Taková je často otázka nejen amatérů a turistů, přicházejících do zemí jihovýchodní Asie, ale často i odborníků a jazykovědců. Formálně je to evidentní: jako dva jazyky je to definováno zákony a ustanoveními států, kterých se to týká, to jest Indonésie, Malajsie, Bruneje, Singapuru a částečně i dalších států s malajskou či indonéskou populací. Ale jak je tomu ve skutečnosti z filologického hlediska?
Na úvod je třeba zopakovat si nudná fakta, jež každý zájemce o malajsko-indonéskou oblast slyšel nebo četl mnohokrát.
Malajština je rodným jazykem Malajců, tedy obyvatel Malajského poloostrova, mnoha oblastí jižního Thajska, ostrovů na pomezí Malajsie a Indonésie a rovněž značné části obyvatel Sumatry. Ostatně ostrov Sumatra a přilehlé ostrovy (Bangka, Belitung a další) je historiky a etnology považován za kolébku malajštiny a malajské kultury. Odtud také pocházejí nejstarší záznamy malajštiny (zhruba ze 7.století n.l.).
Malajština (bahasa Melayu) se jako jazyk námořníků, obchodníků a pirátů rozšířila po celém území jihovýchodní Asie, přesáhla i do oblasti Filipín, jak je zřejmé z řady přejatých výrazů a pravděpodobně ovlivnila i některou pozdní migraci austronéských obyvatel na Madagaskar. Stala se běžným dorozumívacím jazykem zejména v přístavech a na tržištích, čemuž napomáhala příbuznost místních jazyků.
Je tedy logické, že v době, kdy se konstituovalo osvobozenecké hnutí v tehdejší Nizozemské východní Indii, tedy pozdější Indonésii, byla vybrána právě malajština, jako obecně známý a srozumitelný jazyk, jako jazyk samostatnosti a sjednocení. Navzdory tomu, že nejvíce Indonésanů hovoří javánsky - zhruba 45% (spolu s blízkou sundštinou a madurštinou dokonce téměř 65%) - zvítězila malajština, pro své rozšíření po celé Nusantaře. Symbolicky byla tehdy malajština přejmenována na indonéštinu (bahasa Indonesia), aby byla podtržena proklamovaná národní jednota. Je zajímavé a rovněž svým způsobem symbolické, že idea sjednocení je ve státním hesle Indonésie vyjádřena ve staré javánštině - Bhinneka Tunggal Ika, což znamená „Rozliční, ale jednotní“ (indonésky: Berbeda-beda akan tetapi bersatu).
Indonéština první poloviny 20.století byla tedy malajštinou, přesněji řečenou její sumatránskou formou, která se od malajštiny kontinentální odlišovala víceméně jen přejatými slovy - tu z nizozemštiny, tam z angličtiny. Indonéská forma také projevovala (a projevuje) silnější tendenci jazykově přizpůsobovat cizí slova, zejména arabského původu, než konzervativnější malajština.
Po vzniku samostatné Indonésie se zcela logicky do nyní již státního jazyka dostávala slova z domácích jazyků, zejména z javánštiny a sundštiny. Hlavní město státu a téměř všechna kulturně a ekonomicky důležitá města leží na Jávě a bylo by nepřirozené, kdyby se to nějak neprojevilo na mluvě jejich obyvatel. Navíc, javánština je jazyk se starobylou kulturní tradicí, s rozsáhlou literaturou klasickou i moderní, a pro téměř 60% obyvatel je víceméně srozumitelná. Proto se v hovorové indonéštině objevují početné javanismy, z nichž některé postupně pronikají do spisovného jazyka, kde buď koexistují jako synonyma nebo staré výrazy vytlačují na periférii. Tím se paradoxně do indonéštiny dostávají i mnohá slova indického původu (sanskrt), jimiž je javánština saturována mnohem více než malajština; jedná se často o slova kulturní a filosofická.
Řada českých indonésistů vyrostla na učebnici indonéštiny, jejímž autorem byl dr.Miroslav Oplt. Opltova Indonéština ovšem byla indonéštinou „klasickou“, vycházející z jazyka oblasti Medanu a tudíž blízkou malajštině, a jazykem spisovatelů Balai Pustaka, kteří pocházeli většinou z oblasti Minangkabau, tedy rovněž sumatránskou malajštinou. Proto je nám, kteří jsme se touto učebnicí seznamovali s indonéštinou, často bližší malajština než současná hovorová indonéština, nemluvě o jakartském žargonu a slangu velkých měst Jávy.
