Tenggara.net

Sdružení pro poznání Indonésie a dalších zemí JV Asie

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Východní Timor - Dekolonizace, vyhlášení nezávislosti a indonéská intervence

( 3 Hlasů )

Na nové cestě, kterou se Portugalsko po převratu vydalo, čekala otázka dekolonizace jako výzva a tamní režim ji přijal jako svoji oficiální politickou linii. Změny se projevily i v daleké jihovýchodní Asii. Již 15. května 1974 byla ve správním středisku Portugalského Timoru Dili ustanovena Komise pro sebeurčení Timoru (Comissão para a Autodeterminanção de Timor) a snahu nové vlády vypořádat se s koloniálním dědictvím jasně deklaroval i zákon 7/74 z 27. července 1974, který „výslovně potvrdil „právo na sebeurčení se všemi důsledky“, včetně „přijetí nezávislosti zámořských území“ (aceitação da independência dos territórios ultramarinos)“. 1


V důsledku těchto politických změn se ihned začaly formovat první politické strany.2 První z nich byla vytvořena 11. května 1974 pod názvem Timorský demokratický svaz (UDT - União Democrática Timorense/Timorese Democratic Union).3 UDT nejdříve prosazovala postupné utváření autonomie pod portugalskou vlajkou a následné začlenění do skupiny lusofonních států, později se ovšem přiklonila k začlenění do Indonéské republiky. Jejími členy byli především vlastníci půdy, vyšší státní zaměstnanci a ti, kteří prosperovali za portugalské nadvlády. Strana si také získala přízeň mnoha tradičních místních náčelníků - liurai. Mezi zakladatele svazu patří například budoucí guvernér indonéské provincie Východní Timor Mario Viegas Carrascalão, ředitel Agriculture Service a bývalý předseda caetenistické Národní lidové asociace (ANP – Associação Nasional Popular/ Popular National Association), dále Francisko Lopes da Cruz, bývalý seminarista, člen ANP a redaktor vládou kontrolovaného deníku A Voz de Timor (Hlas Timoru), celník Domingos de Oliveira či starosta Dili César Mouzinho.4

Devět dní po vzniku UDT bylo založeno další politické uskupení, Timorské sociálnědemokratické sdružení (ASDT – Associação Social-Democrata Timorense/Timorese Social Democratic Association)5, které však pod tímto názvem fungovalo jen do 11. září, kdy se pod nátlakem levicově smýšlejících členů sdružení přetransformovalo na Revoluční frontu za nezávislý Východní Timor (FRETILIN – Frente Revolucionária de Timor Leste Independente/Revolutionary Front for an Independent East Timor). V transformaci ASDT na FRETILIN hráli klíčovou roli studenti z Casa de Timor6 z Lisabonu, se kterými byl ve styku i budoucí biskup a laureát Nobelovy ceny míru za rok 1996 Carlos Filipe Ximenes Belo při svém studijním pobytu v Portugalsku. Strana prosazovala ekonomické, politické, administrativní a sociální reformy spolu s postupným osamostatňováním Portugalského Timoru vedoucím k úplné nezávislosti. Nacionalistické vedení strany usilovalo o znovuzrození timorské kultury a hospodářský rozvoj. Její členové se rekrutovali především z městských vrstev, které udržovaly styky se zemědělskými oblastmi, odkud přišli, a ze členů rodin náčelníků liurai. Ve vedení se prosazovaly silné sociálně demokratické tendence, které především zastávali předseda Xavier do Amaral, reportér Ramos-Horta nebo Alarico Fernandes či Justino Mota. Tento proud podporoval sociální spravedlnost, spravedlivé rozdělování národního bohatství a parlamentní systém s rozsáhlými demokratickými pravomocemi.

