Tenggara.net

Sdružení pro poznání Indonésie a dalších zemí JV Asie

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Indonéské pohádky

( 0 Hlasů )

Čeští čtenáři se mohli se světem indonéských pohádek seznámit poprvé v roce 1979, kdy byla vydána sbírka více než šedesáti pohádek, pověstí, legend a bajek, které do češtiny přeložila Ing. Zorica Dubovská, odbornice na indonéské jazyky a literaturu. Na stránkách knihy tak poprvé před zraky malých i velkých čtenářů ožívali rostodivné postavičky s nadpřirozenými schopnostmi, tygři měnící se v lidské bytosti, víly a udatní hrdinové se srdcem na pravém místě, kteří odhalovali bohatou folklorní tradici obyvatel vzdáleného indonéského souostroví. Malý úvod do indonéského pohádkového světa přinášíme uveřejněním upravené verze předmluvy autorky knihy.


Červánky, které zbarvily večerní nebe, vystřídaly všechny odstíny od oranžové až po temně fialovou. Matky už dávno zavolaly děti od jejich her, protože nadešel čas, kdy kolem domu obchází strašný a věčně hladový Sang Kala a hledá svou oběť. Do přední verandy vstoupil starý muž s loutnou. Šum mezi přítomnými utihl, hlasy zmlkly. Čekají. Dnes budou všichni do rána vzhůru, protože stařec bude vypravovat dávné zkazky. Už mu podávají misku s řeřavým dřevěným uhlím, už stařec drolí v prstech uschlou pryskyřici a sype ji do červeně svítících uhlíků. Ústa začínají mumlat matry a z misky stoupají modré obláčky vonného dýmu. Nesmírně štíhlé prsty rezehrály struny loutny a vyprávěč začíná svůj příběh.

Tak tomu bývalo od pradávna. Lidový vypravěč - pawang - vyprávěl báje o starých bozích, zkazky z dávné historie, pověsti o národních hrdinech, o chytrácích a lidech hloupých, bajky o zvířatech, pohádky. Posluchačům běhal mráz po zádech při hrůzostrašných vyprávěních o přemnohých strašidlech, která se pohybovala v pohádkově krásné přírodě rovníkových ostrovů, ve stínech jejich pralesů a zrádných bažinách.

Dávní předkové dnešních obyvatel Indonésie si nedovedli vysvětlit vznik a podstatu přírodních jevů, kterých byli svědky, a viděli proto za nimi vždy působení mocných tajemných sil, vůči nimž se cítili slabí a bezmocní. A protože si původce těchto jevů nedovedli představit jinak než v podobě lidské nebo zvířecí, přisuzovali tuto podobu i pro ně nevysvětlitelným přírodním silám. Pro mocné důsledky jejich působení se je však představovali větší, silnější a zběsilejší. A tak se rovníková příroda indonéských ostrovů zaplnila nejrostodivnějšími příšerami, obry, upíry, hejkaly, tygry a krokodýly, kteří na sebe dovedou brát lidskou podobu. A mezi tím vším se potulovaly duše zemřelých předků, kteří se s tímto světem nemohli rozloučit.

Polednici našich pohádek zastupuje zlá příšera puntianak nebo pelesit, klidu nenalézající duch ženy, která zemřela dřív, než dala život svému prvorozenému dítěti. Závidí ostatním šťastným matkám a za nocí opouští svůj hrob, vniká do domů, odkud se ozývá pláč nemluvňat, a vysává jim krev. Často ji přivábí i dětské plenky venku rozvěšené. A tak se v mnohých místech ještě dnes matky strachují sušit prádélko svých dětí venku.

Před západem slunce, kdy se nebe zabarví zlatožlutě, obchází krajem krásný mladík mambang, který svádí mladé dívky, a o něco pozdějí zlý kala, lačný lidské krve. V lese žije kelambai, obrovské a hloupé strašidlo, nebo se tam zjevuje jiné strašidlo, kterému jsou vidět jenom nohy.

Snad na všech ostrovech západní části Indonésie kolují pověsti o tygrech jadi-jadian, kteří na sebe rádi berou podobu člověka, ať už aby mu škodili, nebo jen proto, aby se vmísili do lidské společnosti. Někdy to bývají i nešťastné duše zemřelých předků, které nemohou snést tíhu hrobu a vystupují zpět na tento svět, aby se pak zdržovaly v blízkosti své rodiny. Aby se takový předek neurazil, je třeba ho oslovovat "dědečku", a tak dodnes v mnohých částech Indonésie, vzdálených od moderního života velkých měst, dodržuje se toto tabu a slovo tygr nikdo nevysloví.

Není snad národ, který by si nevytvořil svou osobitou představu o tvaru Země. Obyvatelé oblasti Minangkabau v západní Sumatře věřili, že Země spočívá na rozích veliké krávy, která ji musí nést tak dlouho, dokud na zemi budou lidé. Aby se kráva přesvědčila, že lidé na zemi stále ještě žijí, čas od času se oklepe a na zemi je pak zemětřesení. Lidé začnou křičet, buší do gongu a do díže na mlácení rýže a přitom volají: "Ještě tu jsme, ještě žijeme!" A kráva ví, že musí dál nést své břímě.

