Tenggara.net

Sdružení pro poznání Indonésie a dalších zemí JV Asie

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Rok v rajském pekle I. (První postřehy ze života)

( 10 Hlasů )

Zasloužený odpočinek po náročném studiu Zasloužený odpočinek po náročném studiu
Zasloužený odpočinek po náročném studiu

Vzhledem k množícím se dotazům týkajících se studijního programu DHARMASISWA jsme pro Vás připravili pětidílný seriál na pokračování "Rok v rajském pekle". Své zážitky (nejen) z pobytu na univerzitě v Malangu tu poněkud svéráznou formou autentických dopisů přátelům přibližuje spolupracovnice Tenggary Helena Rantiminputrová.

Na tomto místě Vás však varujeme, je to poněkud silná káva! Pokud někdo ztratí iluze o důležitosti tohoto programu pro svůj akademický rozvoj, pak jsme Vás varovali! Pokud se ovšem ke vzdělání počítá i "škola života", pak neváhejte, jste zde na správném místě...


První postřehy ze života

Tak jsem konečně přestěhována z koleje, kde to chovanky kupodivu málem obrečely, do pokoje v soukromí! Sdílím pokojík a malou terásku s Maďarkou Flórou, se kterou mě spojuje mnoho společných zájmu i neduhů. Po nepříliš usilovném a nepříliš dlouhém hledání jsme našly útočiště u velmi milé katolické rodiny. Hledání bylo o to snazší, že naším jediným požadavkem byl výhled na řeku. Normálně se tu totiž poptává televize a koupelna na pokoji. Ani jedno tedy nemáme, ale výhled je božský!

 

Rodina je zastoupena výhradně ženami a zřejmě nad ní visí nějaká kletba, protože matka a dvě dcery jsou vdovy a třetí dceři zemřel snoubenec těsně před svatbou. Docela nás z toho mrazí, ale hůř je na tom asi vnučka, která bude hledat milého dost těžce. Zatím jsme vypátraly, že jednoho muže sklátila nemoc, druhého stáří a třetího válka v Bosně. Zbývá zjistit osud toho čtvrtého. Nebude to příliš těžké, neboť v Indonésii existuje jen málo tabu. Hovořit o smrti, platu, věku a váze je zcela normální. Moc se nenosí otázka politické příslušnosti a zvláště na venkově se některá slova (např. krysa nebo tygr) nesmí ani vyslovit. Takže jednou, až budeme na nějaké vsi sedět s místními večer okolo ohně a já odběhnu do džungle pro chroští, zjistím až příliš pozdě, proč všichni poskakovali, mávali rukama a cenili zuby...

 

Právě zde probíhá v plně síle Ramadán. Obchody a jídelny jsou přes den zavřené a prakticky neustále k nám z okolních mešit doléhá zvuk modliteb. Onehdá jsme zkoušely nově zakoupené reproduktory a nad řekou a propletencem špinavých domků zabouřil Louis Armstrong se svým Wonderful World a poté píseň Je t'aime doprovázena vzdechy Jane Birkin. Právě tehdy zazněla další zpěvavá modlitba a došlo tak k míšení kultur, které nám rozechvělo nervová vlákna až v palcích u nohou.

 

Přihlásila jsem se tu do sportovního klubu, který horolezí, jeskyňaří a raftaří. Na první schůzku jsem přišla s lehkým zpožděním dobře vědouc, že má-li začít nějaká akce v devět, stačí, když dorazíte v deset, neboť tak budete čekat jen hodinu, než vše vypukne. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že jsou již všichni přítomni a napjatě naslouchají předsednictvu. Já samozřejmě nerozuměla téměř ničemu, takže jsem si ze samých rozpaků a z dlouhé chvíle zapálila. Následovalo čtení regulí. Bod 1 pojednával o včasných příchodech, bod 2 o zákazu kouření... Ostatním bodům jsem naštěstí nerozuměla. Provinilec je trestán kliky, které mi ale nevadí. Odhalí-li však někdo míru mě pořádkumilovnosti a já budu muset za cígo pucovat hajzlíky, tak se na to kouření fakt vykašlu!

 

Zasvěcovací akce probíhala na třídenní túře v horách a nesla se ve vojenském duchu zahrnujícím řvaní, nadávky a tresty. Díky mým předchůdkyním už se vědělo, že naše kultury jsou natolik rozdílné, že bych si podobné způsoby nenechala líbit a tak jsem se nepřidala k šikanovaným nováčkům, ale následovala skupinu mazáků. Později jsem se dozvěděla, že tento styl klub volí, neboť "chce silné jedince" a světě div se, nováčkům to vůbec nevadilo! Tak to tady prostě chodí. Já se tedy kochala výhledy a rozšiřovala si slovní zásobu o slova jako: opilý, nahý, stará panna... A mí bratři potili krev. Na závěr jsme dali třicetikilometrovou túru do Malangu. Na špinavé vlakové nádraží jsem sice dorazila první, ale natolik zmožena, že jsem se rozplácla na chladivých dlaždicích a vyfasovanou rýži se zeleninou jedla rukama z papíru rozloženého na zemí. A to jsem měla v krosně přibalené kapesní zrcátko a řasenku!

