Tenggara.net

Sdružení pro poznání Indonésie a dalších zemí JV Asie

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Rok v rajském pekle II. (Viking)

( 10 Hlasů )

Motocykl Vespa zvaný Viking Motocykl Vespa zvaný Viking
Motocykl Vespa zvaný Viking

Pokud Vás minulý týden zaujal první díl seriálu "Rok v rajském pekle" v netradičním pojetí Heleny Rantiminputrové a pokud Vás zajímá, jak lze brázdit východní Jávu na motorce Vespa, neváhejte a podívejte se i na druhý díl z pětidílné série.


Viking

 

Asi ještě všichni nevíte, že jsme si s Flórou pořídily Vespu. Kamarád Iwan- mimochodem zatím jediný skutečně velmi pohledný Indonésan- sehnal od známého starší model za skvělou cenu. Je prý žlutomodrý, takže jsme ho pojmenovaly Viking a plánovaly, jak sjezdíme celou zemí křížem krážem. Pak jsme však Vikinga spatřily na vlastní oči... Nerozumím motorkám, ale tuším, že není dobře, trčí-li z jejího předního konce dráty a na zadním něco skřípavě plandá. Iwan s neodolatelným úsměvem vypočetl, co všechno bude třeba vyměnit. Ze směsice indonéských a anglických termínů jsem pochytila jen brzdy, světlo a sedadlo. Seznam byl však podstatně delší.

Po rozpačitě amatérské prohlídce jsem se nesměle zeptala, kdeže jsou směrová světla a zpětně zrcátko, jehož nepřítomnost jsem zjistila v momentě, kdy jsem chtěla nenápadně zkontrolovat, neuvízlo-li mi od oběda něco mezi zuby. Iwan je totiž ten dokonalý typ, vedle kterého si vždy připadáte ušmrdlaně, propoceně a celkově tak nějak nevábně. Pohotově odvětil, že směr musím odmávnout rukou a dozadu se otočit, což mě teda, nánu pitomou, taky mohlo napadnout. Postrádala jsem sice ještě jakýkoli ukazatel - ať už rychlosti nebo stavu nádrže, ale už jsem radši držela zobák. Rychlost přece zjistím, vydělím-li počet ujetých km časem a chci-li vědět, kolik zbývá benzínu, stačí zastavit, otevřít nádrž, kouknout a vidět. Takže jsme si plácli, zakoupily s Flórou helmy a teď už křižujeme minimálně prostor do 100 km od Malangu.

Jediným problémem zůstává přední světlo, jehož svítivost by nepohnula ručičkou ani toho nejnervnějšího lumenometru. Zjistily jsme to bohužel na úpatí sopečného pohoří, na jehož vrchol jsme měly namířeno. Když prořídla doprava natolik, že opravdu nebylo možné participovat na světle někoho proti nebo stejně jedoucího, zazvonily jsme u jedněch dveří, od překvapených starousedlíků koupily baterku a řítily se početnými serpentinami dvoukilometrovou rychlosti dál. V Indonésii je skvělé, že máte-li trable s motorkou, maximálně druhý okolojedoucí řidič zastaví a pomůže. Ten první totiž prostě jen nezvládne zabrzdit, neboť má plné ruce práce se zapalováním cigarety pomoci sirky za jízdy.

 

S Vikingem k Jižnímu moři I.

 

Onehdá jsem strávila nezapomenutelný víkend u jižního moře. Cesta několika dopravními prostředky byla vyčerpávající a všichni řidiči se mě snažili ošidit. Ale poté, co jsem vylezla zpruzena na nejvyšší míru z autobusu a zařvala na drzého motorkáře, který mi za nehorázný peníz nabízel odvoz až k pláži, že těch zbývajících 25 km dojdu pěšky, trable skončily. Po pár demonstrativně rázných krocích mě dohnal jiný řidič a nabídl odvoz zdarma řka, že tyhle vydřiduchy taky nesnáší. A pak přišly útesy, bělostný písek, rozervaná skaliska, obří vlny a osada, jejíž jsem byla jediným návštěvníkem. Ubytovala jsem se v pokojíku standardně pochybné kvality a čistoty. Dalo se v něm jen ležet na hrbolaté posteli. Nic víc jsem však ani nežádala, takže jsem padla na znak a s nehranou apatií sledovala, jak otvorem ve stěně, který se zarážející drzosti simuloval okno, nalétávají dovnitř ptáci, těsně nad mou hlavou opisují několik kružnic a zase vylétají. Opravdu netuším, co to mělo znamenat. Supi to totiž nebyli.


