Tenggara.net

Sdružení pro poznání Indonésie a dalších zemí JV Asie

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Kruh se uzavírá, aneb kam až sahají chapadla al-Kájdy

( 0 Hlasů )

Duchovní vůdce islamistické skupiny Jemaah Islamiah Abu Bakar Ba'asyir Duchovní vůdce islamistické skupiny Jemaah Islamiah Abu Bakar Ba'asyir

Analýza vývoje terorismu v JV Asii v roce 2002 - "historický" dokument z archivu Tenggara

12. října 2002, přesně rok a měsíc po Jedenáctém září 2001, otřásla balijským letoviskem Kuta mohutná exploze. Tuna výbušniny, kterou v autě před klubem Sari zaparkoval Amrozi, člen radikální islámské organizace Jemaah Islamiah, srovnala se zemí budovu klubu, zdevastovala její široké okolí a zabila přes dvě stovky lidí (převážně australských a jiných turistů, ale také mnoho indonéských zaměstnanců klubu). Výbuch pochopitelně otřásl i světovým veřejným míněním, v té době již mírně otupělým vojenskými operacemi v Afghánistánu, a oživil obavy, že by se po oslabení pozic radikálů v Afghánistánu mohlo přenést těžiště výcviku a plánování teroristických operací do politicky málo stabilní jihovýchodní Asie, zejména Indonésie. Pro indonéskou vládu prezidentky Megawati to bylo velmi jasné varování. Balijský útok ukázal, že pro důrazný zásah proti teroristickým skupinám operujícím v Indonésii a okolních státech nastal nejvyšší čas.

Nelze však říci, že by o vzrůstajících aktivitách teroristických skupin v jihovýchodní Asii nebyly žádné zmínky již předtím. Tenggara o nich uveřejnila článek již v březnu roce 2002 v časopise Mezinárodní politika. Uvádíme jej zde jako v jistém smyslu "historický" dokument a nástin pozadí operací islamistických teroristů v jihovýchodní Asii v tehdejší době.

Představa koherentní teroristické organizace, operující po celé jihovýchodní Asii, je poměrně čerstvá. Činnost islámských radikálů v Malajsii, Indonésii či na jižních Filipínách dosud víceméně souvisela s prosazováním tuzemských cílů, ať už jakkoli extremistické povahy. O to více zaráží nedávné rozkrytí vysoce organizované skupiny Jemaah Islamiah, která je nejen napojena na síť Al-Káida a přebírá její strategie, ale úzce spolupracuje s lokálními hnutími a společně se snaží prosadit vznik islámského státu, který by zahrnoval prakticky všechny státy regionu.

Od teroristických útoků 11.září v loňském roce na Světové obchodní centrum a Pentagon se vyrojily nejrůznější spekulace o rozsahu ambic teroristické organizace Al-Káida v jihovýchodní Asii. Jako možný nexus asijské sítě islámských extremistů se oprávněně jevila nepřehledná, chaotická Indonésie, kde od pádu Suhartova režimu tisíce radikálních muslimů vedou soukromé války proti svým křesťanským soukmenovcům. Jiní analytici hovořili o Filipínách, jejichž převážně muslimský jih je domovem dobře vyzbrojených islámských guerril, které již desítky let terorizují svým bojem za vytvoření nezávislého islámského státu celou zemi. Naopak málo pravděpodobné se zdálo, že by jako základna islámského terorismu mohla sloužit stabilní a relativně prosperující Malajsie. Navíc převážná část její populace, z nichž dvě třetiny tvoří muslimové, inklinuje k pozápadnělému, konzumnímu způsobu života bez výraznějších protiamerických resentimentů.

Opak je však pravdou. Po měsících vyšetřování a stovkách hodin výslechů podezřelých teroristů, zadržených v prosinci loňského roku, je nanejvýš jasné, že právě Malajsie byla finančním a plánovacím centrem teroristické organizace Jemaah Islamiah neboli Islámské skupiny, která operuje po celé jihovýchodní Asii a je de facto prodlouženou rukou Al-Káidy v jihovýchodní Asii. Samotná Al-Káida pak využívá Malajsii jako důležitou tranzitní stanici. Zde provedli naháněči Bin Ládina "nábor" svých nejvěrnějších přisluhovačů, odsud vysílají nové skupiny do okolních zemí.