O zatmění se vypráví, že prý kdysi démon Noci se ucházel o ruku spanilé Luny, avšak Luna temného pána Noci odmítla. O kráse Luny se dozvědělo i Slunce a také ono požádalo Lunu o ruku. Luna souhlasila a zanedlouho se slavila slavná svatba. Démon Noci nemohl zapomenout na urážku a sliboval oběma novomanželům pomstu. A tak jednou, když se Slunce samo procházelo po nebeské klenbě, démon Noci je zajal. Slunce naříkalo a prosilo o slitování. Démon se nakonec slitoval a svého zajatce pustil, avšak pod podmínkou, že se Slunce u své manželky nezdrží dlouho. A proto dodnes, kdykoliv se Slunce setká s Měsícem, lidé na zemi dělají veliký lomoz, aby si Slunce vzpomnělo na svůj slib.

To jsou jen namátkou vybrané některé původní představy obyvatel Indonésie. Liší se přirozeně od místa k místu. Tak zatmění Měsíce někde způsobuje strašidlo rahu, kterého se Měsíc bojí a před kterým se ukrývá do temnot. Jinde je zemětřesení způsobováno hadem, který je ovinut kolem země, a když se protahuje, země se zachvívá. Nebralo by konce, kdybychom všechny dávné představy chtěli probrat. Mnohé z nich jsou prastaré a svým vznikem sahají snad ještě do dob před příchodem indonéských kmenů na ostrovy. Předáváním z generace na generaci se v podání vyprávečů udržely dodnes.

Později s rozšiřováním hospodářských a kulturních styků s Indií se začínají po Nusantaře šířit i indické náboženské představy s rozsáhlým panteonem bohů. Indie, která v prvních stoletích našeho letopočtu měla již za sebou více jak půldruhého tisíciletí bohatého kulturního vývoje a prožívala právě svůj zlatý věk v umění a literatuře, vyváží do úrodných a zlatem oplývajících ostrovů připínajících se k jihovýchodní Asii i své kulturní dědictví. Na Jávě a Sumatře se začínají objevovat velkolepé kultovní stavby, v počátečním stádiu zcela po vzoru indickém. Z literárních látek jsou to především oba největší hrdinské eposy Mahábhárata a Rámájana, které v nové půdě zapouštějí hluboko své kořeny. Zprvu jsou překládány dvorními básníky do jazyka vládnoucí dynastie, brzy však docházejí vlastního zpracování, jsou obohacovány domácími prvky a rychle se šíří po celém území Jávy a Sumatry. V ústech lidových vypravěčů se klasickým příběhům eposů dostává dalšího ztvárnění. Vypravěči je protkávají událostmi z dávné i nedávné historie vlastní země a mnohdy přidávají i ostré koření břitké kritiky současných poměrů, kterou by jinak nemohli pronášet beztrestně, chválí lidi ušlechtilé a pomáhají vytvářet v představách lidu obraz správné morálky. V této podobě podávané látky jsou lidu dobře srozumitelné, vypravěči jsou vyhledávání a všemi velmi váženi.

Vyprávěči však nečerpají své náměty jen z látek importovaných. Příběhy Mahábháraty a Rámájany zcela ovládly pole ve stínovém divadle, lidový vyprávěč však dává častěji přednost pohádkám o dobrodružstvích národních hrdinů: vypráví o jejich láskách i utrpení, o boji proti násilí a nespravedlnosti tohoto světa a tak na příkladu svých hrdinů ukazuje správnou cestu a vysoko staví ideály ctnosti.

Ne vždy však končí vyprávění pawangovo happyendem. Zvlášť ve starých mýtech, které vysvětlují vznik nějakého přírodního útvaru (hory nebo jezera, skály podivného tvaru nebo osamělého korálového ostrůvku v moři), často hrdina v závěru podléhá neúprosnému zákonu. Zračí se v tom marný boj člověka proti nepřemožitelné přírodě - přírodě, která sice mnoho dává, ale zároveň je i krutá, a člověk se jeví její pouhou hříčkou tak dlouho, dokud se nevyzbrojí nejmocnější zbraní - dokonalou, vědecky podloženou znalostí jí samé.

I přes hrůzu z řádění přírodních živlů je však mentalita obyvatel Indonésie přírodě nesmírně blízká. Vždyť uprostřed ní vyrostli a té drobné přírodě, představované různými živými tvory v jejich nejbližším okolí, přece jen ze všeho nejlépe rozumějí. Proto našly v Indonésii takový ohlas právě zvířecí bajky, ať už inspirované slavnými vzory indickými, Hitópadéšou, Pančatantrou nebo buddhistickou Džátakou, anebo nekonečná škála zvířecích bajek domácího původu, které najdeme po všech ostrovech Indonésie. Podle přirozenosti jednotlivých zvířat přikládá jim lid vlastnosti, jaké mívají lidé se všemi jejich chybami a nedostatky. Vypravěč na ně upozorňuje, klade je do ostrého světla, a tak se zvířecí bajky stávají důležitým prostředkem výchovným.

