Tenggara.net

Sdružení pro poznání Indonésie a dalších zemí JV Asie

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Východní Timor – Od hřbitova Santa Cruz k vysněnému referendu

( 6 Hlasů )

Účastníci smutečního pochodu, Dili, Východní Timor (1991) Účastníci smutečního pochodu, Dili, Východní Timor (1991)
Účastníci smutečního pochodu, Dili, Východní Timor (1991)

Ve čtvrtém díle malého historického seriálu o Východním Timoru se dozvíte o nejvýznamnějších událostech devadesátých let minulého století, kdy se "timorská" otázka dostávala stále více a více na mezinárodní scénu a které vyvrcholily referendem o přijetí či odmítnutí autonomie v rámci Indonéské republiky.

Předtím však musíme zmínit tragédii, která celý proces nastartovala: masakr na hřbitově Santa Cruz 12. listopadu roku 1991.

(Předcházející události popisuje tento článek.)

Dodnes není přesně jasné, proč k tak razantnímu útoku vlastně došlo. Indonéská strana později uvedla, že útok byl odvetou za smrt příslušníka pořádkových sil, který byl prý ubodán k smrti poté, co napadl hlouček lidí nesoucích vlajky hnutí odporu. Z výpovědi reportéra magazínu New Yorker Alana Nairna před Senátním výborem pro mezinárodní vztahy Spojených států zjistíme mnohé podrobnosti o celém masakru.

„Vojáci obešli roh (hřbitova), aniž porušili formaci a krok, pozvedli své pušky a začali pálit do davu. Timořané uskakovali, křičeli a snažili se uniknout, ale v okamžiku byli skoseni krupobitím střel. Lidé, omráčení a třesoucí se, padali a krváceli na ulici, zatímco indonéští vojáci pokračovali v palbě. Viděl jsem vojáky střílet lidi zezadu, přeskakovat ležící těla a nahánět ty, kteří ještě stáli. Popravovali školačky, mladé muže i staré Timořany. Ulice byla zmáčená krví a všude ležela těla.1

Přestože palba netrvala déle než 15 minut, následky byly otřesné. Incident si vyžádal 271 mrtvých, 278 zraněných a 270 nezvěstných.2 Počet mrtvých však mohl být menší, kdyby ozbrojené síly celou oblast neuzavřely a neznemožnily tak zraněným jakoukoliv pomoc.

Dodnes zůstává otázkou, proč indonéští vojáci vůbec dostali rozkaz ke střelbě. Bylo totiž jasné, že tento incident nezůstane okolnímu světu utajen, neboť v té době byl Timor již částečně otevřenou oblastí a na místě samotném bylo přítomno několik zahraničních novinářů. Kromě již citovaného Alana Nairna (USA) byla tomuto incidentu přítomna i Amy Goodmanová (USA) z WBAI / Pacifica radio či světoznámý britský filmař Max Stahl (Yorkshire Television). Posledně jmenovanému se podařilo celý incident natočit a záznam byl následně propašován do Nizozemí, kde posloužil jako podkladový materiál pro dokument s názvem In Cold blood: The massacre of East Timor.3 Nairn a Goodmanová své zážitky zúročili natočením dokumentu Massacre: The Story of East Timor,4 jenž získal mnohá mezinárodní ocenění a nemalou měrou přispěl k popularizaci otázky Východního Timoru5ve světě.

Oběti ze hřbitova Santa Cruz ovšem představují jen zlomek z odhadovaného množství zabitých či pohřešovaných lidí z období indonéské okupace ostrova.6 Jejich smrt a utrpení však nebylo zbytečné, neboť věci se začaly pomaluměnit. Nizozemí, Kanada, Dánsko a Japonsko zmrazily pomoc Jakartě a k tomu se přidaly, i když trochu pokrytecky, i Spojené státy americké vydáním zákona o zákazu placení armádního výcviku pro indonéské vojáky americkou stranou.7 Na zvýšenou kritiku zvenčí reagovala Jakarta ustavením vyšetřovací komise, která měla incident na hřbitově Santa Cruz prošetřit. Před vojenský soud nakonec předstoupilo 9 vojáků a jeden policista. Všichni dostali tresty v rozmezí od osmi do osmnácti měsíců. V porovnání s rozsudky, které dostávali příslušníci hnutí odporu (většinou od 5 let po doživotí), byly jejich tresty až směšně nízké. Komisí přiznané ztráty na lidských životech činily „přibližně 50“ osob.8

O rok později postihla Východní Timor další rána když byl 20. listopadu 1992 v Dili zatčen José Alexandre Gusmão, který nejen že vedl jednotky FALINTIL, nýbrž byl i prezidentem CNRM. O půl roku později, v květnu 1993, byl v Dili shledán vinným z podvracení republiky a odsouzen k doživotnímu žaláři. Tento fakt naštěstí východotimorské hnutí odporu nerozložil a Xanana Gusmão zůstal, i přes své uvěznění, prezidentem CNRM. Jen na velitelském postu FALINTIL ho nejprve vystřídal António Gomes de Costa (alias Ma’Huno) a po jeho zatčení v dubnu 1993 Nino Konis Santana.

