Tenggara.net

Sdružení pro poznání Indonésie a dalších zemí JV Asie

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Východní Timor - Od příchodu Evropanů po pád salazarismu v Portugalsku

( 5 Hlasů )

zdroj: http://www.oxfam.org.au/world/asia/east_timor/easttimor.jpg zdroj: http://www.oxfam.org.au/world/asia/east_timor/easttimor.jpg
zdroj: http://www.oxfam.org.au/world/asia/east_timor/easttimor.jpg

Dvacátého května letošního roku uplynuly přesně čtyři rok od vzniku prvního samostatného státu 21. století – Demokratické republiky Východní Timor1. Tento malý stát se nachází v jihovýchodní Asii a svojí rozlohou je srovnatelný s Pardubickým krajem a Vysočinou. Jaký vztah však má toto území k Indonésii? A proč se o něm zmiňovat na stránkách milovníků a příznivců Indonésie? Odpověď je přímo nasnadě – toto území bylo totiž více jak dvě desetiletí indonéskou provincií a ani před svým připojením k většímu a silnějšímu sousedovi nebylo nikdy zcela odděleno od dění v Indonésii, protože tato země zabírá východní část ostrova Timor, jehož západní část je pod indonéskou správou. U nás se toho však o Timoru moc neví, a proto jsem pro vás připravil tento článek, abych tak zaplnil jedno malé prázdné místečko v mozaice našeho středoevropského vnímání světa.


Ostrov Timor2, v jehož východní části leží Demokratická republika Východní Timor, je největší ostrov Malých Sund. Z jihu je omýván Indickým oceánem (Timorské moře) a ze severu a severovýchodu oceánem Tichým (Bandské a Suwuské moře). Od ostrova Jávy, centrálního indonéského ostrova, je vzdálen téměř 1 000 km a polovinu této vzdálenosti od Austrálie. Jeho celková rozloha činí 32 350 km2 a Východní Timor zabírá jeho necelou polovinu - 15 000 km2. K tomu ještě patří malá enkláva Oe-Cusse-Ambeno3, ostrov Ataúro, vzdálený 23 km na sever od hlavního města Dili, a ostrůvek Jaco4 u východního cípu ostrova.

Střed ostrova je hornatý s nejvyšším horou Ramelau (2 963 m.n.m.)5, podél břehů se rozprostírají nížiny. Vodní toky jsou krátké, prudké a jen málo z nich má vodu po celý rok. Podnebí na Timoru je tropického rázu s obdobím sucha a obdobím dešťů. Severní část ostrova je sušší a období dešťů trvá pouze od prosince do února. V jižní části prší až do června. Teplotní výkyvy jsou během roku minimální, nicméně teplota značně klesá s nadmořskou výškou.

Ostrov Timor objevili pro Evropu na začátku 16. století Portugalci. Nepřímo se o to zasloužil Alfonso de Albuquerque při hledání ostrovů koření, Moluk, které oplývaly hřebíčkem, muškátovým oříškem a dalším, v Evropě tak žádaným, kořením. Ten se v roce 1511 vydal z Goy6 směrem na východ a nezastavila ho ani Malakka, důležité obchodní město tehdejší jihovýchodní Asie, které ještě téhož roku dobyl a ihned zavelel pokračovat dále na východ. Pod vedením Antonia d’Abreu vypravil několik lodí k Molukám. Výprava měla přísně nařízeno zdržet se jakýchkoliv projevů pirátství a hlavně usilovat o navázání přátelských vztahů s místním obyvatelstvem a prozkoumat jejich zvyky.7 Cílem výpravy byly ostrovy Halmahera, Ternate a Tidore známé hřebíčkem a souostroví Banda, kde se převážně pěstoval muškátový oříšek. A právě při plavbě k vytouženým ostrovům koření objevili Portugalci ostrovy Flores, Solor a Timor8, které se pak na několik desetiletí, potažmo století, měly stát portugalskými a posléze i nizozemskými koloniemi.