 

Členové radikálních skupin jako jsou filipínská Islámská fronta osvobození Morů (MILF), Skupina Abu Sayyafa, indonéské Hnutí za svobodný Aceh (GAM) a Laskar Jihad i domácí Kumpulan Mujahideen Malaysia (Sdružení mudžahedínů Malajsie, KMM) se zde beztrestně scházeli s převážně arabskými vyslanci Al-Káidy, aby od nich přebíraly teroristické strategie i značné finanční obnosy. Ty pak obratem použili na nákup zbraní, které se dostaly do Malajsie po zaběhaných obchodní stezkách z Thajska a Kambodžy. (Množství těchto nekalých transakcí mimo jiné údajně kryli vysoce postavení důstojníci thajské armády.)

 

V Malajsii byly naplánovány i některé konkrétní fáze útoků 11.září. Teroristé z Al-Káidy zde proto měli ideální podmínky. Byli totiž považováni za některé ze stovek obchodníků a turistů z Blízkého východu, využívajíc bezvízového styku, jenž Malajsie zavedla, aby přitáhla více návštěvníků z tohoto bohatého regionu. Důležitým faktorem bylo i podstatně menší riziko jejich odhalení ze strany západních zpravodajských služeb.

 

V lednu 2000 došlo k dnes již notoricky známým setkáním mezi jedním z vůdců Jemaah Islamiah Riduanem Isamuddinem a dvěma muži, kteří o osm měsíců později unesli Boeing American Airlines a se všemi cestujícími na palubě ho navedli na Pentagon. Isamuddin alias Hambali také nařídil svým lidem, aby poskytli ubytování a falešný doprovodný dopis Zacariovi Moussaouiovi. Tento francouzský občan alžírského původu, nyní ve vazební věznici ve Virginii, nechvalně proslul jako tzv. dvacátý únosce v rámci zářijových útoků.

 

Tato zjištění jsou alarmující především proto, že na jednom z největších konfliktů od konce druhé světové války má podíl donedávna neznámá až obskurní organizace bez větší podpory, zmíněná Jemaah Islamiah. Odhalení existence této vysoce organizované skupiny je o to větším šokem také proto, že dosavadní činnost islámských skupin v Malajsii i jiných zemích oblasti byla spíše domácí orientace - hnutí se soustředila především na možnost vytvoření islámského státu nebo alespoň zavedení islámského práva - šarí´y. Jemaah Islamiah však operuje vedle Malajsie operuje také v Indonésii, Singapuru a na Filipínách. Její primární cíle jsou bohužel až příliš známé: 1) vytvoření společného islámského státu na území Malajsie, Indonésie, jižních Filipín, a potažmo Singapuru a Bruneje, 2) útoky na významné vojenské a diplomatické objekty Spojených států a jejich západních spojenců v jihovýchodní Asii. Tyto pumové atentáty mají být především odvetou za americký útok na Afghánistán.

 

Jemaah Islamiah byla rozkryta v prosinci loňského při vyšetřování spiknutí, které připravovalo největší teroristický atak od 11.září. Čtyři tuny amonium nitrátu (dusičnanu amonného), dovezené z Indonésie, měly zničit velvyslanectví USA, Velké Británie, Austrálie a Izraele v Singapuru. Útok byl zastaven doslova za pět minut dvanáct díky úspěšnému zátahu singapurské, malajsijské i filipínské policie, při kterém bylo zadrženo 37 podezřelých. Znepokojivý není jen možný dopad takového masivního atentátu, ale především způsob, jakým se Al-Káida infiltrovala do tohoto výbušného regionu s potenciálem islámského extremismu, a současně učinit z místních radikálů pěšáky Usámovy sítě globálního terorismu. Pomohly jí v tom nejen značné finační zdroje, jež má k dispozici, ale také služby a charisma dvou indonéských duchovních - ulamů - Abu Bakara Ba´asyira a zmíněného Riduana Isamuddina, kteří vytvořili Jemaah na základě existující organizace Kumpulan Mujahideen Malaysia (KMM).