Od začátku devadesátých let se případ Východního Timoru pomalu začíná dostávat do povědomí širší skupiny lidí. Napomohla tomu i dobře naplánovaná akce, která s uskutečnila přesně tři roky po tragické události na hřbitově Santa Cruz. Dne 12. listopadu 1994 překonalo dvacet devět mladých Timořanů plot a ochranné bariéry okolo velvyslanectví USA v Jakartě, obsadili tamní parkoviště a rozvinuli na něm transparenty požadující propuštění Xanany Gusmãa, ukončení okupace jejich vlasti a zprostředkovatelskou činnost USA při řešení tohoto problému. Obsazení ambasády světové mocnosti, která navíc oficiálně uznává a prosazuje dodržování lidských prav a práva na sebeurčení, nebylo možné jen tak přehlédnout. Zvláště když celá akce ještě kolidovala s návštěvou Billa Clintona a dalších politických a ekonomických špiček v Indonésii, kde se účastnily zasedání APEC.9

Na mezinárodním poli se zatím usilovně snažila o vyřešení timorské otázky CNRM. Pozadu nezůstal ani norský Nobelův výbor, když jako dva rovnocenné laureáty Nobelovy ceny míru za rok 1996 jmenoval zvláštního reprezentanta CNRM José Ramos-Hortu a biskupa Carlose Filipe Ximenese Bela. Toto ocenění jim bylo uděleno za „jejich snahu o spravedlivé a mírové ukončení konfliktu na východním Timoru“.10 Pro Jakartu jistě nepříliš šťastné rozhodnutí ovšem představovalo novou naději pro necelý jeden milion obyvatel Východního Timoru. S Nobelovou cenou míru se svoboda zdála jaksi hmatatelnější. Suhartův autoritativní režim však i nadále nejevil ani nejmenší snahu otázku provincie TimTim řešit a naopak se snažil toto prestižní ocenění bagatelizovat.

V roce 1998 uplynulo přesně jedenáct let od založení CNRM, a protože se jí za tuto dobu podařilo dosáhnout všech původně vytyčených cílů, byla v dubnu téhož roku během první Národní konference Východotimořanů žijících v diaspoře v Peniche nedaleko Lisabonu vytvořena na základech CNRM nová organizace s ještě větším zastřešujícím mandátem: Národní rada timorského odporu (CNRT - Conselho Nacional da Resistência Timorense / National Council of Timorese Resistence). Stejně jako CNRM sjednocovala i CNRT všechna hnutí odporu a politické organizace jak na Timoru tak i ve světě a usilovala o ukončení indonéské okupace ostrova. Prezidentem byl opět jmenován Xanana Gusmão11 a viceprezidentem se stal José Ramos-Horta. Hlavního cíle CNRT bylo dosaženo již 31.srpna 1999, kdy se na Východním Timoru konalo referendum o budoucím státoprávním uspořádání této bývalé portugalské kolonie. Timořané měli na výběr mezi dvěma variantami: samostatnost nebo široká autonomie v rámci Indonéské republiky. CNRT byla oficiálně rozpuštěna k 9. červnu 2001, aby umožnila stranám, které zastřešovala,12 vstoupit samostatně do první svobodné volební kampaně.

Během zasedání v Peniche byl také přijat i nesmírně důležitý dokument nazvaný Magna Carta, který byl považován za základ budoucí ústavy svobodného Východního Timoru. V listině se účastníci zavazují mimo jiné k tomu, že svobodný Východní Timor bude „demokratický, pluralitní a právní stát“ a bude „neústupně podporovat a striktně respektovat základní svobody a povinnosti každého občana.“13 Uzná též všechny důležité mezinárodní konvence a dohody (Charta OSN, Listina základních práv a svobod, Konvence o právech dětí, atd…) a začlení se do světového společenství.

