Tenggara.net

Sdružení pro poznání Indonésie a dalších zemí JV Asie

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Aceh, těžce zkoušená oblast Indonésie (II.) - Stručně z historie

( 0 Hlasů )

Mešita Baiturrahman v roce 1881. Foto: www.kitlv.nl Mešita Baiturrahman v roce 1881. Foto: www.kitlv.nl
Mešita Baiturrahman v roce 1881. Foto: www.kitlv.nl

V druhé kapitole minisérie článků o provincii Aceh se podíváme do historie.

Historická exkurze totiž může ujasnit složitost postavení Acehu v Indonésii a konfliktní povahu vztahu provincie k velké zemi, jíž je součástí. Na první pohled je jasné, že dějiny Acehu mají značně odlišnou dynamiku od ostatních částí Indonésie. Právě touto dlouhou historií a s ní související politicko-náboženskou identitou se zdůvodňuje intenzivní boj Acežanů proti Nizozemské východní Indii a potažmo i proti Indonéské republice.


Strategická poloha Acehu a potažmo celé severní Sumatry nedaleko asijské pevniny a současně u vstupní brány do Malacké úžiny předurčila tyto kraje k časnému kontaktu s okolním světem. Oblast navštěvovali od počátku našeho letopočtu buddhističtí poutníci z Číny, obchodníci, bráhmani a princové z Indie a o mnoho století později také muslimští obchodníci a námořníci ze západní Indie a Persie. Byli to zřejmě oni, kteří koncem 13. století přinesli svou víru na severní Sumatru. Přítomnost islámu v této zemi potvrzuje ve své proslulé knize Milion benátský cestovatel Marco Polo, který zde v r. 1292 při čekání na příznivější počasí pro plavbu domů strávil několik týdnů a zaznamenal existenci muslimské komunity v nevelkém městě Perlak. Dalším Evropanem a prvním Čechem, který kdy navštívil nejen samotný Aceh, ale Indonésii vůbec, pak patrně byl mnich Oldřich z Furlánska (1285–1331), známý také pod italským jménem Odorico de Pordenone, jehož zápisky z cest sepsal latinsky v díle Popis východních krajů světa.

Vliv muslimů se projevil především v pobřežních městských státech Samudra – Pasai a Pedir (oba se nacházejí na území dnešní provincie Aceh). Zvláště Samudra – Pasai byl ve 14. století prvním centrem islámské víry a vzdělanosti v indonéském souostroví v rámci asijské sítě obchodu, jenž byl v rukou muslimských kupců. Vedle náboženství šířil Pasai také svou kulturu a především jazyk – Jawi Pasai, běžněji známý jako klasická malajština – do mnoha přístavů v souostroví. Z tohoto jazyka se brzy stala lingua franca obchodníků na území dnešní Malajsie a Indonésie.

Roli Pasai jakožto šiřitele malajské muslimské kultury a identity převzala v 15.století Malaka na Malajském poloostrově, jejíž výhodná poloha v Malacké úžině (ostatně dala této vodní cestě své jméno) z ní brzy učinila veledůležitý obchodní přístav. V Malace se soustředil asijský obchod s tehdy drahocenným kořením, látkami a dalšími zajímavými komoditami.

Období rozkvětu Acehu paradoxně nastalo po roce 1511, kdy Malaku dobyli Portugalci. Přítomnost katolických dobyvatelů a jejich opatření vyvolala značnou nelibost u muslimských obchodníků z celé Asie, z nichž se mnozí přesunuli právě do přístavu Bandar Aceh (dnešní Banda Aceh). S tím souvisel i odklon plavebních tras na ostrovy koření Moluky. Není třeba zdůrazňovat, že nová intenzita obchodu s kořením a zlatem přinesla Acehu nebývalou prosperitu a moc.

Prvním panovníkem, stojícím na počátku genealogie mocných vládců Acehu, byl Ali Mughayat Syah (čti šah, vládl v letech 1514 – 1530), který vyhnal Portugalce z Pasai a stal se tak hegemonem nejstaršího sultanátu na Sumatře. On i jeho nástupci po celá desetiletí bojovali o nadvládu nad „úžinou“ s Portugalci a malajským královstvím Johor, ale ani jedna z válčících stran nikdy nenabyla úplné převahy. Je však třeba zmínit, že časté a razantní útoky Acežanů proti Malace řádně otřásly sebevědomím Portugalců.

