Tenggara.net

Sdružení pro poznání Indonésie a dalších zemí JV Asie

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Střípky indonéské literatury v Čechách

( 6 Hlasů )

Stvoření Ranga Dunga - kniha pohádek z Bornea. Stvoření Ranga Dunga - kniha pohádek z Bornea.
Stvoření Ranga Dunga - kniha pohádek z Bornea.

Indonéská literatura je jednou z nejmladších literatur na světě, neboť její oficiální vznik spadá do roku 1917, kdy vzniklo nakladatelství Balai Pustaka (Dům knihy). Od té doby bylo v této souostrovní říši napsáno mnoho knih, ovšem jen pár z nich bylo přeloženo do češtiny. Pojďme se tedy tentokrát na Indonésii podívat očima autorů jimž se této výsady dostalo.


 

Indonésie pohádková a mytická


Každý národ má své mýty, legendy a pohádky. A nejinak je tomu i v Indonésii, kde jsou jich tisíce a tisíce. Některé z nich najdete v knize Indonéské lidové pohádky (pozor - název je zcela poplatný době vydání této knihy!) a jako bonus dostanete navíc ještě zvířecí bajky a pověsti. Nejvíce příběhů pochází ze Sumatry a z Jávy, podíváte se však také na Kalimantan, Bali, Maduru a dokonce i na ostrůvek Roti. Dozvíte se, jak vznikla známá sopka Tangkuban Perahu na západní Jávě, pobavíte se s jelínkem kancilem, indonéskou obdobou naší chytré lišky, nebo se vrátíte do 13. století na východní Jávu a budete sledovat vznik dynastie Singasari. Jsou to krásné příběhy a určitě vám o Sundáncích, Javáncích, Maduřanech či Balijcích poví mnohem víc než nejodbornější studie. Kniha vás vtáhne do světa plného hrdinů, světců a králů, z nichž velká většina má svůj původ na indickém subkontinentu. V záplavě exotických jmen a názvů se však rozhodně neztratíte, protože překladatelka knihu doplnila o veliké množství poznámek a zasadila jednotlivé příběhy do kulturně-historického rámce. Zajímáte-li se alespoň trochu o cizí kultury a národy, především pak o jejich mytologické základy, neměla by tato kniha ve vaší knihovničce scházet. Zatím se však nedaří sehnat nakladatele pro druhé vydání, a tak se budete muset porozhlédnout po antikvariátech anebo zavítat do nejbližší knihovny.


Pohádky a legendy jsou velice přitažlivé téma, a tak se s nimi můžeme seznámit ještě ve dvou dalších svazcích. Pokaždé ovšem v přepracované podobě pro mladší čtenáře, čímž se zásadně liší od výše uvedené knihy. V útlé knížce Pět indonéských pohádek najdete patero pohádek z Jávy, Sumatry, Sulawesi, Kalimantanu a Lomboku a v knize Smaragdové ostrovy. Lidové pohádky, legendy a bajky Indonésie předkládá stejná autorka českému čtenáři dalších třicet příběhů „o neobvyklém hrdinství, lásce, přátelství a moudrosti lidí a zvířat žijících na věčně zelených ostrovech“.

 

Další zajímavou počinem je kniha mýtů a pověstí Stvoření Ranga Dunga. Pohádky a příběhy lovců lebek z Bornea, jež by se však dala rozdělit na dvě části. První z nich se skládá z příběhů, které během svých několika dlouhodobých pobytů na Kalimantanu sesbírala a následně i přeložila etnoložka Blanka Remešová a které pocházejí od dajackých kmenů Kajan, Iban, Punan a Taman žijících na území středního a západního Kalimantanu. Druhá se potom skládá z příběhů přeložených z angličtiny, jenž mají svůj původ i v jiných částech ostrova a vhodně tak dokreslují celkový charakter knihy. V jednotlivých příbězích objevíte lehkost a poetičnost dajackého pohledu na svět a na věci okolo nás. Kromě všelijakých poučení do života se také dozvíte, kde se vzaly hory a řeky, jak vznikala jména věcí či jak se dajakové naučili pěstovat rýži. Poví vám, odkud se vzalo jejich pestré a rozmanité tetování a proč se vlastně takto výstředně zdobí. Tato kniha rozšiřuje záběr mýtů a legend obsažených v Indonéských pohádkách a otevírá pro nás další netušené obzory.