 

KMM podle oficiálních zdrojů založil syn opozičního vůdce Nika Azize za účelem polovojenského výcviku jeho členů k obraně Azizovi fundamentalistické strany Islámská strana Malajsie v případě vládního zásahu. [1] (Premiér Mahathir Mohammad totiž není přes svou protiamerickou rétoriku příznivcem radikálního islámu a se svojí vládní stranou UMNA doslova soupeří s islámskou opoziční stranou PAS o podíl na islamizaci veřejného života. [2]) Zaměření KMM na domácí záležitosti se ovšem drasticky změnilo s příchodem indonéských ulamů v polovině 90.let. Abu Bakar i Hambali zde začali kázat novou radikální vizi islámu, silně ovlivněnou wahábismem Usámy bin Ládina, se kterým se údajně Hambali dvakrát sešel. Jejich militatní názory se setkaly s vřelým přijetím u mnoha členů KMM, které pak oba vůdci nalákali do nové organizace pod jménem Jemaah Islamiah, kterou založili na konci 90.let.

Středobodem Abu Bakarova fanatického učení, které dodnes vzkvétá například v jeho náboženské škole na střední Jávě, bylo vyzdvižení mučednické smrti a především vytvoření islámského státu Daulat Islam, který by zahrnoval Malajsii, Indonésii, jižní Filipíny, Brunej a Singapur. Aby mohl tento troufalý a ambiciózní plán financovat, spolupracoval se sponzory z Al-Káida a na jeho hlavu spadá zodpovědnost za převedení peněz z účtů blízkovýchodních bank na účty nově založených buněk Jemaah Islamiah. Ty se pak v krátké době rozšířily pevninskou Malajsií do Singapuru i do struktur dalších islámských skupin v oblasti.

 

Jestliže Abu Bakar byl otcem zakladatelem a duchovním vůdcem militantního hnutí, Hambali byl jeho hlavním výkonným důstojníkem. Tento šestatřicetiletý veterán afghánské války proti sovětské okupaci byl mužem, který plánoval a vydával rozkazy. Podle informací týdeníku Time byl zodpovědný za organizování vojenského výcviku členů Jemaah v Afhgánistánu a Pákistánu.[3]

 

Nejnovější indicie nasvědčují, že Hambali byl klíčovou postavou nejen pro Jemaah, ale také větev Al-Káidy v jihovýchodní Asii a se svými lidmi podílel na přípravě řady spiknutí a útoků. Filipínské a malajsijské úřady mají závažné podezření, že v roce stál u plánu bombových útoků na dvanáct amerických dopravních letadel po celé Asii v roce 1994. Jemaah Islamiah je dále zodpovědná za atentát na filipínského velvyslance v Jakartě v červenci 2000, při kterém zahynul jeho řidič, a sérii výbuchů v jakartských kostelích na Vánoce 2000 a pět pumových útoků v Manile o několik dní později, při kterých zahynulo celkem 35 lidí.

 

Krátce poté, co Spojené státy zahájily vojenskou kampaň v Afghánistánu, Hambali schválil plán k odvetě. První fází měl být již výše zmíněný bombový útok na zastupitelské úřady USA, Británie, Austrálie a Izraele. Z tohoto důvodu nařídil Hambali svému pobočníkovi Yazidu Sufaatovi, aby objednal čtyři tuny dusičnanu amonného, umělého hnojiva, které je možné využít na výrobu výbušnin. Propracovaný plán najet nákladními vozy s výbušninou do jednotlivých budov překazilo zatčení třiceti sedmi členů hnutí včetně Sufaata, který se k objednání výbušného materiálu přiznal. Osud výbušniny je však neznámý, policie ji zatím nevypátrala. Přestože se tedy tuto konkrétní buňku Jemaah Islamiah možná podařilo rozbít, představa, že někdo má k dispozici čtyři tuny amonium nitrátu, obyvatele Singapuru a Malajsie děsí. Jen pro srovnání, Timothy McVeighovi, který v roce 1995 podobným způsobem vyhodil do povětří budovu federálního úřadu v Oklahoma City, stačila čtvrtina této vražedné směsi.

Hambali je zatím na útěku, ale díky informacím ze Singapuru se filipínské policii podařilo v polovině ledna dopadnout jiného černého koně extremistů. Fathur Rohman al-Ghozi je mužem, který se těsně po pumovém útoku na nádraží v Manile 30.prosince 2000 ozval telefonem filipínské policii a řekl následující: "Vyřiďte prezidentu Estradovi, že toto je naše odpověď."[4] Útok byl odvetou separatistů z MILF na útok filipínské armády na jejich základnu a zahynulo při něm 22 nevinných lidí a další stovka jich byla zraněna.