Skutečného vrcholu dosáhl acežský sultanát zhruba o století později za vlády Iskandara Mudy (dosl. Alexandra Mladého, 1604 - 1636), někdy též přezdívaného Alexandr Makedonský Východu. Ten díky skvěle vyzbrojené armádě dočasně eliminoval své rivaly v úžině a ze své země na krátkou dobu učinil největší námořní a obchodní mocnost západní Indonésie s územními zisky po celé Sumatře a na Malajském poloostrově. Po jeho smrti Aceh ztratil mnoho ze své moci, nabytých území i panovnického lesku (ve druhé polovině 17. století v silně islámském Acehu dokonce nastala vláda žen-sultánek!!!), ale hrdost pramenící z bývalé moci již neexistujícího sultanátu zůstala v Acežanech zakořeněná dodnes.

Velmi důležitý pro pochopení pozdějšího vývoje je také fakt, že se Aceh nikdy nedostal do sféry vlivu javánských království a byl státem uznávaným evropskými obchodními mocnostmi již na počátku 17. století. Velvyslanec Acehu byl například prvním „Indonésanem“, který kdy vstoupil na holandskou půdu (r. 1601). Obchodní smlouva acežského sultána a anglické královny Alžběty I. zůstala v platnosti až do 19. století.

Roku 1824 byla podepsána Anglo-holandská smlouva, kterou si obě mocnosti rozdělily sféry vlivu na souostroví. Nizozemci se vzdali Singapuru a indických území a výměnou získali Sumatru. Součástí smlouvy však byl jeden významný bod – Aceh měl nárok ponechat si svoji nezávislost a tím byla de facto uznána suverenita.

Acežský sultanát Aceh si udržel nezávislost až do roku 1871, kdy Britové odsouhlasili Nizozemcům invazi do Acehu. O dva roky později začala vleklá válka, ve které se Holanďané snažili rozšířit svůj vliv do nejzazších hranic indonéského souostroví. Trvalo celých 35 let, do roku 1907, než se Holanďanům podařilo Aceh ovládnout. Žádná jiná část dnešní Indonésie holandské přesile tak dlouho nevzdorovala. Acežany se jim však nikdy úplně zlomit nepodařilo a odpor v podobě guerillové války pokračoval až do japonské okupace a vyhnání Nizozemců roku 1942. Někteří Acežané (podobně jako jiní Indonésané) dokonce Japonce vítali jako své osvoboditele a napomohli tak rychlé porážce bývalých kolonizátorů.

Po druhé světové válce se Acežané významně zapojili do bojů za nezávislost Indonésie, resp. do bojů proti Holanďanům, kteří hodlali ztracenou kolonii získat zpět, a především finančně podporovali mladou Indonéskou republiku s ústředím v javánské Yogyakartě. Po ukončení bojů na intervenci světového společenství ale aspirace hrdých Acežanů dosáhnout určité nezávislosti v indonéské federaci došly zklamání.

Aceh se ale nehodlal stát vazalem Jakarty, stejně jako kdysi odmítal Holanďany (pokud měl Aceh nějaké vnější vztahy, pak spíše se sousední Malajsií). Záhy po vzniku unitárního státu s tak odlišnými principy - sekularismus prvního prezidenta Sukarna, pancasila a centralismus vs. acežský islám a autonomie - a začlenění Acehu do křesťanské provincie Severní Sumatra vypukla proti indonéské vládě první rebelie. Povstání Darul Islam (Dům islámu) z roku 1953 vedl v Acehu Da´ud Beureu´eh. Hnutí, které probíhalo i na jiných místech Indonésie a které mělo za cíl nastolit v Indonésii islámský stát, bylo nakonec neúspěšné.

V roce 1959, kdy si byl již prezident Sukarno jist teritoriální integritou Indonésie, byl Acehu přiznán status daerah istimewa neboli provincie se zvláštním režimem. Aceh si mohl spravovat záležitosti náboženství, tradičního zvykového práva (adat) a vzdělávání. Tato autonomie však neměla dlouhého trvání.

