Tenggara.net

Sdružení pro poznání Indonésie a dalších zemí JV Asie

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Z každého semínka vyroste život - Nadace Kintari

( 0 Hlasů )

Zakladatelé nadace Kintari, Jana Vozábová a Ing. I Gusti Made Aryantha, zdroj: Nadace Kintari Zakladatelé nadace Kintari, Jana Vozábová a Ing. I Gusti Made Aryantha, zdroj: Nadace Kintari
Zakladatelé nadace Kintari, Jana Vozábová a Ing. I Gusti Made Aryantha, zdroj: Nadace Kintari

Výstava Barvy života pro Indonésii doprovázená představením indonéské hudby a tance poprvé veřejně představí česko-indonéskou nadaci Kintari, která od roku 2005 pomáhá dětem v chudé části indonéského ostrova Lombok. Spoluzakladatelka nadace Jana Vozábová strávila v Indonésii více než rok svého života. Jak může taková zkušenost změnit lidský život, vnímání světa? O nadaci Kintari, malé pomoci velkého významu a mnoha párech bot se dočtete v tomto článku.


Jmenuji se Jana Vozábová, narodila jsem se 23. února 1982 ve znamení Ryb a snad už to mi bylo předzvěstí, že budu proplouvat cizími vodami, setkávat se s novými lidmi, obohacovat se zkušenostmi a hledat pravý význam slova život…Vraťme se ale na začátek.

V roce 2004 mi bylo uděleno stipendium indonéské vlády na studium divadelního umění na Bali. Měla jsem tak možnost již podruhé navštívit zemi plnou barev, kontrastů, usměvavých lidí a nádherné přírody - Indonésii. Přerušila jsem čtvrtý ročník svého studia teatrologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a odjela plná očekávání vstříc novým obzorům. Za svůj život jsem již procestovala mnoho zemí, ráda jsem vyrážela sama jen se svým fotoaparátem a seznamovala se s tamějšími lidmi a jejich kulturami, pravdou ale je, že nikdy jsem na žádné místo nejela dvakrát. Až na Bali, do Indonésie, která se mi stala asi již osudovou.

Zdroj: Nadace Kintari Zdroj: Nadace Kintari
Zdroj: Nadace Kintari
První půlrok z mého třináctiměsíčního pobytu v Indonésii se člověk "stává Indonésanem", lze-li to takto nadsazeně říci. Učení nové řeči je jen jednou z mnoha věcí, které člověk musí přijmout za své, navyká si na život zcela jiný, přijímá nové zvyky a vnímá mentalitu lidí, tolik odlišnou od té naší “západní“. Zjišťuje, že čas je jen slovo, o které ale neběží. Ten jako by se v Indonésii zastavil. Mnohem víc znamená rodina, přátelství, štěstí, Bůh… vztahy a priority, které se u nás naopak často stávají právě pouhým slovem. Pomoci druhému je stejně samozřejmé, jako že včera jsem jedl rýži, dnes také a zítra… kdo ví. Zítra totiž není dnes a v Indonésii se žije dneškem, každý den jako by byl ten poslední, tak proč se někam štvát, za něčím honit, proč se stresovat otázkami zítřka. U “nás“, kde každý řeší existenční otázky deset let dopředu, zcela nepředstavitelný přístup. Racionální vztah k životu nás Evropany samozřejmě posouvá ekonomicky i vývojově daleko napřed před většinu asijských zemí, včetně Indonésie, ale je to taková výhra? Nejsou oni šťastnější? To vše a mnohem víc si člověk uvědomuje. Především problémy, co řešíme dennodenně v naší společnosti, tam nemají žádnou váhu, stávají se banálními v momentě, kdy vidíte bosé děcko pracovat na poli a matku, co krmí dítě na zemi zbytkem rýže nebo starce, co se snaží nosit klacíky na topení na svých vyhublých kostnatých nohách. V tom momentě se vaše vnímání světa zcela změní, posunete své priority, stanete se vnímavými k věcem, které když zdáli pozorujeme na televizních obrazovkách, tak si člověk jen povzdychne a přepne program. Když jste tam, nemůžete "přepnout“ program, jste ve skutečném světě, se skutečnými lidmi. Indonésie je kontrast bohatství a chudoby, jak už to tak v asijských zemích bývá, při tak velké populaci jako mají asijské země to ani jinak být nemůže. Bohužel ta chudoba značně převyšuje ono bohatství některých velkých měst. Většina obyvatel je tvořena vesničany žijícími, kde se dá, pracujícími na políčkách, snažících se uživit nejbližší rodinu, jejichž děti jsou odsouzeni ke stejnému osudu, neboť na vzdělání prostě nemají prostředky.