 

Aktivity al-Ghoziho opět potvrzují rozsah a provázanost sítě Usámy bin Ládina s islámskými organizacemi v regionu. Indonésan z Jávy Al-Ghozi alias Mike alias Randy Ali byl vycvičen, financován a řízen tehdejším ústředím Al-Kajdy v Afghanistánu, aby v praxi prosazoval její teroristickou agendu po celé jihovýchodní Asii. Stál za zmíněnými útoky ve filipínské metropoli, byl spolustrůjcem plánu Jemaah Islamiah na zničení čtyř západních ambasád v Singapuru a zřejmě také participoval na realizaci atentátu na filipínského amabasadora v Jakartě před dvěma lety. Podle ředitele filipínské rozvědky Roberta Delfina je al-Ghozi je tatáž osoba jako Randy Ali, významný člen speciální operační skupiny MILF a její expert na výbušniny, stejně jako Mike, vůdce singapurské buňky Jemaah Islamiah. [5]

 

Je nanejvýš zajímavé, že dnes třicetiletý al-Ghozi jako mladý chlapec studoval v islámské škole v Ngruki u Sola na střední Jávě, kterou založil právě jeden z vůdců Jemaah Islamiah, ulama Abu Bakar Ba´asyir. Když zde al-Ghozi studoval, Abu Bakar tu však již nepůsobil. Uprchl do Malajsie poté, co si doma odpykal tříletý trest za prosazování založení islámského státu. Mladý Fathur zde však stihl načerpat dost z Abu Bakarovy fanatické ideologie - určitě dost na to, aby ho dovedla do vězeňské cely v manilském armádním ústředí, kde nyní čeká na soud, který může vyřknout rozsudek smrti.

 

Al-Ghozi je ve vězení, ale jeho duchovní vůdce zůstává volný. Čtyřiašedesátiletý Abu Bakar, jehož podíl na zločinech islámských extremistů je nepochybný, se takticky vrátil do Indonésie, kde mu na rozdíl od Malajsie nic takového nehrozí. Po dvoudenním vyšetřování byl propuštěn pro nedostatek důkazů a nadále vyučuje v náboženské škole, kterou založil. Hlavní příčinou shovívavosti nebo přímo neochoty poslat Abu Bakara za mříže jsou především politické tlaky, které jsou odrazem nestabilní situace v Indonésii.

 

Indonésie má od Suhartova pádu a jeho autoritativní vlády dost práce s řešením celé řady konfliktů, od separatistických hnutí (v Acehu a na Papui / dříve Irian Jaya) po náboženské, etnické a jiné komunální srážky. Prezidentka Megawati vládne s pomocí nepříliš stabilní vládní koalice a neuvážený zátah na islámská radikální hnutí je to poslední, oč by usilovala. Tolerance činnosti stále aktivnějších islamistů je v mnohých případech projevem strachu a neschopnosti indonéských úřadů proti nim rázně zakročit, v jiných pak odrazem přímé podpory některých armádních a vládních činitelů. Příkladem budiž radikální Laskar Jihad (Armáda džihádu), jejíchž několik tisíc členů již dva roky beztrestně operuje v náboženské válce na Molukách na straně muslimů. V jejích řadách navíc bojuje možství ozbrojenců z Al-Kajdá, kteří se sem uchýlili po zásahu USA v Afghánistánu, což nedávno potvrdily i indonéské úřady. Ve světle těchto informací se pak jeví jako téměř nepodstatný letitý indonéský problém, kterým je rozbujelá korupce a klientelismus, bránící povolat před spravedlnost ty, kteří mají své patrony na vysokých místech.

 

Neochota indonéské armády spolupracovat s mezinárodní koalicí proti teroru je mimo jiné i reakcí na americkou politiku vůči Indonésii. Americký kongres totiž po brutálních zásazích indonéské armády na Východním Timoru v roce 1999 schválil zákon, který Američanům zakazuje poskytování jakékoli pomoci, výcviku a vzdělávání indonéským ozbrojeným silám.