 

Sukarnův nástupce, prezident Suharto neměl pochopení pro jiné uspořádání Indonésie než na základě centralismu a unifikace. Zkrocení nespokojených regionů řešil prostřednictvím vojensko-politicko-ekonomické mašinérie, v jejímž středu stál on sám. U pobřeží Acehu byla v 70. letech objevena ložiska ropy a zemního plynu, které Indonésii výrazně pomohly překonat ekonomickou krizi, do které jí zavedl megaloman Sukarno. Aceh však nezískal z tohoto nového bohatství prakticky ani zlomek. Veškeré zisky byly kontrolovány státem a částečně odváděny i do zahraničí. Pokud někdo na tyto zisky v Acehu dosáhl, byli to Javánci – zejména příslušníci armády a Suhartovi političtí přívrženci.

 

GAM – Hnutí za svobodný Aceh

V roce 1976 došlo v Acehu k druhému povstání, v jehož čele stál Hasan di Tiro, vnuk hrdiny protiholandského odboje a prominentního náboženského vůdce. Na rozdíl od Beureu´eha a vůdců hnutí Darul Islam neusiloval di Tiro o islámský stát v rámci Indonésie, ale o nezávislý stát, jehož ústavou by byl Korán. Pro prosazení tohoto cíle založil Hnutí za svobodný Aceh (Gerakan Aceh Merdeka, GAM), které proti indonéské vládě bojuje dodnes. V první fázi tohoto konfliktu však bylo povstání GAM potlačeno a v roce 1979 uprchl di Tiro do švédského exilu.

Po období hibernace se GAM znovu přihlásil o slovo koncem osmdesátých let s podporou široké acežské veřejnosti i několika set svých příslušníků vycvičených v Kaddáfího Libyi. Těm se v roce 1989 podařilo získat určité území v severním a východním Acehu a vzdorovat indonéské armádě.

Odpověď Suhartova režimu byla brutální. Aceh byl vyhlášen „válečnou operační zónou“ (DOM). Represe nemířily jen proti vojenským složkám GAM, ale i proti civilnímu obyvatelstvu podezřelému z podpory hnutí. Ve jménu boje proti separatismu byly vypalovány domy i celé vesnice, ženy znásilňovány, muži byli mučeni či beze stopy mizeli. Tým vytvořený správou severního Acehu napočítal přes 1 600 případů porušování lidských práv v době platnosti DOM. Amnesty International zaznamenala, že v letech 1989 až 1992 zde při vojenských operacích zahynulo na 2 000 lidí.

Po asijské ekonomické krizi a následném svržení generála Suharta začali Acežané vidět naději na demilitarizaci své provincie a zavedení skutečně demokratického zřízení. Opak však byl pravdou. Přestože status válečné operační zóny byl oficiálně odvolán, armáda odmítla významnější změny ve vztahu tomuto regionu. Tehdejší náčelník ozbrojených sil Wiranto při odvolání DOM prohlásil: „Přestože došlo k jistému porušování lidských práv, vojáci jen dělali svou práci v rámci likvidace ozbrojených narušitelů.“ Generál Faisal Tanjung tehdy měl říci novinářům, že veškerá obvinění armády jsou jen báchorky. Tento přístup, prosazovaný generály tzv. tvrdého jádra jen vedl k dalším krveprolitím – mezi srpnem 1998 a prosincem 1999 zde zahynulo 534 lidí, z toho na 450 civilistů.

Druhý prezident od pádu Suharta, Abdurrahman Wahid, měl zájem na ukončení násilí a snažil se prosadit „měkčí“ přístup pro řešení acežské otázky. Osobně navštívil Aceh a žádal své armádní velitele, aby přestali být „nepřáteli lidu“. Výsledkem této snahy bylo podepsání smlouvy o humanitárním příměří 12. května 2000 v Ženevě. Tato smlouva také uznávala rozsáhlou autonomii regionu. Důsledkem tohoto kroku bylo prosincové zavedení islámského práva v celém Acehu. Vzhledem k tomu, že armáda prezidentovy pokyny a postoj ignorovala, rozhodli se představitelé GAM další kolo rozhovorů s vládou prezidenta Abdurrahmana bojkotovat.