Vyprávění o chytrácích a lidech hloupých naproti tomu ukazují, jak vysoko vyvinutý mají Indonésané smysl pro humor. Hlupák se najde ve vyprávění po celé Nusantaře, i když jeho jméno se od místa k místu mění: na střední Jávě je to Pak Pandir, v sousední sundské oblasti Aki Bolong, Batakové znají hloupého Mamoru. Každý se rád zasměje chytráctví Pak Belalanga a představení stínového divadla si nelze představit bez tří komických postav - Semara, Garenga a Petruka.

Čas letí, doba se mění a přináší s sebou nvou víru - islám. Obyvatelstvo největších indonéských ostrovů přijalo učení Prorokovo a kloní se Alláhovi. Zapomíná na staré bohy, chrámy se rozpadávají, vrcholy stavitelského umění minulých století se mění v rozvaliny a lid už neví, koho představuje socha, kterou ušetřil zub času a která se tyčí ve své mrtvé kráse nad hromadou kamení u vesničky Prambanan. Neví, že to byla sama vznešená a obávaná Durga, manželka nejmocnějšího z bohů hinduistického panteonu Šivy, kterého kdysi jeho předkové uctívali, a spojí tedy sochu s lidovou pověstí, které je lhostejné, jaký bůh právě nad Jávou vládne. Lara Jonggrang - štíhlá dívka - je nové jméno starého hinduistického pomátníku, který dal kdysi postavit král Balitung. Podle pověsti se prý v kamennou sochu proměnila hrdá princezna, jež pohrdala všemi králevici, kteří se ucházeli o její ruku. Nakonec na otcovo naléhání přece jen svolila, že se stane ženou statečného prince ze sousedního království, avšak pod jednou podmínkou: že totiž králevic během jediné noci pro ni postaví překrásný zámek s tisíci malými altánky. Co by princ z lásky ke krásné dívce nedokázal! Povolal na pomoc armádu džinů a princezně by nezbývalo, než se před ním sklonit, kdyby - právě tak jako v pověsti o Sangkuriangovi - nad princem nezvítězila lstí. Když králevic lest prohlédl, proklel ji, aby se stala kamenem. Dodnes nese celý komplex jméno "Lara Jonggrang" - Štíhlá dívka.

Islám ovlivnil lidová vyprávění, vnesl do nich nové prvky, jména starých bohů byla nahrazena muslimskými světci a proroky. Na vyprávění samém se však málo změnilo. A tak lidový vyprávěč vypráví dál, vypráví až dodnes a stále nachází lačné posluchače, třebaže v posledních letech je jeho poslání stále více nahrazováno knihami.

Záleží teď na tom, nepřeberné bohatství lidové slovesnosti zachytit a zpracovat, aby v rychlém tempu moderního života nezaniklo úplně. Vždyť právě v těchto vyprávěních se nám zachovaly starobylé látky, které mají nesmírnou cenu pro poznání mnohých stránek původního života obyvatel indonéského souostroví a bez nichž by nám asi zůstalo mnohé utajeno.



Ing. Zorica Dubovská se narodila 11. dubna v Praze. V letech 1945-50 studovala na Vysoké škole hospodářských věd, směr zahraničně obchodní, 1950-55 na filologické fakultě UK obecný jazykozpyt se zaměřením na jazyky Indonésie.

V roce 1962 se stala učitelkou indonéštiny na Jazykové škole v Praze a od roku 1964 do roku 1984 byla vedoucí orientálního oddělení. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vyučovala obor indonésistika v letech 1964–74 a znovu od října 1990 až do roku 2003.

V letech 1968-70 byla místopředsedkyní Společnosti československo-indonéského přátelství, 1990–95 předsedkyní Nusantary – společnosti přátel Indonésie a nyní je výkonnou tajemnicí této společnosti. Za aktivní pomoc při rozvíjení česko-indonéských vztahů jí byla v roce 1997 udělena cena Gratias Agit.

Z nejdůležitějších publikací:
Buku Batjaan Indonesia. Indonéská čítanka. SPN, Praha 1969
Úvod do javánštiny. Academia, Praha 1974
Divadlo juhovýchodnej Azie – Indonézia. V. Divadelné kultúry Východu. Tatran, Bratislava 1987
Antologie moderní indonéské literatury. Nový Orient. Zvláštní číslo 96.
Indonéské pohádky. Odeon, Praha 1979
Contes d’Indonésie. Artia, Prague 1979 (vyšlo také v němčině a holandštině)
Dějiny Indonésie. NLN – Nakladatelství Lidové noviny