Tenggara.net

Sdružení pro poznání Indonésie a dalších zemí JV Asie

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Indonésie na prahu nové éry: první přímá volba prezidenta. Nebo prezidentky?

( 1 Hlas )
Přímá volba prezidenta (prezidentky) je v indonéských dějinách zcela bezprecedentní událostí. Od vyhlášení samostatné Indonéské republiky uplyne v roce 2005 již 60 let. Za tu dobu se v čele státu a vlády vystřídalo pouze pět prezidentů, z toho tři za posledních šest let. Dvě nejvýznamější osobnosti novodobých indonéských dějin, prezidenti Sukarno a Suharto, přitom zemi vládli dlouhých 53 let. I když se Sukarno i Suharto v mnoha ohledech lišili a jejich dějinné role ani nelze mechanicky srovnávat, jedno měli společné: téměř monarchistický způsob vlády prostřednictvím mobilizace a manipulace nejrůznějších politických, náboženských či etnických skupin, přerůstající na skonku jejich vládnutí téměř v kult osobnosti. Toto všechno snášeli Indonésané dlouhá léta bez toho, aby byla pozice těchto "vladařů" ohrožena. Pohár jejich trpělivosti přetekl za necelých 60 let pouze dvakrát: v letech 1965-66 při neblaze proslulém armádním puči, jehož důsledkem byl pád Sukarna a zavraždění půl miliónu skutečných či domnělých komunistů, a v menší míře v letech 1997-98, kdy jihovýchodní Asii postihla nevídaná ekonomická krize a v nejhůře postižené Indonésii to "odnesl" Suharto. Nastalo období tzv. "reformasi", přinášející nové výzvy, naděje a problémy.

Prezidenti Habibie, Wahid a současná prezidentka Megawati se do indonéských dějin nezapsali rozhodně tak výrazným písmem jako jejich předchůdci. Za jejich vládnutí propukly na mnoha místech Indonésie etnické konflikty (Moluky, Střední Celebes, Západní a Střední Kalimantan), došlo k oživení separatistického hnutí v Acehu a "ztrátě" (či "osvobození") Východního Timoru. Mnoho politiků, novinářů a dalších představitelů západního světa si kladlo otázku: Přežije Indonésie jako jeden stát? Nestane se z ní jakási obrovská chaotická Jugoslávie s příměsí Rwandy? Na pozadí těchto pochybností (zesílených informacemi o Indonésii jako druhé frontě islámského fundamentalismu a terorismu) se však Indonésie pohybovala zřejmým a pozitivním směrem. Nastalo období občanských svobod, svobodného tisku a rodící se parlamentní demokracie (bohužel doprovázené větším než malým množstvím korupčních či ekonomických skandálů a politických střetů). Během vlády prezidentky Megawati bylo bez velkých fanfár a pozornosti západního tisku uzákoněno, že příští prezident bude volen přímo a smí být zvolen pouze na 2 pětiletá volební období. Od Sukarna a Suharta, dědiců tradic javánských sultánů, kteří své vládnutí odvozovali od jakési "nebeské vyvolenosti" (wahyu cakraningrat) se Indonésie v roce 2004 s končícím mandátem prezidentky Megawati dostává k něčemu jinde tak běžnému, zde však neobvyklému: prezidentské předvolební kampani.

Kandidáti na prezidenta a předvolební kampaň: sázka na osvědčené koně

V dubnu tohoto roku proběhly v Indonésii parlamentní volby (více zde), které rozdaly karty pro následující volební období. Úspěšné strany získaly kromě parlamentní účasti i právo nominovat prezidentského kandidáta, pokud splňovaly kritérium překonání hranice 3% parlamentních mandátů či 5% celkových hlasů. Takových stran bylo po dubnových volbách sedm, a svého práva využily všechny, kromě nevelké islámsky a protikorupčně orientované "Strany spravedlnosti a prosperity" (PKS). Na funkci indonéského prezidenta na následujících pět let bylo tedy nominováno šest (vesměs známých) jmen:

- Megawati Sukarnoputri, současná prezidentka, za PDI-P (Demokratickou strana Indonésie- frakci Odporu)

- Wiranto, generál a bývalý ministr obrany ve vládě Suharta, Habibieho a Wahida, za Golkar

- Susilo Bambang Yudhoyono ("SBY"), rovněž generál a ministr pro politické a bezpečnostní otázky ve vládě Wahida a Megawati, za Partai Demokrasi (Demokratickou stranu)

- Amien Rais, předseda parlamentu (Lidového poradního shromáždění) za stranu PAN (Stranu národního mandátu)

- Hamzah Haz, současný viceprezident, za PPP (Sjednocenou stranu rozvoje)

- Abdurrahman Wahid ("Gus Dur"), duchovní a bývalý (sesazený) prezident, za PKB (Stranu obrození národa)

Ze šesti nominací však zbylo po peripetiích spojených s kandidaturou Abdurrahmana Wahida, který neprošel zdravotními testy a neuspěl ani s napadením této procedury u ústavního soudu, pouze prvních pět jmen.