Na Timoru se nedařilo žádnému koření, zato však oplýval voňavým santálovým dřevem. Tohoto faktu si všimli i Číňané, kteří ostrov znali mnohem dříve než Portugalci. Již v dokumentech z roku 1436 z dynastie Ming byl Timor9 znám hlavně obchodníkům právě kvůli santálovému dřevu. Téměř stejný pohled na bohatství Timoru měl i guvernér Malakky Rui de Brito Patalim, když v roce 1514 napsal: “Timor je ostrov za Jávou, má mnoho santalu, mnoho medu a mnoho vosku, nejsou tam vory a čluny pro plavbu; je to velký ostrov...”10 Podobně se o ostrově vyjádřil o čtyři roky později i Duarte Barbosa, který napsal: „Je tam hojnost bílého santálového dřeva, které si muslimové v Indii a Persii velmi cení...” 11

V 16. století bylo Portugalsko námořní velmocí, a tak ostrovy koření mělo zcela ve své moci. Dlouho se však ze svých objevů a hojných zisků, které často dosahovaly až 800%, neradovali. Na konci tohoto století totiž pronikají do souostroví Nizozemci. První čtyři lodi pod vedením Cornelise de Houtmana přistály u břehů Bantenu 23.6.1596.12 Nizozemci byli sice nuceni souostroví opustit – Portugalci již měli se sultánem z Bantenu uzavřenou obchodní dohodu - ale za žádnou cenu se nechtěli svých objevů vzdát, a tak do vzdálených končin vypravují další a další plavidla. Jejich úsilí vyvrcholilo v roce 1602 založením VOC, Vereenigde Oost-Indische Compagnie, Spojené východoindické společnosti. Sedmnácté století pak bylo pro Portugalce jen stoletím ztrát, prohraných bitev a ztracených území. V roce 1605 dobyli Nizozemci portugalský Ambon a po blokádě trvající osm let získali v roce 1641 i Malakku. O deset let později zabírají Nizozemci Kupang v západní části ostrova Timor a Portugalci se stahují do Lifau.13 V roce 1769 však odcházejí i z tohoto místa pro jeho špatnou obranyschopnost a guvernér António José Teles de Meneses přesouvá portugalskou základnu na místo dnešního hlavního města Dili. Byl to výběr více než dobrý, neboť Dili mělo velice dobrý přístav a ten umožňoval pokračovat ve výhodném obchodě s kávou, čajem, kaučukem, kokosy a santálovým dřevem. 14

S nizozemskou přítomností na Timoru vyvstal problém jeho rozdělení. V roce 1777 byl ostrov neoficiálně rozdělen na západní část pod nizozemskou správou a na východní část kontrolovanou Portugalci. První dohoda o rozdělení Timoru mezi Nizozemsko a Portugalsko byla ratifikována po dlouhém vyjednávání v letech 1846 - 1854 až v roce 1859. Ve smlouvě se Portugalci vzdali svých územních nároků na Floresu a Soloru a výměnou získali do vlastnictví Portugalský Timor (východní část ostrova přibližně od 125° v.d.) a byla stanovena provizorní hranice. Další jednání probíhala v letech 1894 a 1898. V roce 1914 byla konečně podepsána smlouva mezi Portugalskem a Nizozemskem, která vymezila jako Portugalský Timor území na východě ostrova, severozápadní enklávu Oe-Cusse (Okusi), ostrovy Ataúro a Jaco s celkovou plochou 18 899 km2.15

Pozice Portugalců na Timoru nebyla nikdy jednoduchá. Nejen že museli čelit útokům ze strany Nizozemců, ale nemohli si být jisti ani loajalitou místních kmenů. Portugalci proto na tomto, pro metropoli zcela bezvýznamném kousku světa, kolikrát doslova přežívali. V průběhu 18., 19. a i na začátku 20. století museli kolonisté čelit několika povstáním, na jejichž potlačení často místní posádka nestačila a bylo třeba povolat posily z dalších portugalských kolonií a Asii a Africe či přímo z Portugalska. Koloniální správa se potýkala i s nedostatkem financí; žold a platy se tak často opožďovaly o celé měsíce a to rozhodně nepřispívalo k dobré náladě v kolonii. Upadaly i místní misie. Timor tak zůstával i nadále divokým a chudým koutem světa, na kterém Portugalci přežívali snad jen silou vůle.

Druhá světová válka zasadila Portugalskému Timoru tvrdou ránu. I když Japonsko na začátku války nepodnikalo žádné viditelné kroky svědčící o okupaci Timoru a dalším postupu na jih, obávala se australská vláda případné japonské invaze do Severního Teritoria, a proto došlo k vylodění australských (velitel William Watt Leggatt) a holandských (velitel Nico Leonard Willem van Straten) jednotek složených především z indonéských vojáků a australských důstojníků v Dili. Jednotky se 17. prosince 1941 vylodily u správního střediska Dili nehledě na protesty Portugalska, které bylo během války neutrální, a na ostrově otevřeně operovaly do 20. února 1942, kdy japonský 38. pěchotní pluk (generálmajor Takeo Ito) začal obsazovat Dili.

