří, že v blízkosti panovníka nikdy strádat nebudou.

Trůn se v Yogyakartě dědí po meči, současný sultán a jeho manželka však byli obdařeni pouze dcerami. Zajímalo mě tedy, kdo bude jeho nástupcem. „Některý z jeho mužských příbuzných,“ odpověděl pan Joko. Pak se uchechtl a dodal: „Teď už máme ale emancipaci, tak je klidně možné, že sultána vystřídá jeho dcera. Ať si to rozhodnou, jak chtějí – lidé to přijmou.“

Prodavačka rýže vedle nás uklidila už všechny prázdné kastrůlky do tašky a na její místo přijel pán s dřevěným vozítkem, v jehož útrobách se skrývalo kuchyňské náčiní a ingredience potřebné k přípravě masové polévky bakso. Tímto způsobem se tu od rána až do pozdního večera plynule střídají prodavači různých jídel. Dědečkové se jeden po druhém zvedli a vydali se na cestu domů. Ještě jednou mi připomněli, ať se někdy zase stavím na kus řeči - ranní čaj tu společně popíjejí skoro každý den.

Zaplatila jsem svůj čaj a vrátila se k paní pod stromem, která zrovna obsloužila svého posledního zákazníka. Divila se, k čemu recept na javánskou laskominu gathot potřebuji. Ujistila jsem ji, že se do složité přípravy nehodlám pouštět, mnohem příjemnější a pohodlnější je pochutnat si na dobrotě zase u jejího stánku. Se smíchem mi vysvětlila, že gathot se připravuje z kasavy, která se na několik hodin namočí do studené vody, až změkne. Pak se vyjme a nechá zakrytá plastikovým sáčkem fermentovat jeden den a noc v košíčku. Plíseň se z měkké kasavy oškrábe, hlízy se umyjí, nakrájí a znovu řádně umyjí vodou. Po uvaření se ještě polijí kousky kasavy vodou s vápnem, která dá pokrmu jeho specifickou chuť. Postup mi sice nebyl zcela jasný, ale recept na zvláštní jídlo už nebyl tak důležitý

 

Tento článek byl převzat z blogu autorky na http://indonesieblog.blogspot.com.