 

Jestliže Malajsie představuje ideální tranzit pro předávání financí, zbraní a instrukcí mezi sítí Al-Káida a jejími regionálními "partnery", rozlehlá Indonésie by se mohla v nejbližší době snadno stát relativně bezpečným útočištěm pro islámské extremisty (nejen z Al-Káidy) a zároveň odpalovací rampou pro jejich akce. Ignorování vážnosti situace, ostentativní neochota úřadů spolupracovat hraničící se skrytou podporou radikálů, protiamerické nálady širokých mas a dezintegrace ozbrojených sil, to je fatální kombinace zvláště tváří v tvář poznatkům o možnostech, vybavení i odhodlání teroristů. Nastalá situace je o to smutnější, že Indonésie ještě donedávna byla baštou tolerantního a pluralistického islámu.

 

Al-Káidě se daří v jihovýchodní Asii vytvářet stále propracovanější síť kontaktů a tranzitních cest a rozsah této sítě je varující. Nemenším zlem je i značné bohatství této organizace, díky čemuž může financovat nejrůznější separatistická a fundamentalistická hnutí, aniž by v některých případech příjemci věděli, kdo je podporuje. (Proto není například pro MILF nebo GAM problémem objednat několik stovek automatických zbraní M-16 s tím, že Al-Káida je obchodníkům se zbraněmi zaplatí.) Znepokojivé jsou však i úzké vazby Al-Káidy na místní mafii a nejrůznější zločinecké syndikáty. Proto není možné svalovat veškerou vinu na cizince, přestože v Malajsii se momentálně může pohybovat několik stovek Arabů z Al-Káidy. Finance mohou být ze zahraničí, ale extremismus a zločinecké podsvětní sítě jsou z velké části domácí provenience.

Hrozba extremismu, ať už ryze islámského nebo toho, který toto náboženství využívá jen jako zástěrku, sílí již několik let, a ještě se znásobila se po loňských útocích na Spojené státy. V jihovýchodní Asii, která začíná připomínat další pověstný "sud s prachem", se však citlivé faktory, příznivé pro vznik obdobných jevů, protnuly v té nejnešťastnější možné kombinaci. Proto nejbližší opatření Malajsie, Indonésie a další zemí, zaměřená na zkrocení této hrozby, nebudou ostře sledovat jen jejich bezprostřední sousedé či USA, ale všechny asijské vlády, dokud nebude válka proti teroru dobojována. Její úplný konec je však zatím v nedohlednu.

Poznámka: Od uveřejnění tohoto článku uběhlo přes dva a půl roku. Bezpečnostní situace v jihovýchodní Asii se však mezitím velmi změnila. Výše uvedený článek hovoří o teroristické skupině Jemaah Islamiah ještě v poměrně nekonkrétních obrysech. Po ničivém útoku na Bali se však činnost a hrozba teroristické skupiny Jemaah Islamiah (JI) a příbuzných organizací ukázala v plné nahotě.

Během následující protiakce bezpečnostních složek Indonésie a dalších zemí byla JI významně oslabena. Poslední útok, výbuch na australském velvyslanectví v Jakartě na začátku září 2004 ukázal, že JI je sice stále schopna provést významný teroristický útok, avšak s nemalými těžkostmi. Trvalo totiž více než rok, než se podařilo naplánovat a zopakovat útok podobný výbuchu z hotelu JW Mariott ze srpna 2003. Dosavadní úspěchy Indonésie v protiteroristickém tažení nelze podceňovat - v kombinaci se zvolením bývalého ministra pro politické a bezpečnostní otázky Susila Bambanga Yudhoyona za indonéského prezidenta dávají důvod k mírnému optimismu. Přesto se zřejmě dalších podobných útoků ještě bohužel dočkáme. To, zda se bude jejich četnost a účinnost snižovat, záleží zejména na tom, zda se nové indonéské vládě podaří zúžit prostor pro domácí i zahraniční militanty na půdě Indonésie. O těchto otázkách připravuje TENGGARA.NET aktuální článek.

 


[1] S.Elegant: Eye of the Storm, TIMEAsia.com, 2002

[2] L.Kropáček: Politický islám na prahu nového tisíciletí, Mezinárodní politika 10/2001

[3] viz [1]

[4] Sunday Morning Herald, 26.ledna 2002

[5] viz [4]