Trojici hlavních stran uzavíralo Timorské lidové demokratické sdružení (APODETI – Associação Popular Democrática Timorense/Timorese Popular Democratic Association), které bylo založeno 27. července 1974 a podporovalo začlenění Portugalského Timoru do Indonéské republiky se statutem autonomie. Strana prosazovala bezplatné školství, zdravotní péči i povinné vyučování indonéštiny (Bahasa Indonesia). Na druhou stranu však také usilovala o to, aby Indonésie i nadále udržovala portugalštinu jako dorozumívací jazyk obyvatel Východního Timoru. K významným představitelům strany patřil profesor a správce Osório Soares či liurai z Atsabe Guilherme Gonçalves.

Kromě výše popsané trojice nejsilnějších stran s jasně danými prioritami - svaz s Portugalskem, nezávislost a přičlenění k Indonésii - vzniklo ještě několik dalších, menších a v podstatě bezvýznamných uskupení; Synové horských bojovníků (KOTA - Klibur Oan Timur Aswain/Sons of the Mountain Warriors)7 a Timorská dělnická strana (PTT – Partido Trabalhista Timorense/Timorese Labour Party).8

Přes vzrůstající národní uvědomění a snahy naložit svobodně se svojí budoucností se však nad Portugalským Timorem začaly pomalu stahovat mraky, jelikož po připojení Západního Irianu9 si na toto území začala dělat nároky sousední Indonésie. Tyto snahy v kombinaci s nejasným a zmateným postojem Portugalska ke své bývalé kolonii i k procesu dekolonizace jen vytvořily vhodné podhoubí pro události, které vedly k začlenění Portugalského Timoru do Indonésie a následné více jak dvě desetiletí trvajícímu boji za nezávislost nemluvě o přerušení dekolonizačního procesu, který byl úspěšně dokončen až na začátku 21. století za asistence OSN.

V říjnu 1974 se naplno rozeběhla indonéská destabilizační kampaň zaměřená proti Portugalskému Timoru, která byla hlavně namířena proti UDT a FRETILIN, které byly proti začlenění Timoru do Indonésie. FRETILIN byla prohlášena za „komunistickou“ a UDT za „fašistickou“. Operace měla krycí jménoOperasi Komodo (Operace Komodo)10 a byla zaměřena na agitaci pro začlenění Východního Timoru do Indonésie i za použití síly. Hlavními aktéry a motory celé akce byli generálové Ali Murtopo, Leonardus „Benny“ Murdani a Yoga Sugama. Všichni tři měli nemalé zkušenosti z rozdrcení povstání na Sumatře a na Sulawesi v roce 1958 či z anexe Západního Irianu.

Aby měla Indonésie svůj úspěch zajištěn, potřebovala získat podporu klíčových států. Ze strany Austrálie se jí kýženého ujištění dostalo již v září 1974, když ministerský předseda Austrálie Gough Whitlam přes svého mluvčího vzkázal, že „svobodný Východní Timor by byl stát neschopný života a potencionální hrozba celému regionu“.11 O rok později radil australský velvyslanec Richard Woolcoott Cambeře, „aby Austrálie spolupracovala s invazí, již očekával, neboť o využití ropných zásob v Timorském moři se bude moci snáze dohodnout s Indonésií než s Portugalskem nebo nezávislým Východním Timorem“.12 Portugalce zase o výhodnosti připojení Portugalského Timoru k Indonésii přesvědčovala v říjnu 1974 indonéská delegace vedená Ali Murtopem. Jak později prohlásil portugalský prezident Francisco da Costa Gomes: „Myslel jsem si, že Východní Timor skončí stejně jako Goa.“13 Suhartův režim však byl naprosto odlišný od Nehruovy demokratické Indie.14

Souhlas Spojených států amerických přivezl sám americký prezident Gerald Ford spolu s Henry Kissingerem, kteří přiletěli do Jakarty v předvečer invaze. Nově odtajněné zprávy potvrzují, že oba státníci dali invazi zelenou. V předvečer intervence Kissinger Suhartovi takto přátelsky radil: „Je nezbytně nutné, aby všechny vaše akce měly rychlý úspěch,“ nicméně „by bylo lepší, kdyby operace začala až po našem návratu do Spojených států.“15 O připravované anexi věděla i Velká Británie, která svou podporu deklarovala ústy svého velvyslance v Jakartě v červenci 1975. Není ovšem vyloučeno, že o indonéských plánech měly informace i další evropské země.

