Tenggara.net

Sdružení pro poznání Indonésie a dalších zemí JV Asie

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Aceh, těžce zkoušená oblast Indonésie (IV.) - kultura, jazyk a kuchyně

( 1 Hlas )

foto: Murtala foto: Murtala
foto: Murtala

Článek o acežské kultuře, jazyku a kuchyni je posledním ze série článků o indonéské provinci Aceh zasažené na konci roku 2004 vlnou tsunami. Tenggara připravila tyto články pro potřeby humanitární organizace Česká katolická charita, která je však zatím nepublikovala, a proto si tuto sérii můžete přečíst pouze na stránkách Tenggara.Net.


Kultura

Přestože ve všech acežských uměleckých formách dominuje vliv islámu, stále jsou patrné stopy hinduismu, který byl v Acehu rozšířen ještě před příchodem víry z Arabského poloostrova. Acežské umění zahrnuje více než padesát tanců, dvacet druhů hudebních nástrojů, deset literárních forem a mnoho dalších uměleckých projevů, které jsou nerozlučnou a velmi důležitou součástí každodenního života obyvatel provincie. Tradiční umění s islámským podtextem působí jako významný činitel sjednocení společnosti, pocitu acežské sounáležitosti, identity i pevné náboženské víry.

Tance

Každá z oblastí v Acehu má své vlastní varianty tanců nebo své vlastní taneční formy. Tance jsou vždy určeny pro konkrétní životní nebo společenské události, jako je například vítání hostů, setba, sklizeň, svatby a jiné slavnosti. Dříve se taneční představení pořádala na sultánských dvorech pro panovníky a jejich hosty nebo na venkově jako forma zábavy a odpočinku po těžké práci na polích.

Taneční umění se předává jako součást kulturního dědictví z generace na generaci. I když mnoho z původních tradic vymizelo, dodnes skupiny tanečníků vystupují v rámci soukromých rodinných i veřejných oficiálních oslav. Vystoupení tanečních skupin v sobě spojuje několik neoddělitelných uměleckých prostředků: charakteristický pohyb, hudbu, zpěv a bohatě zdobené kostýmy.

Kostýmy tvoří jednoduché haleny s dlouhými rukávy a široký pruh látky obtočený kolem beder splývající ke kotníkům, který je v pase převázán zlatem vyšívaným pásem. Ženy se zdobí zlatými šperky, typické jsou květy ve vlasech, náhrdelníky a náramky, jejichž použití závisí na typu tance nebo obřadu.

Acežské tance mají několik společných znaků - vždy se jedná o skupinové tance, jejichž hudebním doprovodem je rytmické dupání, údery do hrudi, stehen a ramen, zpěv a hra na hudební nástroje. Tanečníci obvykle klečí v řadě vedle sebe a synchronizovaně se pohybují ve stále rychlejším tempu, které je může dovést až do stavu transu.

Likok Pulo-Likok Pulau Aceh

Původ: kraje Aceh Besar-Pulau Aceh (Velký Aceh-Ostrov Aceh)

Tanec Likok Pulo, který se objevil s příchodem islámu, tančí 12 až 16 mužů za doprovodu dvou tamburín Rapa´i. Zpočátku tento tanec sloužil především jako prostředek šíření víry, následně v pozměněné podobě i jako forma zábavy. Původně se Likok Pulo tančil od skončení jedné modlitby až do zahájení další, dnes se jeho délka upravuje dle potřeby.

Ranup Lampuan

Původ: kraj Aceh Barat (Západní Aceh)

Ranub v acežském jazyce znamená betelový list, Puan je název známého místa, kde roste. Nabízení betelu se stalo ve své taneční podobě oblíbeným způsobem vítání významných návštěvníků Acehu nebo jako součást zahajovacích obřadů. Tanec je určen pro 5, 7 nebo 9 tanečnic, doprovázených hudbou tradičního orchestru, tj. nástroji seurunee kalee, gendrang a rapa’i, nebo moderními skladbami. Tančí se před domem hostitele nebo uvnitř domu. Tanečnice na konci vystoupení hostům nabízejí zavinuté betelové listy, které by měli hosté přijmout, i když je nemusí nutně rozžvýkat. Ranup Lampuan je v Acehu velice oblíbený.