Po odpočinku jsem se kochala prohlídkou překrásných prázdných pláži. Na jedné z nich jsem potkala mladého rybáře...

...který mi ukázal jediné místo, kde se dá bezpečně koupat,

...který mi poté, co se mi ve vodě rozpadly klasický naprosto nevhodné sandály, půjčil své boty do vody a sám chodil po ostrých útesech bos,

...který mi půjčil potápěčské brýle a ukázal mi podvodní svět tak neskutečné krásy, že jsem se z toho zapomínala nadechovat. Z několika cm jsem pod vodou sledovala, jak spolu s jiným rybářem dostává za pomoci drátu a kamene z díry v útesu chobotnici. Něco podobného jsem dosud viděla jen na National Geographic nebo Animal Planet. Když ji konečně dostali ven a já si prohlížela její duhové barvy, obtočila se mi kolem celé paže, rybář v ní něco přeříz a ona náhle ztratila barvu a zprůsvitněla. To byl zvláštně smutný moment, ale jinak musím přiznat, že jsem i coby pouhý divák měla loveckou horečku a za její přežití se nijak nepřimlouvala.

Pak mě rybář pozval do svého domů a představil mě matce a sestrám.

Pak mi připravil a naservíroval onu chobotnici, dvě ryby a kraba zvlášť tlustých klepet, ze kterých pečlivě vybíral kousky neskutečně chutného masa a podával mi je.

Pak mi na zpáteční cestu věnoval své sandály....

 

Co se týká mých lingvistických pokroků.... Občas bych potřebovala mnemotechnickou pomůcku, která by v mě hlavě vyvolala mnemotechnickou pomůcku, jež mi má pomoci vybavit si to či ono slovo. Na druhou stranu musím konstatovat, že součástky motorky teď umím jen v indonéštině. A dost mi pomáhá, že řeč těla je víceméně mezinárodní a bráno doslova je teď mé tělo vzhledem k vynikající stravě o sedm kilo hlasitější.

 

S Vikingem k Jižnímu moři II.

 

Přátelé, dovolte abych vás předvánočně rozladila dalším výletem k moři.

Tentokrát jsem ho absolvovala společně s Flórou a cestou tam nás měl pod drobnohledem krásný Iwan. Byl to totiž první delší výjezd na Vikingovi a on chtěl být při ruce v případě nouze. Asi ho znervóznilo, že jsme si po krátké testovací jízdě do nejbližších vrchů stěžovaly, že se nám při jízdě z prudkého kopce za deště na neutrálů špatně zatáčelo i zastavovalo. To, jak opojné bylo neslyšet motor, ale jen šumění deště, větru a Floriných maďarských modliteb, jejichž rychlost byla přímo úměrná míře aktuální nebezpečnosti, jsem raději nezmiňovala. Někdy se totiž Iwan při poslouchání našich zážitků tváří velmi,velmi unaveně.

Tentokrát tedy jela v nejtěžším terénu Flóra s Iwanem na jeho motorce a já na Vikingovi. Cesta proběhla celkem v normě. Byla mi jen vyčtená rychlost a zdůrazněno, že se proboha za jízdy nemůžu rozhlížet po krajině!!! Zvlášť, mám-li ještě stále tendenci stáčet řídítka do směru, který nabízí nejlepší výhled. Ten byl totiž většinou hluboko pod námi.

