Tenggara.net

Sdružení pro poznání Indonésie a dalších zemí JV Asie

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Aceh, těžce zkoušená oblast Indonésie (III.) - Islám, rodina, vesnice a společnost

( 0 Hlasů )

Image Image

Minisérie článků o nejzápadnější indonéské provincii Aceh se dočkala třetího pokračování. V této kapitole se podíváme na acežskou společnost, islámskou víru jako stěžejní prvek života Acežanů, rodinu a podobu tradiční acežské vesnické komunity.

 

 


Islám

Podoba islámské víry v této oblasti se od ostatních indonéských, v převážné většině muslimských, provincií liší. Zatímco na Jávě bývá rituál propojen s předislámskými a mystickými prvky kultu hinduismu či buddhismu, v Acehu, první islamizované oblasti Indonésie, kde patrně nevznikla žádná indická knížectví a pevně se neujalo ani jedno z indických náboženství, se dbá na správnou každodenní praxi bez cizorodých a nepatřičných přejímek.

V dřívějších dobách sloužily acežské přístavy poutníkům ze Sumatry a okolních oblastí jako výchozí bod pro posvátnou pouť do Mekky hadždž. Není proto divu, že v očích ostatních obyvatel indonéského souostroví představoval Aceh jakousi symbolickou „bránu do Mekky“ - Serambi Mekkah (dosl. veranda, předpokoj) a svým způsobem i jakýsi vzor muslimské zbožnosti.

Ačkoliv zde byly určité tendence k prosazení plného uplatnění islámského práva šarí´a zákonem, s nesnášenlivými fanatiky radikálně prosazujícími svou víru se zde nesetkáme. Šarí'a byla zákonem uplatněna pouze částečně, nevztahuje se na fyzické tresty ani na jinověrce. To, že ženy chodí se zahalenými vlasy pod šátkem (džilbab) je výsledkem sílící víry a údajně vlastního rozhodnutí dotyčných dívek. Dle jejich vlastních slov je nikdo k rozhodnutí se zahalit nenutí. Ve skutečnosti však existují určité kontroly náležitého dodržování správné víry i praxe.

Víra patří ke každodennímu životu všech obyvatel Acehu. Pětkrát denně se z minaretů místních mešit ozývají hlasy muezzinů svolávajících muslimy k modlitbě. První je ráno ještě před rozbřeskem ještě před pátou hodinou. Lidé se mohou modlit doma, ale v ranním šeru a oparu se mnoho z nich ubírá do mešit. Ženy jsou zahalené do speciálního bílého (a často vyšívaného) splývajícího hábitu, který zakrývá vše kromě obličeje, rukou od zápěstí a nohou od kotníků dolů. Další modlitba následuje v poledne, třetí mezi polednem a západem slunce, čtvrtá při západu a poslední po vyhasnutí veškerých slunečních paprsků s příchodem noci.

Image Image

Acežané dodržují i další ustanovení Koránu – měsíc půstu ramadán, zákaz vepřového a alkoholu. I když je možné setkat se s tradiční pálenkou z rýže či jiných surovin, běžné a náležité je v Acehu alkohol nepít, neukazovat se s ním na veřejnosti (natož se opít).

Přestože je víra důležitou součástí života, Acežané nemají ve zvyku „obracet na pravou víru“ jinověrce. Někteří z nich jsou i ochotní o věcech víry diskutovat a zajímají se o jiná vyznání. To, že může být někdo bez vyznání ("ateista" je velmi pejorativní označení), je pro ně šokující a nepřijatelnější než být příslušníkem křesťanských nebo jiných církví.

I přes to, že islám je zde praktikován v čisté podobě bez nepřístojných doplňků, víra v duchy a moc šamanů dodnes přetrvala. Můžeme se setkat s lidmi, kteří věří, že oni sami nebo jejich blízcí byli z různých důvodů osobami nadanými zvláštní mocí očarováni. Příčinou může být například obyčejná závist, nešťastná láska, nebo nenávist. Praktik očarování i léčby po zásahu kouzel je nesčetně mnoho. Lidé, kteří věří, že byli očarováni, vyhledají obvykle odbornou pomoc u uznávané osobnosti šamana, který je jako jediný (většinou za velmi neskromný poplatek) schopen vzniklou situaci různými obřady a technikami vyřešit.

Rodina

V systému příbuzenství hraje nejvýznamnější roli nukleární rodina, tzn. úzký svazek rodičů a dětí. Mezi širším příbuzenstvem však existují velmi pevné vazby, vzájemná pomoc a zájem. Není náhodou, že se lidé usazují v blízkosti příbuzných. Praktické zvykové právo, které zajišťovalo od pradávna přežití komunity na základě úzké spolupráce stanovuje, že manželský pár se musí usadit v místě bydliště nevěsty. Proto je důležité příbuzenství v linii matky. Otcova linie je však neméně důležitá. Právě otec nese plnou zodpovědnost za své potomky.

Struktura společnosti

V dřívějších dobách se místní společnost podle zvykového práva dělila do čtyř vrstev na základě sociální příslušnosti – nejvyšší vrstvu představoval sultán s rodinou, pod ním stáli uleebalang (zámožní vůdci sdružených vesnic), třetí vrstvu tvořili ulama (náboženští činitelé a vzdělaní rádci ve věcech víry i problémech společnosti), a poslední, nejpočetnější vrstvou obyvatelstva byli Ureung Le (obyčejný lid).