FRETILIN a UDT utvořily 20. ledna 1975 koalici prosazovanou především umírněnými členy FRETILIN, protože jak všichni předpokládali, bude jednodušší dosáhnout samostatnosti spojenými silami. Toto spojenectví také mělo zabránit převzetí této kolonie Indonésií, a tak vytvoření této koalice bylo přesně to, co Jakarta nemohla potřebovat. Spojenectví však netrvalo dlouho. Dne 26. května 1975 vystoupila UDT definitivně z koalice, distancovala se od svého dřívějšího postoje a v chaotické situaci, která na Východním Timoru tehdy panovala, provedla v noci z 10. na 11. srpna 1975 převrat. Její stoupenci zaútočili na portugalské vládní úřady16 a bez problémů se jich zmocnili. Obsadili také vysílací stanoviště. Po převratu začala UDT volat po zatýkání členů a představitelů FRETILIN. Byli první zatčení a mrtví. Její odezva na sebe nenechala dlouho čekat a jelikož většina Timořanů sloužících v portugalských pořádkových jednotkách byla přívrženci FRETILIN, měla tato strana přístup k lepší výzbroji než jejich oponenti z UDT. Ofenzíva začala 15. srpna a za několik dní již její jednotky kontrolovaly Dili. Tam se však nezastavily a tlačily své protivníky až k hranicím s Indonésií. Poslední útvar demoralizované UDT překročil hranici 24. září.17 Portugalci všemu jen nečinně přihlíželi a většina z nich byla evakuována buď na ostrůvek Ataúro či odvezena do bezpečí jednou norskou nákladní lodí.

Tato krátká občanská válka však hrála do karet Indonésii. Do konce září se sice situace dostatečně stabilizovala, avšak po srpnovém odchodu posledních kolonizátorů existovalo na Timoru mocenské vakuum a jediným faktickým správcem byla jako vítěz občanské války FRETILIN. Strach a nejistota z budoucího vývoje a obava z komunismu v souvislosti s „horkým létem“ však v Portugalsku udělaly své. Navíc se mnozí domnívali, že by se Východní Timor mohl stát Kubou Asie a dokonce zapříčinit i rozpad Indonésie. Opodstatněnost těchto argumentů nechám čistě na vašem uvážení.

Na konci září již bylo téměř jasno, že indonéská intervence je jen otázkou času. Dekolonizační proces se dostal do slepé uličky a z ní ho nedostal ani zákon 7/75 z července 1975, kterým Portugalci dali jasně najevo svůj postoj k celé záležitosti. Součástí zákona byl totiž časový harmonogram samosprávy Východního Timoru včetně voleb do lidového shromáždění (říjen 1975), které mělo rozhodnout o budoucnosti Portugalského Timoru. Jelikož se však vítězné FRETILIN nedostalo žádné pomoci zvenčí, rozhodla se sáhnout k radikálnímu kroku. 28. listopadu 1975 vyhlásila na náměstí Dom Boaventury jednostranně nezávislost Demokratické republiky Východní Timor.18 Prvním prezidentem se stal Francisco Xavier do Amaral a ve svém úřadě (formálně) zůstal i po indonéské intervenci až do září 1978, kdy ho vystřídal Nicolau dos Reis Lobato. Na tento akt reagovala indonéská strana 30. listopadu tzv. Prohlášením z Baliba (Deklarasi Balibo/Balibo Declaration), které podepsali představitelé stran UDT, APODETI, TRABALHISTA a KOTA.19 Signatáři v něm žádali indonéskou intervenci na Východní Timor. Dokument byl sice nazván Prohlášení z Baliba, aby budil dojem, že byl sepsán na Východním Timoru, avšak ve skutečnosti byl podepsán na Bali.