Tendence k odlišování indonéštiny a malajštiny byly v minulosti posilovány politicky, zejména v době Sukarnově, kdy bylo britské Malajsko a zejména vznikající Malajsie nepřátelskou zemí, na níž Indonésie uplatňovala řadu územních nároků. Rozdílný pravopis indonéštiny (na nizozemském základě) a malajštiny (na anglickém principu) tyto tendence opticky posiloval.
Dohoda jazykovědců z let 1972-73 o sjednocení malajského a indonéského pravopisu znamenala pro mnohé znovuobjevení sounáležitosti obou jazyků. Také další dohody mezi filology přispěly ke kulturní spolupráci obou zemí, spolupráci univerzit a výměně studentů. Malajští jazykovědci záhy pochopili prospěšnost sbližování obou jazyků a programově zavádějí do malajštiny (která se jako státní jazyk nazývá malajsijštinou, bahasa Malaysia) řadu výrazů vzniklých na území Indonésie, včetně řady užitečných javanismů. Tak se dostávají do malajštiny slova jako „para“, „separoh“, „anda“, „saudara“ a spousta dalších, přizpůsobuje se i spisovná forma řady výrazů (telor > telur, sayor > sayur, kampong > kampung; saorang > seorang, sasuatu > sesuatu; ayer > air atd.), někdy i nad míru indonéskou (kueh > kuih, sehat > sihat aj.)
Čím se tedy současná malajština liší od indonéštiny (a naopak)? Předně je to otázka rozdílného úzu řady slov, což připomíná situaci například v němčině - potíže Braniborce ve Vídni nebo Sasa v Bavorsku jsou pověstné: objedná-li si Němec „Pute mit Kartoffeln“ a Rakušan „Truthahn mit Ardäpfeln“, dostanou oba totéž jídlo, krůtu s brambory. Většina rozdílných výrazů je obsažena ve slovnících obou jazyků, jen jejich frekvence je různá, asi jako u slov „truhlář“ (Čechy) × „stolař“ (Morava) a dalších.
Přiblížíme si to konkrétněji: malajskému slovu kilang (továrna) odpovídá indonéské pabrik, ovšem kilang najdeme i tam; původně šlo o označení potravinářské výrobny (cukrovaru). Malajskému kedai odpovídá indonéské toko (obchůdek či kiosk), nicméně kedai je známo i v Indonésii. A tak je to u většiny dalších výrazů, někdy ovšem dochází i k nedorozuměním podobně jako mezi Čechy a Slováky. Nejmarkantnější je to u slova kelamin, které v malajštině znamená „rodina, manželský pár“ a v indonéštině „pohlaví“ (vedle významu malajského). Zde je namístě vysvětlení jazykové: výraz lamin (dodnes v dialektech, např. minangkabau) původně znamenal „svatební lože“; odtud anak kelamin (legitimní, manželský potomek) a posléze kelamin (rodina, manželé). Jinou cestou, přes výrazy jako alat kelamin (manželský, tj. sexuální „nástroj“), jenis kelamin (pohlaví) se dospělo až k samotnému kelamin (pohlaví) a dále hubungan kelamin (pohlavní styk, tedy nikoli jen manželský). Čili takovému výrazu je třeba se vyhýbat.
Jiné rozdíly, jež se v poslední době spíše stírají, jsou v používání zájmen a zájmenných výrazů. Konzervativní Malajci stále užívají více oslovení Tuan, Puan, Encik, Cik (se jménem), nicméně běžná jsou už i indonéská zájmena awak a zejména anda. Existují ovšem i vlastní slangové výrazy, např. hang (ty) a další. Pro styk s panovnickým prostředím stále platí stará etiketa, přikazující užívat výrazy patik, případně patik semua (= já, my) pro poddaného a beta (já) pro panovníka; výrazy jako hamba či sahaya (já, pokorný sluha) již i v Malajsii téměř vymizely.
Některá slova se liší způsobem tvoření a druhem prefixu či sufixu: malajskému pergunungan odpovídá indonéské pegunungan (pohoří), malajskému pejabat (úřad, kancelář) odpovídá indonéské jabatan (dnes spíše slovo kantor), zatímco slovo pejabat (dnes spíše užíváno slovo pegawai) dostalo význam malajského penjabat (úředník). Některá slova se v malajštině odlišila nazalizací (původem ze slovesných forem): nipis × tipis (tenký), nampak × tampak (vidět, spatřit) aj. jinde zas nazalizace pronikla i mimo předpony: mengenepikan × mengetepikan (odsunout na stranu), menyampingkan × mengesampingkan (odsunout, odložit), mengenengahkan × mengetengahkan (postavit do středu) a další podobné případy.