 

Indonesané jsou velmi upřímní, takže jsem už mimo jiné vyslechla, že:

  • Květa a Soňa mluvily indonésky mnohem líp

  • Na průzkum jeskyně jsem moc tlustá

  • Míšenky bývají hezčí

  • Atd.

Na druhou stranu musím říct, že bylo i pár pozitivních příspěvků. Např. že můj kapesní nůž a baterka čelovka nemají chybu, takže jsem je za ty tři dny nespatřila, neboť šly z ruky do ruky a z čela na čelo.

 

Chcete-li být v Indonésii v neturistických oblastech „v pohodě“, nepiďte se příliš po původu věcí. Jsem-li ubytována ve špinavém hotelu, nebudu koukat pod postel, nebo přejíždět prstem po nábytku (je-li tam nějaký). Někdy je dokonce lepší ani nerozsvěcet lampu (je-li tam nějaká).

 

Vidím-li v řece může vykonávajícího potřebu, ženu vyhazující do ní odpadky a nahatá děcka hledající a bohužel nacházející mnoho zajímavých věci, nechci vědět, kolika filtry přichází voda do naší koupelny.

 

Zjistím-li po jídle, že na talíři zbyla navíc kost, kterou jsem u kuřete v Čechách v životě nenašla, na nic se neptám, po ničem nepátrám a tiše odcházím. V klasickém warungu je vůbec rozumnější nevcházet do kuchyně. A musíte-li ji projít cestou na záchod, nezastavujte se a nedívejte se vpravo ani vlevo! Natož dolů!

 

Přátelé, jsou tady neskutečně krásný ženský! A jejich největší koncentrace je v hypermarketech, kde pracují coby prodavačky. Tuhle jsem se jedné skloněné hlavy ptala, kde tu najdu sprej proti komárům. Pozvedla ke mne tvář, usmála se, vlídně vysvětlila cestu. Já však slova vůbec nevnímala, jen na ní zírala a i coby žena hluboce zalitovala, že nesháním něco mírutvornějšího. V zájmu zachování rovnováhy jde však tato přílišná ženská krása bohužel na úkor té mužské. V tomto směru se tu chtivé oko nemá o co opřít.

 

Jak už jsem se zmiňovala o zdejším riskantním řízení, tak v tomto bodě jsem zapatičtěla. Autobusák, který za jízdy přepočítává vějíř bankovek rozložený přes celé přední okno a zdvořilý řidič náklaďáku, který zas udržuje oční kontakt se spolujezdcem i v těch nejprudších zatáčkách - normálka. Největší šílenci jsou ale řidiči autobusu - závratná rychlost, kterou nesníží ani mizerná viditelnost v nočním dešti, předjíždění pod kopcem, v zatáčkách, přes dvojitou čáru... Takže si nesedejte na přední sedadla! Tuhle jsem to riskla a s pomoci podřadného ginu prošla stadiy: děs, nevíra, vzrušení, "mohl by v těch zatáčkách trochu přidat?"... Řidič byl naprosto klidný i v situacích, kdy ostatním připadalo, že tuto trasu jede poprvé nebo kdy se minimálně zdálo, že dřív ta zatáčka byla pravotočivá.

 

Jestli jste někdy slyšeli o velké propasti mezi chudými a bohatými v Indonésii, tak je ještě větší. Budka z vlnitého plechu oproti několikakřídlému paláci, děti hrající si se zapalovačem přivázaným na provázku oproti jiným, které celý den paří v kavárně střílečky na počítačích...atd.

 

Co se týká učení: myslím, že mě vedle letitosti negativně poznamenalo i těch pár tahů z trávy s Karlem. Mozek naskakuje zpomaleně a zhusta mě nechává na holičkách. Pomalu, velmi pomalu teď ale nabírá jistě obrátky a v mém pohledu se tudíž občas zračí určitě poznání. Donedávna jsem si připadala jak Jona Hluchoněmec z Tajemného hradu v Karpatech: na vše jsem reagovala řadou neartikulovaných zvuků a polodementním smíchem. Ráda bych se časem zhostila náročnější role, ale možná bude jednodušší vyrazit si pár předních zubů a naučit se slintat, ať je obrázek kompletní.

 

Velkou výhodou je, že tu nikdo nerozumí česky, takže v momentech, kdy mi dochází trpělivost a já třískám do stolu a znásilňuju mateřštinu výrazy, nad kterými by znachověl i štamgast že štyrky, ostatní netuší, oč tu běží. Stalo se mi to zrovna ondá už pokolikáté u mimořádně tupého a zpomaleného počítače. Bylo to ale zrovna v době mých střevních problémů a já musela v nejlepším přestat a pádit. V určitém stádiu těchto potíží je i nedořečené slovo velkým bonusem.

... pokračování příště ...

 

Pozn. redakce: Stále "připravujeme" článek o programu jako takovém, ale dosud čekáme na některé aktuální informace z indonéské ambasády, které nám dosud nebyly poskytnuty. V případě zájmu o program dharmasiswa doporučujeme kontaktovat ambasádu přímo.