Osud, jak se zdá, má zvláštní smysl pro ironii. Masivní pozemní, letecký i námořní útok indonéských jednotek na bývalou portugalskou kolonii s krycím názvem Operace Seroja (Operasi Seroja)20 začal za úsvitu 7. prosince 197521, tedy na den přesně 34 let po ničivém útoku japonského letectva na základnu amerického pacifického loďstva Pearl Harbour. Do útoku se zapojily všechny součásti vojska a již od samého začátku se postupující jednotky projevovaly nebývalou krutostí. Popravovalo se všude a zcela bezdůvodně. Nejoblíbenějším místem exekucí bylo všeobecně pobřeží a hlavně přístav v Dili, kde mrtvoly popravených osob házeli vojáci přímo do vody. Mezi oběťmi prvních dnů byla mimo jiné i Rosa Mukti Bonaparte a také další australský novinář Roger East - jediný zahraniční svědek indonéských masakrů. Zvláštní je, že stejně jako v případě „Pětky z Baliba“22, tak ani v případě Eastovy smrti australská vláda oficiálně neprotestovala.23

 


Poznámky

1 KLÍMA, J.: Špatné svědomí mezinárodního společenství, str. 50

2 Existence politických stran na Portugalském Timoru byla za diktatury (Salazarova a Caetanova režimu) zakázána.

3V literatuře se objevuje i překlad „Timorská demokratická unie“.

4 Formation of East Timorese political associations; http://www.uc.pt/timor/parties.html

5V literatuře také můžete najít překlad „Timorská sociálnědemokratická asociace“.

6 Casa de Timor – Timorský dům, skupina levicově smýšlejících timorských studentů žijících v Lisabonu na začátku 70. let. Značná část členů Timorského domu se v polovině sedmdesátých let vrátila zpět na Východní Timor a jejich přičiněním se z ASDT stala FRETILIN. Prosazovali snížení negramotnosti, koordinovali vesnickou spolupráci a přes ženské křídlo FRETILIN nazývané Lidová organizace timorských žen (OPMT - Organização Popular de Mulher Timor/The Popular Organisation of East Timorese Women) popularizovali feminismus. Zakladatelkou a hnacím motorem hnutí byla Rosa Muki Bonaparte. Zemřela spolu s Izabelou Lobato, manželkou prvního velitele timorských guerill, během prvního dne indonéské okupace Východního Timoru. Téměř všichni členové Casa de Timor, kteří zastávali radikální křídlo ve FRETILIN, zahynuli během operací indonéské armády v letech 1976-1978.

7 Název této strany je z jazyka tetum. Vyskytuje se i překlad „Sdružení hrdinných synů Timoru“.

8Tato strana se někdy zkracuje jen na PT - Partido Trabalhista 9Kontrolu nad Západním Irianem získala Indonésie v roce 1963 a o šest let později z něj udělala svoji další provincii. 3. března 1973 byl přejmenován na Irian Jaya – Vítězný Irian. V roce 2000 byl tento název změněn na Papuu.

10Operace je pojmenovaná podle největšího ještěra naší planety varana komodského (Varanus comodoensis).

11KOHEN, A. S.: From the Place of the Dead, str. 80, KLÍMA, J.: Špatné svědomí mezinárodního společenství, str. 52

12 CHOMSKY, N.: Perspektivy moci, str. 280

13Bývalé portugalské kolonie Goa, Damam a Diu byly obsazeny indickou armádou v roce 1961 a o rok později se staly součástí Indické republiky jako svazové teritorium.