Jiná slova šla samostatným vývojem: z malajského kerusi (indonéské kursi, židle,křeslo) bylo vytvořeno slovo pengerusi (předsedající, předseda), jež částečně nahradilo společné ketua, popřípadě pengetua (předseda; původně stařešina či náčelník). Spojka „že“ je malajsky bahawa (× bahwa), spojka „protože“ je kerana (× karena), slova kahwin, baharu (bahru), kelmarin odpovídají indonéským kawin (ženatý, vdaná), baru (nový), kemarin (včera).
Ve slovech tvořených předponami ber- a per- je často zachováváno -r- i na místech, kde je indonéština vypouští (např. berserta × beserta, být spolu). Indonéské formy jsou však i v Malajsii celkem běžné.
To jsou rozdíly v tradičním jazyce a třeba zdůraznit, že jsou minimální a spíše vyvolávají veselí a úsměšky než skutečná nedorozumění; známý je rozdíl v názvu fotbalu: bola kaki × sepak bola. Ovšem v moderních výrazech malajštině chybějí slova zdomácnělá v indonéštině, například tuna metra (nevidomý, slepý) - v malajštině pouze společné buta, podobně tuna rungu (neslyšící, hluchý) - malajsky pouze pekak. Chybějí i mnohé výrazy indojavánské (swasembada × autonomi) a další.
Byla zmínka také o arabismech. Všeobecně se slova arabského původu užívají častěji v Malajsii, u těch společných je malajská forma tradičnější, bližší arabstině - zachovává se hláska [f] (v indonéštině většinou přechází do [p]: fikir × pikir aj.), [z] (ind. > [d]: beza × beda), [kh] (ind. > [k]: khabar × kabar), často se uchovává „ráz“ (hláskový předěl), např. hari Juma‘at × hari Jumat /Jum‘at, ra‘yat /ra‘ayat × rakyat, atd. Také ve slovníku je někdy malajská podoba „arabštější“: názvy dní jsou v Malajsii běžněji hari Ahad (neděle) a hari Isnin (pondělí) oproti indonéskému hari Minggu a hari Senin. Časté je v Malajsii hari Rabu‘ (s rázem na konci podle arabštiny). Pro týden je ovšem společné slovo minggu (z portugalského domingo).
Názvy měsíců jsou evropského původu, malajsky pochopitelně z angličtiny: Januari, Februari, Mac, April, Mai, Jun, Juli, Ogos, September, Oktober, November, Desember, indonésky z nizozemštiny, liší se názvy Maret, Mei, Juni, Agustus, Nopember. Srozumitelnosti to naštěstí neubírá.
V malajštině čteme data zpravidla jako např. pada (tanggal) limabelas haribulan Mai, zatímco v indonéštině je běžné pada (tanggal) limabelas Mei, tedy bez slova haribulan (den měsíce).
Moderní technická slova jsou pochopitelně rozdílná díky rozdílné koloniální minulosti. Malajským slovům talipun, talivisyen, pensel, pen odpovídají indonéská tilpun, telepisi, potelot (i pensil), pena, tradičnímu kereta (vůz, auto) odpovídá v současnosti spíše oto či mobil atd. Podobných slov by se našla jistě spousta a tak je třeba dobře odposlouchávat.
V tomto krátkém článečku byly jen naznačeny některé rozdíly mezi malajštinou a současnou indonéštinou. Je jich mnohem více, nicméně neztěžují výrazně stále existující vzájemnou srozumitelnost obou jazyků. O to se ostatně intenzivně snaží i jazykoví odborníci z obou zemí, neboť jsou si vědomi, že jazyková jednota (či úzká příbuznost) oběma zemím a jejich kulturám výrazně prospívá. Zakončit by se dalo citátem z jedné malajské učebnice pro Malajsijce nemalajského původu, který jsem převzal i do své chystané učebnice malajštiny:
„Bahasa Malaysia, yakni Bahasa Melayu, yang diutamakan dalam buku ini adalah Bahasa Melayu yang arah perkembangannya merupakan pendekatan dengan Bahasa Indonesia, agar persatuan dua bahasa itu akan membawa keuntungan yang lebih besar bagi kedua buah negara, Malaysia dan Indonesia, baik dalam bidang kebangsaan mahupun dalam dunia antarabangsa“.
(Malajsijština, tj. malajština v podobě, které byla dána přednost v této knize, je jazykem, jenž je programově zaměřen ke sbližování s indonéštinou tak, aby sjednocování obou jazyků přineslo užitek oběma státům, Malajsii a Indonésii, jak ve smyslu národním, tak také na poli mezinárodních vztahů).
(Dato‘ Prof.Dr. Asmah Haji Omar, PhD.)
Lubor Mojdl, Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
| Další > |
|---|
)