S jednotlivými vrstvami souviselo i vhodné titulární oslovení. Mužští příslušníci nejvyšší vrstvy byli oslovováni ampon a ženy cut, vůdci z druhé vrstvy Teuku, náboženští představitelé Teungku/Tengku.

Tradiční dům (rumoh Aceh) a vesnice (gampong)

Tradiční acežské domy jsou postaveny na několika robustních kůlech z tvrdého dřeva, aby byla zajištěna cirkulace vzduchu a obydlí bylo chráněno před zvířaty a vlhkostí. Před zahájením stavby domu se provádí rituál peusijuk, který má obyvatelům domu zajistit blahobyt a šťastný život. Do domu se vchází po dřevěných schodech. Uvnitř je dům rozčleněn do pěti různě vyvýšených částí, z nichž každá má svou specifickou funkci. Po celé délce domu se rozkládá místnost seuramo keu, která je určena především pro setkání vesnických mužů. Muž jako hlava rodiny zde po večerech sedí se svými přáteli, aby s nimi u sladké kávy probral záležitosti týkající se komunity, nadcházejících žní nebo pořádání oslav náboženských svátků. Místnost rumoh inong slouží především jako ložnice pro ženy, rodí se zde děti a oplakávají mrtví. Nejrušnější částí domu je místnost seuramo likot, kde ženy tkají látky, pletou rohože a vyrábějí proutěné koše. Při práci si povídají, žvýkají betel a pozorují své děti, které si v místnosti během dne hrají. V nejzadnější a nejnižší části domu zvané dapo se připravují pokrmy pro celou rodinu.

Tradiční acežský dům vždy směřuje k Mekce a všechny jeho části jsou zdobeny geometrickými nebo stylizovanými květinovými vzory. Centrálním motivem často bývá půlměsíc nebo hvězdy.

Acežský dům byl vždy součástí širšího celku stavěného dle určitých pravidel. Nejmenší místní společenská jednotka se nazývá gampong (vesnice), v jejímž čele je geucik/ kecik. V každém gampongu se nachází jedna meunasah (modlitebna a zároveň škola) fungující pod vedením ředitele. Představitelem širšího sdružení několika takových vesniček býval uleebalang, vůdce přímo podřízený moci acežského sultána. Veškerý sociální i náboženský život patřil vždy do kompetence představitelů náboženství a zvykového práva. Jejich silný vliv, významné postavení a prokazovaný respekt se projevuje v acežské společnosti dodnes.

Kromě nutné přítomnosti modlitebny nebo mešity (mesjid) se ve vesnici nacházela stavba zvaná balee beut určená pro výuku recitace a čtení veršů Koránu, ale i pro další kulturní činnosti, setkání a společenské události.

Stejně jako západní společnost i Acežané pomalu opustili vzory tradičních domů a začali využívat jiných stavebních materiálů a technik než dříve. Velká rozmanitost staveb bývá důsledkem rozdílných finančních možností. Nacházejí se zde domky zděné, betonové, dřevěné, z vlnitého plechu nebo kombinované z jakéhokoliv dostupného materiálu. Po tragické vlně tsunami zůstaly jako zázrakem na místě smetených trosek jediní svědkové pevné muslimské víry – mešity, které jsou stavěny nejpoctivěji, nejdůkladněji a nejlépe z bytelného železobetonu.

Interiér staveb bývá velmi podobný, a to nejen v Acehu, ale i po celé Indonésii. Vanu nebo sprchu bychom v koupelně hledali marně. Hluboké koryto se studenou vodou slouží jako zdroj k nabírání a následnému polévání těla pomocí speciální nádobky. Prý je tento způsob koupele zdaleka nejvíce osvěžující. Stejně jako v ostatních částech souostroví i zde se používá systém tureckých šlapek místo evropských záchodových mís, které považují Indonésané za nehygienické, ba přímo odpudivé. Některé domácnosti mají pračku, ale často uvidíme společný zdroj vody s betonovou podlahou a stěnou, kam chodí ženy prát. Nerozlučným přítelem na cestách každého Indonésana je mýdlo a kartáč, kterým se namydlené prádlo v procesu praní kartáčuje.

Další místnost v domě představuje kuchyně. Mimo město se jedná většinou o černou kuchyni a vaření na otevřeném ohni, často je však domácnost vybavená petrolejovým vařičem. Obývací pokoj je po celý den nejrušnější místností. Lidé se rádi a často navštěvují a něco jako úzkostlivé soukromí zde rozhodně nenajdeme. Na první pohled může překvapit, že v kuchyni nebo obývacím pokoji nebývá nábytek. Indonésané obecně jsou zvyklí sedávat na zemi, většinou používají pouze pletených rohoží.

V poslední kapitole této série se podíváme na acežskou kulturu včetně tance a hudebních nástrojů, jazyk a acežskou kuchyni.

Tento text byl vypracován pro Sdružení česká katolická charita. Podíleli se na něm členové sdružení Tenggara, Mgr. Tomáš Petrů, Ing. Martin Točík, Bc. Anna Žaludová, Mgr. Soňa Čermáková, Lucie Solfronková a Jan Kolodzieyski.

V poslední kapitole se podíváme na acežské kulturu včetně tance a hudebních nástrojů, jazyk a acežskou kuchyni.