14KOHEN, A. S.: From the Place of the Dead, str. 81

15Např. http://www.gwu.edu/%7Ensarchiv/NSAEBB/NSAEBB62/

16 V té době byla na Portugalském Timoru jen hrstka kolonistů, úředníci a asi 70 výsadkářů, jimž bylo zakázáno používat zbraně na podporu kterékoli místní strany. KLÍMA, J.: Špatné svědomí mezinárodního společenství, str. 51. Poslední skupina úředníků a vojáků spolu s guvernérem Mário Lemos Piresem opustila Východní Timor 27.srpna 1975. Všichni byli evakuováni na ostrůvek Ataúro v těsné blízkosti Dili.

17 Ztráty na lidských životech se odhadují zhruba na 2000 obětí.

18Takto vyhlášenou nezávislost uznalo jen SSSR a několik bývalých portugalských kolonií v Africe. OSN ani Portugalsko k takovému kroku nepřistoupilo.

19Deklaraci podepsali Guilhermo Maria Gonçalves (APODETI), Francisco X. Lopez da Cruz (UDT), Alexandrino Borromeu (Anggota Presidium), Domingos de Oliveira (Sekretaris Umum), José Martine (KOTA), dan Domingos C. Pereira (Partido Trabalhista) http://www.geocities.com/CapitolHill/Parliament/2385/essays/pstt.html

20Seroja je indonésky lotos (Nelumbo spp.).

21Ovšem již před tímto datem se na území Východního Timoru pohybovaly indonéské jednotky. Nejznámější tragédií je patrně zavraždění pěti zahraničních novinářů 16. října 1975 v městečku Balibo, na které indonéská armáda toho dne zaútočila. Skupina měla základnu v Austrálii a pracovala pro televizní kanály Channel 9 a Channel 7. Skládala se ze dvou Australanů (Greg Shackleton-27, Tony Stewart-21), dvou Britů (Malcom Renie-28, Brian Peters-29) a jednoho Novozélanďana (Gary Cunningham-27). Ani dnes, po více jak 30 letech, se přesně neví, co se tehdy stalo. Podle oficiálního prohlášení indonéské strany byla pětice reportérů usmrcena při přestřelce mezi indonéskými vojáky a bojovníky FRETILIN, když se snažili nafilmovat postupující indonéské jednotky. Vyšetřovatelé civilní policie OSN však došli k jinému závěru a po sedmiměsíčním vyšetřování případu došli k závěru, že novináři byli s největší pravděpodobností zavražděni a jmenovali osoby údajně zodpovědné za jejich smrt. Byly to indonéský generálporučík ve výslužbě Yunus Yosfiah (působil také jako ministr pro informace ve vládě B. J. Habibieho; 1998-1999), indonéský voják Chistoforus da Silva a Východotimořan Domingos Bere. Dokonce se spekulovalo o možném vydání mezinárodních zatykačů. Nakonec však nikdy žádná z výše uvedených osob nebyla zatčena a do dnešní doby není případ uzavřen. Zajímavým svědectvím potom je dopis Mezinárodního tiskového institutu (IPI – International Press Institute) z 10. března 2006 adresovaný generálnímu tajemníkovi OSN a nejvyšším představitelům Austrálie, Nového Zélandu, Velké Británie, Indonésie a Východního Timoru, ve kterém jeho autoři požadují odtajnění všech materiálů a konečné vyřešení smrti všech novinářů (8) na Východním Timoru od roku 1975. Dokument najdete na http://www.freemedia.at/Protests2006/Timor_Leste10.03.06.htm. Podrobně se tragédii v Balibu věnují např.: JOLLIFFE, J.: Cover-Up: The Inside Story Of The Balibo Five, Scribe Publications, Melbourne 2001 nebo BALL, D. - MacDONALD, H.: Death in Balibo, Lies in Canberra, Allen & Unwin, Sydney 2000. Zajímavé informace také najdete v článku Teightening the noose od Jill Jollife z 5. ledna 2001 v SMH; http://www.asia-pacific action.org/southeastasia/indonesia/netnews/2001/and06_v5.htm.

22Zažitý název pro pětici novinářů zastřelených 16. října 1975 v Balibu.

23Oficiálně neprotestovaly ani vlády USA, Velké Británie či Nového Zélandu.