Tenggara.net

Sdružení pro poznání Indonésie a dalších zemí JV Asie

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Obutí po indonésku

( 0 Hlasů )

Image Image

Ačkoliv téměř všichni obyvatelé indonéského souostroví v současné době nosí obuv mnoha různých podob a podle různé módy, v minulosti zde zvyk obouvání nebyl vůbec znám. Podnebí ostrovní jihovýchodní Asie bylo natolik příznivé, že umožňovalo lidem chodit po celý rok naboso. Až do dnešní doby někteří Indonésané dávají přednost bosým nohám v situacích, ve kterých si sami sebe bez bot jen těžko dokážeme představit. Trénovanému chodidlu, které je bez obutí mnohem svobodnější, ohebnější a šikovnější, nedělá problém vylézt na palmu, chodit v džungli po trní, šplhat po skalách a chodit po ostrých kamenech, vystavovat se kousnutí mravenců, štírů nebo hadů. Proč se tedy někteří z obyvatel rozhodli spoutat svá chodidla do často nepříliš pohodlného obutí?

 


Historie

První vlna masivního kulturního vlivu, který je v souostroví znatelný dodnes, vyšla z Indie na počátku našeho letopočtu. Hojné styky s jihovýchodním pobřežím Indie, migrace indických obchodníků a jejich usazování především na Jávě poznamenaly nejen materiální, ale i duchovní stránku místní kultury. S náboženstvím přišel zároveň i vliv na styl každodenního života a na uspořádání společnosti. Vyšší společenské vrstvy se začaly oddělovat od obyčejných lidí, kteří na rozdíl od nich nezaujímali žádnou významnější pozici. Není vyloučeno, že právě Indové mohli být prvními nositeli tradice obouvání. Obuv již tehdy mohla být znakem určitého postavení ve společnosti.

Podle dostupných pramenů však byly první boty sandálového typu, bakiak (dřeváky), dovezeny z Číny, se kterou knížata na dnešním indonéském území udržovala čilé obchodní styky již v období okolo 1. stol.př.n.l. Ačkoliv Čína nepoznamenala Indonésii zdaleka tak mocným kulturním vlivem jako Indie, sandály bakiak se v Indonésii používají a vyrábějí dodnes.

Postupem se užívání praktické pomůcky chránící chodidlo rozšířilo téměř na celé souostroví. Pod kulturním vlivem kolonizujících evropských mocností se zde ujala i obuv klasická uzavřená (pro místní podnebí spíše nevhodná), a to především v případě uniformovaných úředníků a státních zaměstnanců, u nichž tvoří nezbytnou součást uniformy. Ačkoliv se doposud na mnoha místech chodí naboso, jedním ze zajímavých fenoménů charakterizujících Indonésii je bota, u nás známá jako „vietnamka“ nebo „žabka“, sandál, který se sestává z gumové podrážky a gumového pásku uchyceného mezi palcem a ukazováčkem nohy. Specialisté, kteří se kulturou obouvání zabývají, vidí souvislost mezi těmito sandály a dřevěnou japonskou obuví s velmi dlouhou tradicí, vykazující s indonéskými „vietnamkami“ znatelnou podobnost.

Symbolika

Stejně jako ostatní součásti každodenního života - šaty, pokrmy, šperky a další - také boty měly kromě své praktické funkce ochrany chodidla svou funkci symbolickou. Obuv, nesporně importovaný kulturní prvek, získala postupem času úlohu znaku poukazujícího na sociální postavení svého nositele. Zatímco obyčejní lidé chodili za deště i slunečního žáru bosí, příslušníci šlechtické vrstvy nemohli opustit keraton, komplex královského paláce, aniž by použili obuvi jako ochrany před znečištěním nohou. O bližší sociální situaci jedince pak vypovídala i zdobnost obuvi. Původním materiálem byla většinou dřevěná podrážka různých tvarů a látková úprava horní části boty, do které se noha vsunula či jinak upevnila. Nejčastěji se jednalo o samet různých barev s oblastní symbolikou a zlatým či jiným bohatým vyšíváním.

Všudypřítomné žabky

V současnosti je obuv dostupná všem vrstvám a její zdobnost sama o sobě díky možnostem levných náhražek o statusu jedince nevypovídá. S ručně vyšívanou či jinak zdobenou přepychovou obuví se dnes můžeme setkat především při svatebních obřadech nebo jiných slavnostních událostech. Ne všude je však součástí kostýmu i obuv. Za nejdůležitější jsou považovány šperky hlavy, krku, rukou a nohou, líčení, kazajka či živůtek kryjící horní část těla a látky určené k ovinutí okolo beder či ramen a samozřejmě čistý a upravený vzhled. I nadále zůstává hlavní rolí boty funkce ochrany před nečistotou.

Nejoblíbenější obuví, která představuje pro tropické podnebí ideální variantu, jsou žabky. Noha dýchá, nepotí se a není cítit. V určitých situacích se na plochých žabkách dá i sedět. Studenti, kteří demonstrovali proti politickým režimům na ně v prachu náměstí s oblibou usedali a naslouchali dlouhým projevům. Došlo-li k rozhánění davu policií, vzali je do rukou a bosi utíkali, jak nejrychleji dokázali. Žabky se snadno a rychle obouvají a zouvají, což je v daném prostředí velmi praktické. Neboť funkce bot je chránit před nečistotou ulice, musí se při vstupu do „čistých“ prostor jako „znečištěné“ odložit. Děje se tak před vstupem do mešit, keratonů (královských paláců), místností domu určených k sezení (sedí se vždy na zemi), při hře na tradiční hudební nástroje považované za posvátné atd. Proto se člověk neustále zouvá a obouvá. Stejně jako venku na ulici je sandál nezbytnou součástí domácnosti. Do místností považovaných za nečisté – kuchyň, koupelna a toaleta - se naboso nechodí. I zde jsou žabky nerozlučným společníkem.

Zvážíme-li všechny výhody i nevýhody, není divu, že cizinci, kteří v Indonésii delší dobu pobývají, plynule na žabky přecházejí. Že se jedná o vynález světového dosahu svědčí i fakt, že se staly oblíbenou letní obuví v celé Evropě. Stačí si jen zvyknout na pásek a tlak mezi palcem a ukazováčkem a plně si vychutnat vzdušnost tohoto původně japonského vynálezu.