Rapa´i Geleng

Původ: kraje Aceh Barat, Aceh Selatan (Západní Aceh, Jižní Aceh)

Rapa´i Geleng označuje tanec speciálně vytvořený pro zvuk a rytmus tamburíny (rapa´i), kterou rozeznívá během vystoupení až dvacet tanečníků. Dynamika a působivý výraz je určen nejen k pobavení, ale také k šíření učení islámu.

Seudati

Původ: kraje Aceh Barat, Aceh Utara (Západní Aceh, Severní Aceh)

Tento tanec existoval již v období hinduismu, ale po příchodu islámu se stal prostředkem šíření jeho učení. Název tance Seudati se odvozuje od arabského slova „syahadatain“, což znamená vyznání víry vyslovením „Kalimat Syahadah“, muslimského vyznání víry. Seudati je taneční forma pro 8 mužů, pod vedením šejcha (syeikh) a jeho pomocníka za doprovodu recitace básní. Seudati se tančí vestoje a začíná se pozdravením saleum (salam). Hlavními prvky jsou kroky, dupání, luskání prsty a údery do hrudi. Tělo slouží jako hudební nástroj.

Laweut-Seudati Inong

Tanec Laweut-Seudati Inong je ženskou obdobou Seudati. Vznikl v době příchodu islámu do Severního Acehu a představuje způsob modlitby k Proroku Muhammadovi. Je určen pro osm tanečnic, kterým udává rytmus syeh (šejch). Stejně jako Seudati se tančí vestoje, je doprovázený písněmi a rytmickými zvuky těla – luskáním prstů, dupáním, údery do stehen a tleskáním. Tanec má sloužit pro pobavení, ale také jako výchovný prostředek.

Meusekat

Tanec Meusekat je také jednou z ženských obdob Seudati. Pochází z jižní a západní části Acehu.

Hudba a hudební nástroje

V acežské hudbě se používají strunné, dechové a bicí nástroje. Většina z nich je pravděpodobně čínského původu, výjimkou je například strunný nástroj arbab. Na nástroje hrají obvykle muži, ženy zpívají a hrají na tamburíny. Seskupení tradičních nástrojů tvoří několik hudebníků a jeden až dva zpěváci.

Arbab je třístrunná dřevěná citera se strunami z ratanu, případně z koňského ohonu. Mezi dechové nástroje patří seurunee kalee, jednoduchá šalmaj z rákosového dřeva s jedním otvorem na zadní a sedmi na přední straně a několik druhů bambusových fléten, například buloh peurindu, bansi a suling. Bicí nástroje jsou zastoupeny gongy a různými bubínky. Gongy se vyrábějí z mědi nebo vysušené kozí kůže a rozeznívají se dřevěnými kladívky potaženými látkou. Existují ve třech velikostech - gong, canang a mong-mong. Rapa´i je označení pro tamburínu doprovázející písně i tance. Rapa´i Pasai je tamburína s blánou z kozí kůže sloužící mimo jiné jako prostředek svolávání obyvatel. Bambusový Tak Tok je konstrukce tvořená soustavou bambusových tyčí různé velikosti, které se pohybem ze strany na stranu rozezní.

Hudební nástroje vyráběli umělečtí mistři, kteří vědění předávali svým žákům, a tak uchovávali tradice po dlouhá desetiletí. Stejným způsobem se tradovaly hudba, tanec, mýty, legendy a obyčeje. Tento proces byl vážně narušen vlnou tsunami, která pohřbila mnoho významných osobností a navždy tak připravila Acežany o část odkazu minulých generací.