Proti japonské přesile neměli Portugalci ani spojenecké jednotky šanci a stáhly se do hor. I přes vydatnou pomoc místních obyvatel se však situace stala nakonec neudržitelnou a jednotky byly v několika vlnách (prosinec 1942, leden 1943) evakuovány zpět do Austrálie.16 Bylo až obdivuhodné, že celkové ztráty australských a holandských jednotek čítaly necelou padesátku mužů. V porovnání se ztrátami místního obyvatelstva je toto číslo téměř „zanedbatelné“. Ze závěru portugalského sčítání lidu vyplývá, že v důsledku japonské okupace a na následky hladu způsobeného zničením úrody17 zemřelo nejméně 40 000 - 50 00018 Východotimořanů.

Druhá světová válka v Pacifiku oficiálně skončila 2. září 1945 a bývalé evropské metropole (Velká Británie, Francie i Nizozemí) toužebně čekaly na návrat do svých bývalých asijských kolonií. Narážely přitom však na odpor místních obyvatel a na jejich touho po samostatnosti, ovšem na Východním Timoru tomu bylo zcela naopak. Portugalci se zde vrátili k moci zcela nenásilnou cestou, protože v této kolonii neexistovalo žádné nacionalistické hnutí. Ani místní protijaponský odboj neusiloval o vyhlášení nezávislosti na Portugalsku. Z toho je možné usuzovat, že portugalská koloniální správa na Portugalském Timoru byla i přes všechny své nedostatky přeci jen docela snesitelná. K tomu přispělo i to, že si místní domorodé obyvatelstvo uchovalo veliký díl nezávislosti. Timořané tudíž žili s Portugalci v jisté symbióze, která byla ve svém důsledku pro všechny přijatelná, a tak nebyl prostor pro separatistické tendence.

Dalším faktorem setrvání Portugalského Timoru v koloniálním područí byl i režim A. O. Salazara, jehož diktatura úpěnlivě lpěla na zachování kolonií jako dědictví celého národa po svých předcích, mořeplavcích, dobyvatelích, guvernérech atd.19 Tento postoj potvrzoval i Koloniální akt z 8. července 1930 a na něj navazující Organická listina portugalské koloniální říše z 15. listopadu 1933. Dokumenty vyhlašovaly, že “Portugalsko má historické posláni vlastnit a kolonizovat zámořská území a civilizovat domorodé obyvatelstvo“, že všechny součásti impéria jsou solidární s metropolí, že správa a výtěžek přístavů jsou vyhrazeny státu. Koloniální akt stanovil právo domorodců na vlastnictví půdy a sklizně, potvrdil portugalským katolickým misiím v zámoří právní subjektivitu a státní pomoc. Povolil koloniím „správní decentralizaci a finanční autonomii slučitelné s Ústavou“ a určil v obecných rysech guvernérskou správu i právo na samostatný rozpočet.¨20 V případě, že by se Portugalsko vzdalo této asijské kolonie, ohrozilo by tak nepřímo i ztrátu svých dalších a velice bohatých držav v Africe – Angoly a Mosambiku – a to v žádném případě nechtěla vláda připustit.

V roce 1951 se z Portugalského Timoru stává oficiální zámořská provincie Portugalské republiky, jelikož upravená ústava z 11. června 1951 přejmenovala kolonie na „zámořské provincie“ Portugalska. Ministerstvo kolonií bylo v souvislosti s tím přejmenováno na Ministerstvo pro zámoří (Ministério de Ultramar).21 Stejné výsady se také dostalo i africkým koloniím - Angole, Mozambiku a Guineji Bissau. Nesuverénní postavení Portugalského Timoru stvrdilo i Valné shromáždění OSN svojí rezolucí č. 1514 (XV) ze 14. prosince 1960, ve které je Východní Timor jasně označen za nesuverénní území pod portugalskou správou.22

V roce 1968 byl novým předsedou portugalské vlády jmenován Marcelo José Caetano, bývalý ministr pro kolonie, rektor univerzity v Lisabonu a dlouholetý spolupracovník A. O. Salazara. Jenže změna v premiérském křesle s sebou nepřinesla žádnou zásadní změnu postoje vůči koloniím. Dne 25. dubna 1974 došlo v Portugalsku k dlouho připravovanému převratu,23 jehož stratégem byl plukovník Otelo Saraiva de Carvalho. Vzbouřené jednotky obsadily strategické body v důležitých městech. Převrat se tentokrát zdařil dokonale, během 24 hodin padlo jen pět lidí u sídla PIDE/DGS24 v Lisabonu. Salazarismus, nacionalisticko-byrokratický model autoritativního režimu, ani jeho „marcelistická“ inovace, nenašly po 48 letech existence podporu v žádné sociální vrstvě. Portugalsko vykročilo novou cestou.25