Z rybářské vsí jsme se už samy, poté co nás to Iwan naučil, dopravily loďkou na blízký ostrov, na kterém měla být laguna - cíl naší cesty. Předtím jsme ve vsi stroze odmítly několik návrhů doprovodu a teď jsme tedy suverénně přistály a uvázaly loď k zvláštně vypadajícím stromům. Stály totiž rozkročené a na špičkách, jako by si nechtěly namočit rozkroky.

Vzápětí jsme vykročily směle do džungle - cesta žádná, vlhké přítmí, kolem nás liány a větvoví, pod námi spleť kořenů a spousta děr, mezi nimiž nechutné křepce přebíhali jejich obyvatelé. Bohužel tak zhusta činili na osmi končetinách. Chtěly jsme to vzdát, vtom však kde se vzal, tu se vzal asi dvacetiletý bosý rybář, který nás víceméně mlčky doprovodil neuvěřitelně spletitou, vyčerpávající, hodinu trvající cestou až k laguně. Flóra následovala jeho příkladu a po pár minutách sňala i ona své růžové nepraktické sandály. Já to považovala za dětinský a nebezpečný nápad, ale ještě se ani nestačil ustálit vzduch rozvířený nesouhlasnými pohyby mé hlavy a praskl mi můj fešný sandál. Cesta bosky byla samozřejmě mnohem pohodlnější.

Rybář Iman nás dovedl na místo, rozdělal oheň, opekl ryby, které jsme předtím zakoupily na trhu a pak jsme všichni jen mlčky koukali, protože bylo vážně na co. Pohádkové místo, na kterém jsme byli pouze my tři! Jemný bělostný písek jak z přesýpacích hodin, vysoký útes, který odděloval lagunu od respekt budicího divokého moře, nádherné mušle, řada jeskyni v protější skále, smaragdová hladina laguny... Při nočním koupání voda světélkovala a nad námi to samé činily milióny hvězd. Spali jsme naskládáni vedle sebe až do úsvitu.

Ráno nás Iman doprovodil k naší loďce, rozloučil se a šel "do práce". Bohužel mu nebylo dopřáno dlouhého klidu. Měly jsme totiž s Flórou potíže překonat jakési spodní proudy naší nešikovností, takže milý rybář bez váhání skočil z protějšího břehu do vody, připlul k nám, zkušenými pohyby pádlem způsobil, že jsme byli brzy pár metrů od břehu, opět se vrhl do vody, zamával na rozloučenou a zase odplul. Vůbec jsme nechápaly Imanovu motivaci, ale jeho styl se nám sakra líbil!

Někdy mám pocit, jako by si mě tu předávali z křídla pod křídlo strážní andělé...

Samozřejmě ne všichni v Indonésii jsou Mirkové Dušínové.

 

Kamarádi z Vespa srazu

 

Tenhle víkend jsem se zúčastnila akce, na kterou se sjeli snad všichni špatní hoši z východní Jávy. Jednalo se o sraz řidičů Vespy a já tam jela v dobře víře, že s několika staříky, které povětšinou na Vespě potkávám, zanadáváme na nehoráznou cenu benzínu. Skuteční účastníci se však cítili a vypadali jako členové legendárních Hell's Angels - potetovaní, propiercingovani, špinaví, hlasití a velmi velmi přátelští.

Byla jsem tam jediná žena na asi 60 těchto hochů, kteří mě přivítali s otevřenou náručí. Organizátor akce mě pozval na pódium a děkoval mi za účast málem se slzami v očích. Hned po úvodních formalitách jsem byla stržena zlatým jádrem tohoto spolku. Tančili jsme, zpívali, pili a testovali nosnost několika nejvýstřednějších strojů, které mohly stát kdekoli na vývojové ose mezi rudlou a Harleyem.