Jazyk

Acežština patří do větve indonéských jazyků austronéské rodiny. Existují zde určité podobnosti s čamskými a khmérskými jazyky jihovýchodní Asie, ale díky aktivitám indických obchodníků okolo začátku našeho letopočtu je znatelný také vliv sanskrtu. Mnoho slov se převzalo také z arabštiny především díky rozšíření a zakotvení islámu v celé oblasti. Dalším příspěvkem do fondu acežštiny byly výpůjčky z jazyka kolonizátorů – Portugalců, Angličanů a především Holanďanů. V dnešní době má největší vliv na vývoj acežštiny všudypřítomný indonéský jazyk.

Acežština není jediným jazykem v oblasti, v některých částech provincie dokonce není možné se její pomocí domluvit. Na ostrovech i ve vnitrozemí existují desítky jazyků navzájem nesrozumitelných. Oficiálním jazykem je sice indonéština, ale běžným prostředkem každodenního dorozumívání jsou místní jazyky a dialekty.

Mezi etnické menšiny patří etnika Gayo, Alas, Aneuk Jamee (potomci dávných přistěhovalců ze západní Sumatry) a Tamiang, hovořící stejnojmennými jazyky, a v neposlední řadě příchozí z jiných míst Indonésie – zejména z Jávy - celkem kolem 4,4 mil. osob (stav z r. 2003).

Ať už je jejich mateřštinou kterýkoli z 365 indonéských jazyků a dialektů, od základní školy se všichni učí a brzy plynule ovládají jazyk národní jednoty – indonéštinu.

I přesto, že ve školách obvykle probíhá výuka angličtiny, kromě omezeného počtu mládeže je prakticky nemožné se tímto světovým jazykem dorozumět. Někdy mohou nastat i problémy s indonéštinou, a to především v případě domluvy se starším obyvatelstvem mimo města. Pokusí-li se návštěvník Acehu o drobnou konverzaci v acežštině, snaha se nemine obrovským úspěchem, proto stojí za to se pár frází naučit.

Assalamu alaikum. Dobrý den.

(doslova „Mír s Vámi“, oslovení které by měli používat pouze muslimové)

Peu haba? Jak se máš?

Haba get. Mám se dobře.

Ho meu jak? Kam jdeš? (fráze často používaná místo zdravení)

Jak keu deeh. Jdu tamhle.(podrobnější odpověď se ani neočekává)

Kalheuh pajoh bu? Už jsi jedl?

Kalheuh/Gohlhom. Ano (=už)/Ne, ještě ne.

Padum? Kolik to stojí?

Terimong gaseh. Děkuji.

agam muž

inong žena

aneuk dítě

ie voda

pasi pláž

bu rýže

u kokosový ořech

Legenda - Zelená princezna

Příběh o Zelené princezně pochází z oblasti jezera Laut Tawar z provincie Aceh. Voda jezera obsahuje mnoho řas a vodních rostlin a místní lidé se v jezeře bojí koupat. Příběh nešťastné princezny ukazuje, že incest je v acežské společnosti vážným proviněním. Princezna, která se nevědomky zamiluje do svého bratra a chce ho pojmout za muže, raději zemře ve vodách jezera než aby se provinila proti zákonům acežské společnosti.

Ve vesnici Lukup Panalam, která leží na malém ostrově uprostřed jezera Tawar na Severní Sumatře, žila kdysi dávno krásná princezna. Když byla dívka ještě malá, starší bratr odešel do světa a rodiče zemřeli. Před svou smrtí jí však dali na památku velmi zvláštně tvarovaný prsten. Stejný dostal i její bratr.

Když princezna dospěla, zavítal do vesnice pohledný mladý muž, do kterého se na první pohled zamilovala. Protože mladík její lásku opětoval, rozhodli se, že se brzy vezmou.

Jednoho dne se princezna se svým nastávajícím vydala na projížďku po jezeře. Paprsky zapadajícího slunce je hřály do tváří a rytmické houpání loďky na vlnách je ukolébávalo ke spánku. Náhle se na chlapcově ruce něco zablyštilo.