Když projdete tím půlrokem "aklimatizace“, začnete nejenom toto vše kolem sebe vidět, ale uvědomíte si, že je ve vašich rukách to změnit. Věděla jsem, že nespasím všechny ty bosé, špinavé dětičky, co běhají v odlehlých koutech Indonésie, ale můžu pomoci alespoň některým. Jedná se o pomoc materiální, a to především v oblasti vzdělání. Začala jsem provádět vedle studia také české turisty na soukromých výletech a měla tak možnost získat prostředky na nákup právě tolik potřebných školních potřeb, oblečení a bot.

Zdroj: Nadace Kintari Zdroj: Nadace Kintari
Zdroj: Nadace Kintari
Českých turistů přibývalo, a tak jsem skoro obden vyjížděla na výlety po Bali, kdy mě většinou doprovázel můj přítel a spolupracovník, profesionální fotograf a tanečník Ing. I Gusti Made Aryantha, kterému přátelé říkají Ary. Naše soukromé výlety měli úspěch, všem se líbila místa, kam jsme hosty brali a vůbec všechen ten tolik odlišný pohled na ostrov a jeho život, jaký jsme jim ukazovali oproti těm "typickým" turistickým "poznávačkám". K tomu si od nás vždy naši hosté, často spíš později blízcí přátelé, odnášeli Aryho profesionální fotografie z výletů s věnováním. Ceny byly hodně pod průměrem, neboť každý výdělek znamenal několik párů bot, pytel džín, triček, krabice sešitů a tužek.

Zatím - jelikož jsme na vše byli sami a výdělky nebyly díky našim nízkým cenám nijak ohromující - jsme se zaměřili pouze na malou část té obrovské země, která nám byla z Bali dostupná a mohli jsme tam tak pomáhat aktivněji, a to na jižní Lombok, konkrétně na vesnice v okolí Kuty. Tam více ve vnitrozemí leží malá vesnice Ngolang, kam do základní školy docházejí často až několik kilometrů pěšky děti z chýší z okolních kopců. Často jsou to děti pracující, které pomáhají rodičům, takže jsou rády, že se do školy vůbec dostanou, ačkoli je v Indonésii školní docházka povinná. To má za následek, že v první třídě mezi šestiletými dětmi sedí devítiletí, dvanáctiletí, ale i čtrnáctiletí. Jsou to děti nejchudších lidí z okolí, které často nosí roztrhaná a špinavá trika a boty jsou příliš velkým luxusem, který si bohužel nemůže dovolit ani jedno z nich. Polovina z nich je šťastná za ty nejlevnější gumové sandálky, které jsou jim často velké, neboť do nich musejí dorůst. My jsme se zaměřili na tuto konkrétní školu a na lidi bydlící v těch nejodlehlejších chýších, kam když jedete na motorce blátivými stezkami místy přerušovanými vodou, stromy a poli, máte pocit, že se dostáváte na konec světa. A my pro tamější obyvatele byli posli z nebe, nechápali, že je vůbec možné, že tam za nimi jede běloška, mluví indonésky a ještě jim dává věci. Vozili jsme jim z Bali až do mého odjezdu z Indonésie každý týden oblečení, školní potřeby a boty. V budoucnu bych tam ráda učila děti angličtinu a vůbec obecné vzdělání a připravovala je třeba na budoucí práci v turismu či studium v zahraničí.