Od poloviny roku 1997 se Asií šíří ekonomická krize, která postupně sráží na kolena Indonésii, Thajsko, Malajsii, Filipíny a Jižní Koreu. Indonéská rupie (IDR)14 ztratila od konce listopadu 1997 do poloviny roku následujícího 80% své hodnoty a z asijského tygra se rázem stal asijský žebrák. Na konci ledna 1998 dochází kvůli rostoucím cenám jídla k prvním nepokojům na Východní Jávě, které se během února postupně šíří i do dalších částí Indonésie, především na Západní Jávu, Sulawesi a na Malé Sundy.

V březnu 1998 je Suharto15 již posedmé zvolen indonéským prezidentem a protesty po celé zemi nabývají na síle. Národ, zastoupený především studenty, vyzývá prezidenta k rezignaci a k nastartování demokratických reforem. Suharto však své odstoupení odmítá a proti demonstrantům zasahují policejní jednotky i armáda. Jenže ani pořádkové síly nedokázaly situaci uklidnit a tak 21. května v 9.00 WIB16 oznamuje Suharto svoji rezignaci. Třetím prezidentem Indonéské republiky se stal dosavadní viceprezident B.J.Habibie,17 který hned následujícího dne vyhlásil tzv. „Reformovaný rozvojový kabinet“ (Kabinet Reformasi Pembangunan)18 složený ze 36 ministrů. Nový ministr spravedlnosti Muladi přidělil provincii Timor Timur status „zvláštní oblastí“ (daerah istimewa / special territory).19 Na konci července oznámila Jakarta stažení přibližně 400 vojáků20 a vláda vydala prohlášení, ve kterém se uvažuje o široké autonomii pro Východní Timor v rámci Indonéské republiky. S tímto záměrem začaly i první rozhovory na úrovni ministrů zahraničních věcí Indonésie (Ali Alatas) a Portugalska (Jaime Gama) za účasti generálního tajemníka OSN Kofiho Annana v sídle OSN v New Yorku. První z nich se uskutečnily ve dnech 4.-5. srpna 1998 a obě strany se dohodly na jejich pokračování za přítomnosti zástupců Východního Timoru. Zároveň byl jako nejzašší termín podepsání dohody o autonomii pro Východní Timor konec roku 1998.

V říjnu představila OSN zástupcům Indonésie a Portugalska podrobný návrh autonomie Východního Timoru. Dokument definoval vztahy mezi autonomní východotimorskou vládou a indonéskou administrativou včetně jejich pravomocí. Přesto do konce roku nebyla smlouva o budoucí autonomii Východního Timoru podepsána. Dne 27. ledna 1999 však prezident B.J. Habibie překvapivě prohlásil, že v případě odmítnutí široké autonomie získá provincie Východní Timor nezávislost. Tuto „druhou možnost“ (opsi kedua) oficiálně potvrdil i ministr zahraničních věcí Ali Alatas.

Tento náhlý posun v indonéské politice vůči Východnímu Timoru zásadně ovlivnil všechna následující jednání. Během tripartitních rozhovorů 7. a 8. února se ministři zahraničních věci obou zúčastněných stran dohodli na tom, že hotový plán autonomie bude považován za „konečné“ a nikoliv za „přechodné“ řešení. Odmítnutí autonomie tedy povede k nezávislosti Východního Timoru. Jednalo se také o způsobu, jakým budou Východotimořané rozhodovat o své budoucnosti. Vypracováním podrobného návrhu byl pověřen generální tajemník OSN. Na březnových tripartitních jednáních (10.-11. března) potom jednoznačně zvítězily přímé volby, neboť ty umožňovaly účast na hlasování nejen lidem na Východním Timoru, ale také Východotimořanům žijícím v zahraničí. Během závěrečných jednání ministrů zahraničních věcí ve dnech 22. a 23. dubna 1999 byla k podpisu připravena Dohoda mezi Indonéskou republikou a Portugalskem o otázce Východního Timoru a podepsána byla ve středu 5. května 1999 v New Yorku.21 Datum referenda bylo stanoveno na 8. srpna 1999 a pro jeho hladký průběh byla rezolucí RB OSN č. 1246 (1999) ustanovena Podpůrná mise OSN pro Východní Timor (UNAMET – United Nations Assistance Mission in East Timor), která oficiálně vznikla 11. června a jejíž mandát zahrnoval přípravu a zorganizování všelidového hlasování formou přímých a tajných voleb. Činnost mise měla být původně ukončena ke 31.srpnu 1999, ovšem vzhledem k dodatečnému posunutí referenda ze začátku na konec srpna byl její mandát prodloužen až do 30. září 1999. Vedoucím mise a zároveň zvláštním zástupcem generálního tajemníka OSN byl jmenován Brit Ian Martin.22

 

 

 