 

Indonésie poetická

 

Pantun je původní básnická forma oblíbená především v Malajsii a v Indonésii. Jedná se o čtyřveršové strofy se střídavým rýmem. První a druhý verš tvoří úvod (sindiran - zvukovou a obsahovou přípravu), třetí a čtvrtý verš potom ukrývá samotnou zprávu (isi - obsah). V pantunech se obvykle předává lidová moudrost, poučení, varování či slouží jako součást rituálů. Vyznačují se květnatým a bohatým metaforickým jazykem, plným skrytých dvojsmyslů a narážek. V minulosti byly součástí ritualizovaných milostných dialogů přednášených často i během veřejných poetických klání. Ten, kdo uměl hbitě skládat a rýmovat pantuny byl ve společnosti vždy velice uznáván.

 

Pantuny se též často spojují do jakýchsi řetězů, kde jsou jednotlivé strofy navzájem dovedně provázány tak, že se druhý a čtvrtý verš každé sloky opakuje jako první a třetí verš strofy následující. Někdy dochází ještě k dalšímu propojení první a poslední sloky když se první verš první sloky objeví jako závěrečný verš strofy poslední a třetí verš strofy první jako druhý verš sloky poslední. S pantuny se podrobněji můžete seznámit ve dvou sbírkách; Drahokamy v trávě, indonéské milostné pantuny a Pantuny o lásce, malajská lidová poesie. Nežli si však některou z těchto sbírek vypůjčíte, můžete si základní pravidla rýmování osvojit na níže uvedeném hravém pantunu.

 

Zouvám ty hnědé topánky,

když voskem tají vzpomínky

Olízly mne tvé plamínky.

Hodiny tlučou na spánky.

 

Když voskem tají vzpomínky,

visím zmačkaná mezi ramínky.

Hodiny tlučou na spánky.

Oleje liji do ranky.

 

Visím zmačkaná mezi ramínky.

Slíbána v chuti vanilky.

Oleje liji do ranky.

Dunaji šumíš bolánky.

 

Slíbána v chuti vanilky,

s kamínkem usnu do chvilky.

Dunaji šumíš bolánky,

Zouvám ty hnědé topánky.

 

V české literatuře se však pantuny objevily o něco dříve pod z francouzštiny přejatým názvem pantoum, respektive pantoun, a představil je J. Vrchlický. Z jeho překladu pantunů potom vycházel J. Seifert ve své sbírce Pantoumy o lásce, jež vyšla v roce 1940 s kresbami Ludmily Jiřincové.

 

Indonésie prozaická

 

V roce 1962 byl poprvé do češtiny přeložen světově proslulý a uznávaný spisovatel Pramoedya Ananta Toera. Novelka se jmenuje Na břehu řeky Bekasi (Di Tepi Kali Bekasi, 1951) a její děj se odehrává na ostrově Jáva v okolí měst Jakarty a Bekasi v době boje Indonésanů za nezávislost. Trojice mladých mužů - Farid, Surip a Amir - se nechává naverbovat do armády, aby bojovali po boku svých druhů proti Holanďanům a Angličanům, kteří se zarputile snaží obnovit starý koloniální pořádek panující před druhou světovou válkou. Prožijeme s nimi téměř rok plný boje, přesunů, pochybností, proher i vítězství a to nejen na poli válečném. Autor líčí vše bez zbytečného přikrášlování skutečnosti a místy značně naturalisticky popisuje hrůzy vojenského střetnutí. Vrátíme se s ním o více jak šedesát let zpět a prožijeme dobu, kdy Indonésané bojovali za nezávislost bosí, v roztrhané košili a třeba jen s bambusovým kopím v ruce.

 