Také jsme si vzájemné ukazovali staré jizvy a zranění utržená na Vespě. To už jsem se i já mohla pochlubit stále čerstvě vypadajícím sedřeným loktem (v období dešťů totiž neschne špatně jen prádlo). Přišla jsem k němu na cestě od moře do Malangu. Už když jsem do té zatáčky vjížděla, bylo jasné, že tak nečiním pod nejoptimálnějším úhlem. Do toho se přidal písek na silnici a mimořádně hlasité a nenadálé zaržání modlitby z blízké mešity, takže jsem dostala smyk a já i Viking jsme skončili s lehce pošramocenými levoboky. Ale zpátky ke srazu nás vespařů.

V jednu chvíli jsme se všichni semkli v uzavřené formaci a tančili něco ve stylu Men in black. Okolní ploty se prohýbaly pod vahou čumilů a já mohu jen doufat, že mezi nimi nebyl zástupce univerzity, který mi nedlouho předtím domlouval, ať navštěvuji i přednášky, kterým nerozumím, neboť tam přece mohu najít spoustu nových kamarádů. Já na to, že kamarády jsem si tu už vybrala a po dalším nelogickém naléhání přihodila něco v tom smyslu, že kvalita vítězí nad kvantitou.

Ke konci vespácké akce už mi činilo jistě potíže tančit a zároveň uhýbat rukám šmátralkám a těžkopádným pokusům o polibky. Na mé rozhodnutí odjet však kamarádi zareagovali se značnou nelibostí. Několik rozkývaných těl mi zatarasilo cestu k východu a jedna ze zpocených tváří se mě z bezprostřední blízkosti starostlivě zeptala, jsem-li opilá a potřebuji-li odvoz. Zapýřila jsem se, odmítavě škytla, s pomoci něčí ochotné nohy napočtvrté nastartovala, dojatě odmítla nabízenou helmu, neb nešla nasadit na tu, co už jsem měla na hlavě a jemně si prorazila cestu hroznem mých nových kvalitních kamarádů.

 

Pár postřehů ze života II. – vlakem ekonomickou třídou

 

Jo a až budete v Indonésii, určitě se svezte vlakem v ekonomické třídě! Včera jsem tak absolvovala cestu do Surabayi a zpět. V přístavu jsem totiž zakoupila lodní lístek na Kalimantan, neboť chci strávit Vánoce ve vesnici některého dajackého kmene. Doufám jen, že je mé znovunabyté obliny nedonutí zauvažovat o možnosti návratu ke starým zvykům. Jedna se totiž o bývalé lovce lebek.

V ekonomické třídě nemáte šanci spát nebo se kochat okolo ubíhající krajinou (to vlastně ani dost dobře nejde, neboť všechna okénka vypadají jak po přestřelce dvou mafiánských gangů o mnoha členech a s velkou zásobou munice). Desítky prodavačů vám budou opakovaně od začátku do konce cpát nejen jídlo, pití a časopisy, ale i čepice, nože a neharmonické zvuky vydávající hračky. Cestou z jednoho konce vagónu na druhý to na vás postupně všechno nahází a cestou zpátky se staví, doufajíce, že jste mezitím stačili k něčemu přilnout. Někteří jsou natolik optimističtí, že pokládají své zboží do klína či na hlavy dokonce i cestujícím, kterým se nějakým zázrakem podařilo usnout.

Pak vás zde taky nemine řada hudebních čísel nejrůznější úrovně. Od chlapíka, který mlčky chrastí plechovkou s pískem po osmičlennou kapelu hrající na bubny, basu, dvě kytary... Následuje oblak prachu a popela, který rozbouřila žena se smetákem, jež razantními pohyby popohání uličkou mezi sedadly olbřímí hromadu odpadků. Všichni pasažéři jsou v dobrém rozmaru, živě hovoří každý s každým, na dochvilnosti nikdo nebazíruje. Vzhledem k minimálnímu prostoru jste nuceni položit nohy na protější sedačku. Nikdo nic nenamítá. Vzápětí se vám o ně zády opře jiný cestující. Nic nenamítáte. Kouříte, debatujete a snažíte se odklepat popel do neexistující díry mezi těly, vzápětí s vykviknutím nadskakujete, protože ani protějšímu kuřákovi se to nepodařilo. Oba se smějete...

... pokračování příště ...