2 Seznamy mrtvých, zraněných, pohřešovaných i hospitalizovaných obětí najdete na těchto adresách:

http://www.etan.org/timor/KILLED.htm

http://www.etan.org/timor/WOUNDED.htm

http://www.etan.org/timor/DISAPEAR.htm

http://www.etan.org/timor/HOSPITAL.htm

3 Chladnokrevně: Masakr na Východním Timoru

4 Masakr: Příběh Východního Timoru

5 Události ze hřbitova Santa Cruz nebyly jediným svého druhu. K dalším brutálním akcím indonéských sil na Timoru patří např. vyvraždění vesnice Kraras (srpen 1983) nebo povraždění skupiny domorodých obyvatel nedaleko hory sv. Antonína v září 1981. V obou případech byly mezi oběťmi i ženy a děti. Zásluhou mnoha lidí byl vytvořen unikátní seznam všech obětí z vesnice Kraras, který obsahuje jméno, věk, příčinu a místo smrti. Poslední sloupec obsahuje údaje o jednotce, která je za smrt daného člověka odpovědná. Jak uvádí známý reportér a horlivý zastánce práv Východotimořanů John Pilger: „Mám dokument, který není jednoduché odložit, jelikož krev obyvatel Východního Timoru se na něm ještě nevsákla.“ http://pilger.carlton.com/print/19214

6 Běžně se uvádí, že počet obětí indonéské intervence na Východním Timoru v letech 1975-1999 čítá okolo 200 000 lidí. Světové organizace a nadace se rozcházejí o 220 000 mrtvých, když udávají hodnoty mezi 80-300 tisíci mrtvých. Je velice těžké toto komentovat, ale nejpřesnější odhad počtu mrtvých a pohřešovaných obyvatel Východního Timoru podle mého názoru uvádí prof. António Barbedo de Magalhăes ve své studii East Timor: A People Shattered By Lies and Silence. http://www.uc.pt/Timor/silence.htm Za povšimnutí také stojí http://users.erols.com/mwhite28/warstat3.htm#Timor. Východní Timor má číslo 29.

7 Tento zákon však byl Clintonovou administrativou šikovně obcházen s tím, že si Jakarta může vojenský výcvik hradit z vlastních zdrojů. Do té doby ho platili američtí daňoví poplatníci. CHOMSKY, N.: Perspektivy moci, str. 250-251 nebo KOHEN, A. S.: From the Place of the Dead, str. 167

9 Rada pro ekonomickou spolupráci Asie a Tichomoří

10 Úvodní řeč předsedy Norského Nobelova výboru Francise Sejersteda u příležitosti vyhlášení laureátů Nobelovy ceny míru za rok 1996 najdete na

http://www.nobel.se/peace/laureates/1996/presentation-speech.html

11 V té době stále ještě vězněný v Jakartě. Na svobodu byl propuštěn až 7. září 1999.

12 FRETILIN, KOTA, UDT, PDC, APODETI, TRABALHISTA, UDC, PST, PSD a PSDM

15 Suharto byl zvolen prezidentem Indonésie v letech 1968, 1973, 1978, 1983, 1988, 1993, 1998.

16 Čas platný v západní indonéské časové zóně; SEČ +6 hodin.

17 Celým jménem Bacharuddin Jusuf Habibi.

18 Zde dochází od významovému odlišení od předchozích vlád prezidenta Suharta, které se nazývaly Kabinet Pembangunan I. – VII. (Rozvojový kabinet I. – VII.).

19 V současnosti jsou v Indonésii dvě zvláštní oblasti. Jsou to Daerah Istimewa Yogyakarta (DIY) a Daerah Istimewa Aceh (DIA nebo Dista). V případě Acehu se také můžete setkat se zkratkou Daerah Istimewa NAD, kde NAD je zkratkou pro celý název Acehu; Nanggröe Aceh Darussalam.

20 Jednalo se však jen o zlomek vojenských sil přítomných na Východním Timoru, protože v roce 1999 bylo v této provincii dislokováno přibližně 20 000 vojáků a policistů.

21 Celý text smlouvy i s dodatky najdete na http://www.usip.org/library/pa/et/east_timor_05051999ques.html

22 Česky psané informace o misi UNAMET a další zajímavé informace najdete na českých stránkách OSN http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=610. Anglický přehled nejdůležitějších informací najdete na http://www.un.org/peace/etimor99/Fact_frame.htm. Jedná se o podklady pro tisk ke dni 9. srpna 1999. Musím ještě poznamenat, že překlady jednotlivých misí OSN na Východním Timoru se liší zdroj od zdroje. Za základ proto vždy považuji jejich anglickou podobu.