 

Poznámky

1Toto je úplný oficiální název. Mnohem častěji se však používá jen zkrácena verze Východní Timor. V Jazyce tetum pak zkrácený název zní Timor Loro-sa´e (či Lorosa´e) a portugalsky Timor Oriental či Tomor Leste. V době portugalské přítomnosti se tato oblast nazývala Portugalský Timor. Během indonéské okupace byl Timor integrován jako indonéská provincie pod číslem 27. Tetum (tetun) je vedle portugalštiny druhým oficiálním jazykem Východního Timoru. Z dalších jazyků je zde indonéština, angličtina a zhruba dalších 16 místních jazyků. Jejich přehled najdete třeba na http://www.ethnologue.com/show_country.asp?name=TL.

2Přesná poloha ostrova je 8°17‘ – 10°22‘ jižní šířky a 123°25‘ – 127°19‘ východní délky. Jeho maximální délka je 470 km a šířka 110 km. Ta část, na které leží Demokratická republika Východní Timor má největší délku 265 km a maximální šířku 92 km.

3Tento název vychází z ústavy Demokratické republiky Východní Timor. V portugalských pramenech se často objevuje i Oé-cussi Ambeno. V anglických dokumentech, nehledě na oficiální název, se používá označení Oeccusi Ambeno. Někdy také dochází k používání jen jednoho z obou slov tohoto sousloví. Další vyskytující se názvy jsou Oe-Kusi Ambenu, Ocussi, Oekussi, Oekusi, Okusi, či Oé-Cusse.

4Jednotlivé údaje o rozloze Východního Timoru se rozcházejí v rozmezí 14 604 až 15 410 km2. Některé zdroje dokonce uvádějí až 24 000 km2.

5Tato výška je jen orientační, jelikož ani v dnešní době přesných měřících zařízení nemohu sehnat její přesnou výšku. Většinou se podle různých zdrojů pohybuje od 2 962 do 2968 m.n.m. Tato hora se též nazývá Foho Tatamailau. Slovo „foho“ znamená v jazyce tetum „hora“.

6Goa je někdejší portugalská kolonie. V roce 1961 ji obsadila indická armáda a o rok později se staly součástí Indické republiky jako její svazové teritorium.

7HALL, D.G.E.: A History of South-East Asia, str. 264

8Ostrovy v souostroví Malé Sundy.

9Pro srozumitelnost jsem si dovolil v překladu uvést český výraz Timor, třebaže čínský originál o něm výslovně nehovoří, ba nazývá lokalitu jinak. V čínském originálu se uvádí jméno Kihritimun.

10KLÍMA, J.: Východní Timor, str. 13

11KLÍMA, J.: Východní Timor, str. 14

12Banten (někdy též Bantam) byl v době příchodu Portugalců sultanát na západní Jávě. Dnes se takto nazývá přístav na západním pobřeží Jávy a také se tak jmenuje určité území na západní Jávě.

13Dnes enkláva Oe-Cusse – Ambeno.

14KLÍMA, J.: Špatné svědomí mezinárodního společenství, str. 48

15KLÍMA, J.: Špatné svědomí mezinárodního společenství, str. 48

16Do Austrálie bylo také evakuováno i několik obyvatel Východního Timoru včetně většiny představitelů všech osmi řádů včetně všemi uznávaného biskupa Dom Jaime Goularta, aby se zabránilo krutostem, ke kterým docházelo na jiných místech ve světě.

17KOHEN, A. S.: From the Place of the Dead, str. 41

18Podle některých zdrojů dokonce až 70 000 Timořanů.

19KLÍMA, J.: Špatné svědomí mezinárodního společenství, str. 49

20KLÍMA, J.: Dějiny Portugalska, str. 171-172

21KLÍMA, J.: Dějiny Portugalska, str. 181

22V roce 1961 došlo k pokusu o vyvolání odporu Východotimořanů vůči portugalské koloniální moci a v malé vesnici Batugad byla 9. dubna 1961 vyhlášena Spojená republika Timor. Portugalská správa však neměla s potlačením tohoto hnutí potíže a vůdce Maoclao byl nucen uprchnout za hranice.

23Také nazývanému „Karafiátová revoluce“. Tento název vznikl podle karafiátů, které si lidé zastrkávali do klop kabátů.

24Tajná policie (Policia Internacionál e da Defesa de Estaado)/Generální ředitelství bezpečnosti (Direcção Geral de Segurança)

25KLÍMA, J.: Dějiny Portugalska, str. 203