Zdroj: Nadace Kintari Zdroj: Nadace Kintari
Zdroj: Nadace Kintari
Často kvůli mé vytíženosti jsme tam jezdili jen na otočku na jeden den trajektem z Bali přes noc. V celém okolí nás už všichni znají, volávají na nás, "Už jedou". A pak když se sbíhají za naší motorkou, "Jana, Jana, Jana...!" Ve škole jsme spolu s učiteli postavili volejbalové hřiště, nakoupili míče na fotbal, volejbal a docházeli do školy pravidelně v rámci našeho již v té době plánovaného pražského projektu zaznamenat údaje o všech dětech ve škole, kterých je tam 296 v šesti třídách. Tyto všechny fotografie budou vystaveny 7. března 2006 v prostorách pražského klubu P.M. v Trojické 10, kde bude od 17 hodin zahájena prodejní výstava fotografií mých i Aryho a od 20 hodin proběhne koncert indonéského gamelanu doprovázený tanci z různých částí Indonésie. Celá akce je nadační, tudíž všichni umělci, čeští i zahraniční, zde budou vystupovat zdarma a výtěžek z akce půjde na nákup školních potřeb právě do zmiňované školy v Ngolang. Zároveň každé dítě ze školy máme na fotografiích spolu s jejich věkem, bydlištěm a jejich přáními. Každý tak navíc bude moc přispět i na konkrétní děcko, konkrétní věcí. Já se tam vrátím v červnu, vše z vybraných peněz nakoupím a vlastní rukou předám. Každý, kdo přispěje na konkrétní dítě, obdrží pak fotografii dítěte, které dárek obdrželo včetně jeho poděkování. Bude s ním tak mít možnost být i nadále v kontaktu. Ostatní vybrané prostředky, především ze vstupného a prodeje fotografií, budou použity na nákup školních balíčků pro všechny děti ze školy. Balíček bude vybaven dle vybraných prostředků sešity, učebnicemi, školní taškou, botami a dalšími potřebnými věcmi.

Zdroj: Nadace Kintari Zdroj: Nadace Kintari
Zdroj: Nadace Kintari
Rok uplynul jako voda, jako okamžik, jako jeden jediný krátký sen. Já se tak vrátila do mrazivého počasí v Praze a na svá studia na FF UK. Přestože se za ten rok hodně věcí změnilo, změnila jsem se hlavně já, můj náhled na život a svět vůbec. Člověk si najednou váží věcí, které mu předtím přišly tak samozřejmé, jako že má teplo domova, možnost studia, boty (spíš spoustu bot :o) a víc než jen denně rýži k jídlu. Poznala jsem čisté duše lidí, kteří nemají nic a dali by vám vše, získala jsem mnohá silná přátelství a lásku lidí, na kterých mi moc záleží, ale hlavně jsem si konečně uvědomila, co chci v životě dělat a čeho chci dosáhnout a především v čem spočívají mé priority. Díky kultuře, divadlu a poznávání chci sbližovat lidi, ale hlavně umožnit dětem v Indonésii lepší možnost studia s nadějí v lepší život. Nadějným mladým umělcům z Indonésie bych chtěla otevřít cestu do Evropy a naopak českým otevřít oči v Indonésii a přivést hlavně do českého divadla, co mu u nás chybí a co v Indonésii je tak silné a neopakovatelné. To už nyní realizuji přípravou jedinečného představení českých herců a tanečníků ve spolupráci s renomovaným choreografem Ladislavem Beranem, kteří vystoupí na zvláštní pozvání na Balijském uměleckém festivalu 2006. Vzniká tak jedinečný projekt Kintari Performance Group, který je založen na průniku těchto tolik odlišných kultur a který zajisté přinese nová poznání a dá možnost tak opět přispět naší nadaci. A pokud to vše bude moci alespoň trochu pomoci lidem, především dětem, co to nejvíce potřebují a na které se nejvíc zapomíná v jejich studiu a životě, tak Kintari mělo skutečný důvod, proč být založeno. Víme, že nemůžeme spasit svět, všude jsou lidé, co potřebují naši pomoc, ani jednu zemi, co je tak rozlehlá, ani jeden ostrov, ani všechna města, možná ani ne všechny děti v jedné jediné škole, ale kdybych já sama mohla pomoci k lepšímu životu třeba jen jedinému děcku, co dnes nemá ani boty, tak si budu moci jednoho dne říct, že můj život za to stál. A představte si, jaký by byl svět, kdyby takhle jednomu dítěti v Africe, Asii nebo jinde na světě pomohl každý z nás…

I v malém může člověk pomoci. V Indonésii věří, že z každého zasazeného semínka vyroste rostlina, vyroste život. Stejně tak i z malého přispění může vyrůst velká pomoc. A tomu zase věříme my - KINTARI.


Webová stránka nadace Kintari - www.kintari.com