Nová naděje na řešení vzešla s nástupem prezidentky Megawati Sukarnoputri v červenci 2001. Obě strany se vrátily k jednacímu stolu a z rozhovorů vzešla smlouva o „ukončení násilností“ z prosince 2002, kterou s nadšením přivítalo i mezinárodní společenství. Pakt měl obsahovat postupnou demilitarizaci oblasti, dialog reflektující acežskou identitu a v neposlední řadě i skutečně demokratické volby. Ačkoli intenzita ozbrojených konfliktů výrazně poklesla, mírový proces zkolaboval. Kamenem úrazu se stala neochota hnutí GAM slevit ze svých požadavků na nezávislost Acehu.

Ultimátum, vydané indonéskou vládou, představitelé GAM na poslední schůzce v Tokiu 18. května 2003 odmítli. Indonéská vláda pár hodin poté vyhlásila výjimečný stav a zakrátko následovala masivní vojenská invaze, za kterou stáli opět zastánci tvrdé linie. Tato vojenská operace si vyžádala stovky obětí, především na straně civilistů, přes sto tisíc lidí bylo vyhnáno ze svých domovů, byly vypáleny desítky škol. Na denním pořádku byla závažná porušování lidských práv hlavně ze strany indonéských vojáků, jejich speciálních jednotek a členů neblaze proslulých policejních jednotek zvaných Brimob (Mobilní brigády) – únosy, mučení a popravy bez soudu, znásilňování.

 

Výjimečný stav resp. stav vojenské pohotovosti byl v květnu minulého roku nahrazen stavem civilní pohotovosti (darurat sipil). Jednotky Brimob i jednotky indonéské armády nepodléhající místnímu regionálnímu velitelství (tzv. KODAM Iskandar Muda) ovšem zůstaly v Acehu, a to velmi dobře vyzbrojeny.

Vlna tsunami, která zasáhla Aceh 26. prosince 2004 a způsobila jednu z nejhorších humanitárních katastrof v moderních dějinách, s sebou přinesla snad i něco dobrého. V souvislosti s odstraňováním následků pohromy znesvářené strany znovu zasedly k jednacímu stolu. Indonéská armáda sice na jednu stranu využila situace k posílení vojenské přítomnosti v provincii a údajně i k pronásledování rebelů, na druhé straně ale množství indonéských vojáků
a techniky výrazně přispělo ke zmírnění následků katastrofy a svým nasazením si získalo i určitou přízeň Acežanů.

Ničivá síla přírody napomohla odstranit některé prvky státního teroru jako například šikanu v podobě speciálních identifikačních karet. Nejpodstatnější ale je, že ústřední vláda byla nucena převzít přímou zodpovědnost za situaci v Acehu. Tragédie také změnila postoj obyčejných Indonésanů, kteří donedávna vnímali Acežany spíš jako obtížné separatisty. Po celé zemi se zvedla vlna solidarity v podobě organizování sbírek a vysílání dobrovolníků do postižené oblasti.

Mezi Jakartou a reprezentanty GAM již také proběhla čtyři kola jednání na neutrální půdě ve finských Helsinkách. Výsledky nejsou sice nikterak ohromující, ale rozhodně svědčí o vůli ke kompromisu a dalšímu jednání o budoucím uspořádání této země slz a krve.

Z traumat způsobených vlnou tsunami, ze ztráty svých blízkých, domovů i zaměstnání, se budou statisíce Acežanů vzpamatovávat ještě dlouho, ale mají alespoň naději, že za několik let by mohli žít normální, přiměřeně spokojený život v provincii Aceh, která zůstane integrální součástí Indonéské republiky. Při dodržení základního předpokladu, že jim budou přiznána jejich lidská práva včetně práva na etnickou a náboženskou identitu a že z jejich přírodního bohatství nebudou těžit pouze jakartští politici a byznysmeni, ale především oni sami.

V následující kapitole se podíváme na strukturu acežské rodiny, vesnice i celé společnosti a roli islámu v životě Acežanů.

Tento text byl vypracován pro Sdružení česká katolická charita. Podíleli se na něm členové sdružení Tenggara, Mgr. Tomáš Petrů, Ing. Martin Točík, Bc. Anna Žaludová, Mgr. Soňa Čermáková, Lucie Solfronková a Jan Kolodzieyski.