"Cožpak, můj milý, nosíš prsten?" podivila se princezna. "Nikdy předtím jsem si ho nevšimla. Mohla bych se na něj podívat?"

Chlapec si sundal prsten a předal ho princezně. Prsten byl velmi zvláštní, neobvykle tvarovaný. Když si ho dívka důkladně prohlédla, velmi se polekala: prsten jejího milého byl stejný jako ten, který jí kdysi věnovali rodiče!

"Odkud máš ten prsten?" vystrašeně se princezna zeptala svého snoubence.

"Dostal jsem ho od svých rodičů, když jsem byl ještě chlapec. Než zemřeli, řekli mi, že má sestra od nich dostala také takový. Vrátil jsem se do této vesnice, abych svou sestru našel," odpověděl chlapec.

Princezna svému snoubenci prsten vrátila. Pak si sundala svůj, vložila mu jej do dlaně a řekla: "Bratře, vezmi si můj prsten." S těmito slovy skočila do jezera.

Než mohl chlapec svou snoubenku zadržet, zmizela v hlubinách. Voda se zabarvila do zelena. Chlapec princeznu volal, ale na jeho volání odpovídal jenom vítr, který pohazoval vlnami a narážel s nimi o loďku.

Když si chlapec zvláštně tvarovaný prsten prohlédl, velmi se vyděsil. Nebylo pochyb, princezna byla jeho dlouho hledaná sestra.

 

Za několik dní se v jezeře Tawar objevil obrovský drak se zelenou kůží. Obyvatelé vesnice přísahali, že je to proměněná princezna.

Ještě dnes spatří vesničané čas od času na jezeře draka. Obvykle ho zahlédnou, když se na břehu jezera prochází zamilovaný mladý pár nebo si milenci vyjedou na loďce na projížďku. Říkají mu Zelená princezna.

Acežská kuchyně

Základním pokrmem acežské kuchyně je rýže, která se pěstuje buď na suchých nebo zavlažovaných polích. Rýže je pro Acežany natolik důležitá, že během jejího pěstování a následné sklizně se musí provést několik rituálů a slavností. Význam rýže se odráží i na rovině jazyka: rostlinka rýže zasazená na políčku se v indonéštině označuje výrazem padi, sklizeným zrníčkům rýže se říká beras a uvařená rýže je nasi. Acežané jedí rýži nejenom k obědu a večeři, ale také s ní začínají téměř každý svůj den. Když není rýže, jako kdybychom nejedli, shodují se a nad evropským zvykem snídat chléb jen nechápavě kroutí hlavou. Vždyť chléb vás přece nemůže zasytit!

Neochucená rýže se vaří nejdříve ve vodě a pak ještě několik minut v páře v hrnci zvaném dandang. Díky této úpravě získá rýže svou specifickou chuť. Stejně jako v jiných částech souostroví se i v Acehu podává rýže s různými přílohami jako jsou smažené ryby, vařená nebo smažená zelenina či omáčky s hovězím nebo kuřecím masem, které jsou svým složením a způsobem přípravy důkazem dřívějšího silného vlivu Indie a Arábie na acežský způsob života. Vepřové maso je pro vyznavače islámu, kterých je v provincii naprostá většina, zapovězeno. Naopak rybí maso je tu, stejně jako v ostatních částech ostrovní Indonésie, velmi oblíbené. Tradiční rybí specialitou je sušené maso tuňáka, které Marca Pola překvapilo při jeho návštěvě svou podobností se španělskou sušenou rybou bacalao. K přípravě sušeného tuňáka se používá sůl a koření, které rybě dodávají kyselou chuť. Sušená ryba se může skladovat několik měsíců, a proto si ji Acežané rádi berou s sebou na daleké cesty.

