Tenggara.net

Sdružení pro poznání Indonésie a dalších zemí JV Asie

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Stolování a etiketa - Indonéská kuchyně (3. díl)

( 2 Hlasů )

V Indonésii se ne vždy "stoluje" u stolu V Indonésii se ne vždy "stoluje" u stolu
V Indonésii se ne vždy "stoluje" u stolu

V této kapitole se dozvíme něco o základní etiketě stolování, neboli jak Indonésané jedí a čeho se máme vyvarovavat, chceme-li se vyhnout společensky nevítané či zcela neúnosné situaci. Pokud mluvíme o stolování, je nutné mít na paměti, že Indonésané příliš nesdílejí naše zvyky ve smyslu prostřené tabule, lesknoucích se příborů či jídla aranžovaného na talířích. A dokonce často ani nejedí u stolu, ale "piknikovým způsobem" na rohoži či matraci. Společné jídlo je společné se vším všudy, tj. každý se obslouží ze společných mís, misek, talířů a džbánů.

V pouličních stáncích (warung) i v domácnostech servírují Indonésané svá jídla nejčastěji do hlubokých talířů a jedí je vidličkou a lžící. Vidličku drží v levé ruce a přihrnují jí jídlo na lžíci v ruce pravé. Velice často ale jedí jen rukou, kdy si prsty nabírají jídlo a vkládají ho do úst. Jí se pouze rukou pravou, protože levá je považována za nečistou. Tuto věc doceňuje poměrně málo cizinců, ale jíte-li levou rukou, působí to skutečně velmi trapně. Na rozdíl od Indie, kde je neslušné ušpinit si více než první článek prstů, se ale v Indonésii jí opravdu rukama, a tak celé prsty oblepené rýží a chilli omáčkou nikoho nepohorší. Jíst rukama je požitek a dávám za pravdu těm Indonésanům, kteří tvrdí, že jídlo konzumované tímto způsobem je mnohem chutnější.

Během stolování se většinou nemluví a jídla se konzumují rychle. Společenská konverzace je vhodná až po dojedení, kdy se popíjí káva a muži kouří své oblíbené cigarety. Často se můžete setkat s názorem, že nedojíst svou porci jídla je vůči vašemu hostiteli neslušné. Pamatuji si na vyprávění svého přítele, který několikrát navštívil kmen Samin žijící na východní Jávě v oblasti města Bojonegoro. Obyvatelé ho přátelsky pohostili - jak jinak, než rýží. Když si chtěl odpočinout a svůj ještě ne úplně prázdný talíř na chvíli odložil, hostitelka okamžitě přispěchala s přídavkem. Sytým jídlem zmožený přítel neměl sílu štědrou porci dojíst. Na poloprázdný talíř znovu dopadla porce rýže. Až později se dozvěděl, že lidé tohoto kmene považují takovéto počínání za znak toho, že strávník žádá o přidání. Pokud ale pokrm nedojí, příště už mu žádné jídlo nenabízí, což se také stalo mému příteli při další návštěvě. Sama jsem se vždycky snažila na návštěvě neriskovat, že svého hostitele urazím. Když jsem ale jedla ve warungu, často jsem odložila lžíci a vidličku ve chvíli, kdy můj talíř ještě nebyl úplně prázdný. Moji přátelé na to reagovali javánskou pohrůžkou, že pokud jídlo nedojím, zemřou mi všechny slepice.

Až se vám při konzumaci pálivých indonéských jídel ve warungu zalijí oči slzami a nos bude nepříjemně průtočný, nechte svůj kapesník uložený v kapse. To tedy v případě, že se na svých cestách snažíte dodržovat pravidla slušného chování navštívené země. V Indonésii se totiž při jídle nesmrká. Smrkání je ostatně vůbec považováno za projev barbarského chování. Indonésanům, stejně jako Japoncům, přijde čištění nosu látkovým kapesníkem jako odpudivý zvyk. Pamatuji si na svou bytnou, která mi pohoršeně vyprávěla o jakémsi turistovi z evropského či amerického kontinentu, který si nečistoty z nosu odkládal do kapesníku, který pak zastrčil do kapsy svých kalhot. Ostrované považují za společensky přípustné popotahovat.

Styl konzumace potravy za pochodu, který je pro nás běžným řešením v časové tísni, Indonésané neuznávají. Podle reakcí svých přátel jsem měla dokonce i pocit, že je takového chování neslušné a pobuřující. K jídlu si má člověk sednout a v klidu si ho vychutnat.

Při společných hostinách mých přátel se jídlo také často servírovalo na banánovém listě (většinou z praktických důvodů - neměli jsme tolik talířů). Stačilo jen vyjít před dům, utrhnout jeden velký list, očistit ho, položit na zem a nasypat na něj rýži s masem a zeleninou. Strávníci se usadí kolem listu a pravou rukou začnou hodovat. Po dojedení se banánové listy jednoduše vyhodí. Během postního měsíce Ramadán jsme si podobných hostin užili bezpočetně.

Soňa Čermáková je absolventka indonésistiky. Strávila více než rok na studiích v Malangu na východní Jávě.