Pramoedya Ananta Toer (1925 - 2006), rodák z východojavánského města Blora a člen Angkatan ´45 (Generace 45), patří mezi nejvýznamnější indonéské spisovatele. Za svůj život, jehož dobrou třetinu prožil v nizozemských a po převratu v roce 1965 také v indonéských internačních táborech, napsal několik desítek jedinečných děl - románů, novel, povídek, esejů, básní a dokonce i pohádek. Druhým jeho dílem přeloženým do češtiny se stala novela Hledání ztraceného syna (Mencari anak hilang, 1950). I v tomto díle nás autor zavede do poválečné Indonésie zmítané bojem za nezávislost. Hlavním hrdinou je bohatý křesťanský mladík Willem Ratu Jaya, který je v chudé muslimské Indonésii považován za „černou ovci“. Protihráčem mu je jeho vlastní bratranec Karel, velitel jedné z mnoha bojůvek, který na základě udání, že Willemův otec kolaboruje s Holanďany, nechá celou jeho rodinu vyvraždit. Willemovi se jako zázrakem zachrání, neví však, že to byl jeho vlastní bratranec Karel kdo vyřkl ortel nad jeho nejbližšími. Poté se osudy obou hlavních protagonistů rozcházejí, aby se po mnoha životních peripetiích nakonec opět znovu propletly v zajateckém táboře na Jávě. Karel je pronásledován výčitkami svědomí a touží se Willemovi ke všemu přiznat a omluvit se mu, avšak nenachází k tomu dostatek sil.

 

Kromě P.A. Toera byl z Generace 45 přeložen také Idrus (1921 – 1979). Jedná se o jednu z jeho nejlepších povídek v českém překladu nazvanou Piké na rubáš („Aki“, 1950) a Idrus v ní svým charakteristicky břitkým a místy až cynickým humorem vypráví příběh těžce nemocného úředníka Akiho, který zarputile vzdoruje smrti. Jednoho dne se z nemoci vymaní, nicméně všem oznámí, že bude žít ještě rok a den. Ani o chvíli déle. Lidé mu nevěří, smějí se mu a dělají si z něj legraci. Sám Aki je vyrovnaný a s dvěmi dětmi a oddanou ženou Sulasmi po svém boku žije svůj poslední rok a den na zemi.

 

Nadešel ohlášený den Akiho smrti - 16. srpen. Aki leží na posteli s rukama zkříženýma na prsou. Vůně jasmínu. Dveře do místnosti jsou zamčeny. Ohlášená hodina Akiho smrti právě nastala. Přišla si pro Akiho opravdu zubatá? Nebo si ze všech jen vystřelil? Můžeme si opravdu určit hodinu své smrti? Tak na tyto otázky již budete muset hledat odpověď sami. Můžete začít třeba tím, že se vydáte do nejbližší dobré knihovny a vypůjčíte si časopis Světová literatura právě s touto povídkou.

 

Na začátku minulého roku bychom zde náš exkurz museli ukončit. Mnohé se však od té doby změnilo, a tak nyní můžeme v naší cestě pokračovat dál. Na jaře loňského roku vyšla sbírka moderních povídek z Indonésie nazvaná Tygr! Tygr!, kterou sestavil, přeložil a doslovem opatřil Jaroslav Olša. Kniha obsahuje 10 povídek a jednu světově proslulou novelu od Mochtara Lubise, podle které také byla tato antologie pojmenována. Z dalších autorů zde také třeba najdete nám již známého Idruse či Putu Wijayu, ale i několik dalších indonéských spisovatelů převážně mladší generace. Antologie je sestavena tak, aby nás seznámila se širokým okruhem témat a zavedla nás na různá místa v prostoru a čase. Kniha se čte svižně, přesto podle mého názoru jsou nejlepší její dvě poslední části: příběh z boje za nezávislost pojmenovaný Surabaya (zde se nabízí srovnání s knihou Na břehu řeky Bekasi) a Tygr! Tygr!, ve které se vydáme se skupinkou sedmi sběrači damary hluboko do pralesa, abychom tam čelili životním nástrahám, magii, pověrám, svým osobním slabostem, ale především tygrovi, neúprosnému lovci zabijákovi, který nemá slitování a i nejmenší pochybení trestá tím nejvyšším trestem – smrtí.

 

A posledním počinem, o kterém jsme vás již na těchto stránkách informovali, je vydání indonéského bestselleru Saman od indonéské spisovatelky Ayu Utami. Kniha vyšla na sklonku minulého roku a pomalu se na ni sbíhají první reakce. Neváhejte tedy a přidejte i váš názor do diskuze.

 

Zde však náš exkurz opravdu končí. Práce na překladech však neustává, a tak se snad zase brzy budeme moci těšit na další knihy, které tento prozatím tak skromný seznam překladů z indonéštiny zase o něco rozšíří.