Při přípravě pokrmů používají obyvatelé Acehu různé druhy čerstvého koření. Mezi nejběžnější aromatické přísady patří listy kari, zázvor, koriandr, kurkuma, makadamový oříšek, listy citroníku a pepř, jehož acežská produkce pokryla v 17. a na začátku 19. století více než polovinu celkové světové spotřeby. Velmi oblíbenou součástí jídel jsou chilli papričky, které do oblasti jihovýchodní Asie přivezli Španělé před pěti staletími. Dnes si už lze indonéskou kuchyni, a především pak kulinářské speciality ze Sumatry, bez chilli papriček jen těžko představit. Pokud není chilli součástí samotného pokrmu, přidávají si Acežané k jídlu pálivou omáčku sambal, která se připravuje z chilli papriček, rajčat, krevetové pasty a soli. Přesto ale acežská kuchyně nedosahuje takové pálivosti jako velmi známá a oblíbená kuchyně padangská ze Západní Sumatry. Tradičně se v Acehu při přípravě pokrmů používala také marihuana, ale přísná drogová legislativa tento zvyk z velké míry potlačila.

Nejznámější acežská jídla jsou chipsy emping melinjo, zákusek timphan, kari omáčka gulai itik, ovocný pálivý salát rujak aceh a zeleninový salát s arašídovou omáčkou pecal.

Acežané servírují pokrmy nejčastěji do hlubokých talířů a jí je vidličkou a lžící. Velice často si ale nabírají a vkládají jídlo do úst pravou rukou, která je na rozdíl od ruky levé považována za čistou. Mnoho Indonésanů tvrdí, že jídlo konzumované tímto způsobem je mnohem chutnější. Během stolování se většinou nemluví a jídla se konzumují rychle. Společenská konverzace je vhodná až po dojedení, kdy se popíjí čaj či lahodná káva z oblasti Takengon ve vrchovině Gayo na jihu acežské provincie a muži kouří své oblíbené hřebíčkové cigarety.

Recept - Nasi kebuli

Přísady

2 lžíce másla nebo oleje
500 g kuřete bez kosti, nakrájeného na kostičky
750 ml kuřecího vývaru
1 lžička soli
400 g dlouhozrnné rýže, propláchnuté a osušené
půlka malého ananasu, oloupaného a nakrájeného na malé kousky

Koření

13 šalotek, nakrájených najemno (můžeme použít i jarní cibulku nebo cibuli)
7 stroužků česneku
asi 2,5 cm dlouhý kousek zázvoru, nakrájený
1 lžička koriandru
1/2 lžičky bílého pepře
1/2 lžičky římského kmínu
špetka čerstvě nastrouhaného muškátového oříšku
8 cm kousek skořice
4 rozdrcená tobolky kardamomu
2 hřebíčky
rozdrcené stéblo citrónové trávy

Na ozdobu

osmažená kolečka šalotky, příp. cibulky

Příprava

Ve woku nebo hluboké pánvi rozpálíme olej, přidáme koření, které během 2-3 minut osmahneme. Přidáme kuřecí maso a asi tři minuty prudce restujeme. Zalijeme kuřecím vývarem, osolíme a na mírném ohni dusíme pod pokličkou, až maso změkne. Vývar přecedíme, vyndáme kousky kuřete a dame je stranou. Na mírném ohni uvaříme rýži v 21/2 šálku (630 ml) kuřecího vývaru. Když je rýže skoro uvařená a vývar se již téměř vsákl, přidáme kousky kuřecího masa. Vše spolu ještě dusíme na mírném ohni, až je rýže měkká. Podáváme s osmaženou šalotkou a kousky ananasu.


Tento článek je poslední častí ze čtyřdílné série o indonéské provincii Aceh, která byla vypracována pro humanitární organizaci Česká katolická charita. Podíleli se na něm členové sdružení Tenggara, Bc. Anna Žaludová, Mgr. Tomáš Petrů, Mgr. Soňa Čermáková, Ing. Martin Točík, Lucie Solfronková a Jan Kolodzieyski.