 

Indonésie poeticko-prozaická

 

V polovině devadesátých letech minulého století konečně vyšla i první Antologie moderní indonéské literatury, ve které najdete přes 40 básní a tři povídky od pětice předních indonéských spisovatelů: Chairila Anwara (1922 – 1949) Sitora Situmoranga (1924), Rendry (1935), Goenawana Mohameda (1941) a I Gusti Ngurah Putu Wijayi (1944). Zatímco první dva z nich pocházejí ze Sumatry a jsou představiteli Generace 45 a doplňují tak již dříve vydané autory (P.A. Toera a Idruse), Rendra s G. Mohamedem jsou Javánci a Putu Wijaya je Balijec a všichni patří do Angkatan ´66 (Generace 66).

 

Tato generace spisovatelů je spjata s časopisem Horison (Horizont) a tvořila jakýsi opoziční protiproud vůči Lembaga Kebudayaan Rakyat (LEKRA, Ústav lidové kultury), jenž prosazoval socialistický realismus. Tento ústav byl založen v roce 1950 a v něm sdružení literáti a intelektuálové podporovali politický koncept NASAKOM (nasionalisme, agama, komunisme, tedy nacionalismus, náboženství a komunismus) prosazovaný tehdejším prezidentem Sukarnem. Autoři se striktně vyhýbali tématu revoluce a více experimentovali. Do indonéské literatury přinesli surrealistická, symbolistická i absurdní díla. Poezie objevila volný verš. Na rozdíl od předchozích generací, jež se odkláněly od tradic a klasických děl, se k nim tito spisovatelé opět navrací a hledají v nich inspiraci. Jeden příklad za všechny - ukázka z básně Blues pro Bonnieho od Rendry:

 

Blues pro Bonnieho

Město Boston je schlíplé kocovinou

z poryvů řízného větru a psího počasí,

smolná, psí noc se potácí k ránu.

V kavárně

starý černošský zpěvák

blouzní na kytaru a zpívá.

Téměř pro nikoho.

Jen sedm milostných párů

si opile lže a laská se ve tmě,

z úst jim pšoukají šedé obláčky dýmu

jako z páchnoucích malých kamínek.

 

Indonésie revoluční

 

Zvláštní postavení mezi přeloženými tituly má soubor projevů prvního prezidenta Indonésie, Sukarna, nazvaných Indonésie žaluje. Jedná se o doslovný překlad hesla Indonesia Menggugat, které použil Sukarno ve své obhajobě před soudem v roce 1929, tedy ještě v Nizozemské Východní Indii. Než však budete tyto projevy a úvahy číst, doporučuji alespoň trochu prostudovat indonéskou historii a tamní reálie. V historicko politickém kontextu pak této knize snad lépe porozumíte.

 

 

PŘEKLADY Z INDONÉŠTINY PO ROCE 1945:

(Překlady vydané na Slovensku do přehledu nezahrnuji.)

 

Dubovská, Z.: Indonéské lidové pohádky, Odeon, Praha 1966

Dubovská, Z.: Pramoedya Ananta Toer: Hledání ztraceného syna. Nováček, Světová literatura, 3/1977

Dubovská, Z. - Šťovíček, V. – Šťovíčková, E.: Antologie moderní indonéské literatury, Nový Orient, zvláštní číslo/1996

Havránek, L.: Saman, Dybbuk, Praha 2007

Nová, M. a Remešová, B. M.: Stvoření Ranga Dunga. Pohádky a příběhy lovců lebek z Bornea, Argo, Praha 2003

Olša, J.: Tygr! Tygr! Moderní povídky z Indonésie, Gutenberg & sdružení Kontinenty, Praha 2007

Oplt, M.: Drahokamy v trávě, indonéské milostné pantuny, SNKLU, Praha 1963

Oplt, M.: Na břehu řeky Bekasi, Naše vojsko, Praha 1962

Oplt, M.: Pantuny o lásce, malajská lidová poezie, Malá knižnice Orientu, sv. 7, Praha 1954

Oplt, M.: Indrus: Piké na rubáš, Světová literatura č. 6, 1963

Oplt, M.: Sukarno: Indonésie žaluje, Praha, Naše Vojsko 1959

Rivai, M.: Pět indonéských pohádek, Praha, BRIO 1999

Rivai, M.: Smaragdové ostrovy. Lidové pohádky, legendy a bajky Indonésie, Petrklíč, Praha 2007

 

Původní článek vyšel v Revue Kročeje č. 1/2006, www.kroceje.cz