Do hry vstupují "viceprezidenti"

Během května si tito kandidáti volili "své" kandidáty na viceprezidenty. I když má viceprezident v indonéském státním zřízení pouze roli "náhradníka" pro případ ústavní krize (vážná nemoc, úmrtí, velezrada, abdikace ap.), výběr "spolukandidáta" znamenal pro prezidentské kandidáty velmi důležitý krok. Vhodný viceprezidentský kandidát totiž v představách indonéských politiků a vlastně i voličů hraje důležitou roli jak doplňku, tak i protiváhy "hlavního" kandidáta. Je -li totiž pro určitou skupinu voličů určitý kandidát na prezidenta málo přijatelný, může u nich přesto "získat body" nominací spolukandidáta z jiné politické (či společenské) skupiny, který pro tyto voliče znamená příslib "otupení výhrad" proti muži (či ženě) č.1. Nezapomeňme, že Indonésie je zemí kompromisu či ještě lépe konsensu v uspokojování značného počtu často protichůdných zájmů. Na čisté ideové rozdělení typu demokrat - republikán není v indonéské politice dosud místo. Proto si sekulární kandidát může jisté voliče naklonit zvolením vhodného spolukandidáta z řad islámských duchovních, javánský kandidát zvolením ne-Javánce, vojenský kandidát volbou civilisty a podobně - různým kombinacím těchto kritérií se meze (zřejmě) nekladou.

Připomeňme nyní ještě ve zkratce prezidenty a jejich viceprezidentské kandidáty:

Prvním, kdo si vybral svého "viceprezidenta", byl Susilo Bambang Yudhoyono, charismatický vůdce malé Demokratické strany. Susilo, Javánec s úspěšnou vojenskou kariérou a sekulárně orientovaný Muslim s manželkou, která k islámu konvertovala, se ukázal jako "muž akce". Poté, co na jaře tohoto roku potvrdil svojí kandidaturu, prezidentka Megawati začala omezovat jeho činnost na postu ministra pro koordinaci politických a bezpečnostních záležitostí. Kabinet Megawati byl v té době již velmi neoblíbený (vinou zdražování základních komodit a jeho dopadu na chudší vrstvy), Susilovi se však podařil znamenitý tah. Odstoupil ze svého důležitého postu a v očích velké části voličů se tak očistil od zodpovědnosti za jejich bídnou hospodářskou situaci - díky tomu začal být vnímán nikoliv jako součást, ale jako oběť vlády stále méně populární Megawati. Iniciativu prvního tahu projevil i ve výběru viceprezidentského kandidáta. Záhy po parlamentních volbách si zvolil populárního ministra pro sociální otázky, Jusufa Kallu. Bohatý podnikatel Kalla pochází z východní Indonésie, konkrétně z provincie Jižní Celebes, a měl své zásluhy například o urovnání konfliktů na Molukách a Středním Celebesu (i když určité incidenty v obou provinciích doposud sporadicky propukají). Navíc je Kalla více nábožensky orientovaný a je členem nejpočetnější organizace tradičních muslimů Nahdlatul Ulama (NU). To může znamenat úlitbu pro určitou část voličů z této 30-miliónové organizace. Kalla je členem strany Golkar, která se proti jeho "zradě" již ohradila. Volbou Kally si Susilo zřejmě nadále polepšil - podle předvolebních průzkumů se postupně stal z "černého koně" prezidentských voleb zřetelným favoritem.

Současná prezidentka Megawati s výběrem kandidáta na viceprezidenta otálela poněkud déle. Při své stále klesající popularitě bylo zřejmé, že sice ještě není zcela ze hry venku, ale pokud chce zabrátit propadu již v prvním kole dvoukolové volby, musí zabodovat u některých "netradičních" skupin voličů. Její volební štáb, tzv. Mega Center, se celkem správně rozhodl pro upření pozornosti na nábožensky laděné voliče rovněž z řad hnutí NU. Jelikož voličská základna Mega a PDI(-P) dříve zahrnovala kromě sekulárních muslimů (abangan) i náboženské menšiny (hinduisté na Bali, křesťané), spojením s významnou osobností z muslimské NU by se jí podařil vcelku zajímavý politický slepenec, který by rozhodně nebyl bez šancí. Nakonec se Megawati rozhodla pro předsedu NU, duchovního Hasyima Muzadiho. Avšak zápas o podporu voličstva NU tím neskončil.

Největším přímým konkurentem Ibu Mega se stal generál Wiranto. Tento prominentní generál pozdního Suhartova režimu byl rozhodně nejkontroverznější osobností z celé prezidentské pětice. O první překvapení se postaral již v polovině dubna při "primárkách" v mateřské straně Golkar, kdy porazil nejen svého armádního soka (Suhartova švagra) generála Prabowa Subianta, ale i předsedu strany, Akbara Tanjunga. To, že se po této volbě vyrojily spekulace o značném "nákupu" hlasů u svých spolustraníků, zřejmě nikoho nepřekvapí. Wiranto je u značné části Indonésanů považován za charismatickou osobnost, mimo jiné pro svojí rozhodnost, charitativní gesta a též pro svoje pěvecké schopnosti. To, co je z evropského pohledu raritou, zřejmě u části indonéských voličů znamená více, než vážné podezření o zapojení Wiranta do neblahých událostí z let 1998-99, kdy byl vrchním velitelem indonéské armády - krvavý zásah proti studentským demonstracím v květnu a listopadu 1998 a podpora proindonéských milic na Východním Timoru v září roku 1999. I když mnoho indonéských voličů nepovažuje obvinění z použití příliš tvrdé ruky na Východním Timoru za nikterak podstatné a naopak hodnotí tehdejší vývoj situace za neodpustitelnou slabost a podlehnutí separatismu, přesto se Wiranto velmi snaží zlepšit image krvavého muže. Za svého viceprezidentského souputníka si vybral bratra bývalého prezidenta Wahida, Solahuddina Wahida, který je bývalým místopředsedou Komise pro lidská práva (tzv. Komnas HAM) a vlivným duchovním NU. V Jakartě rovněž přijal východotimorského prezidenta Xananu Gusmaa, který byl vůdcem gerilového hnutí Falantil ve východotimorském odboji a dlouhá léta byl držen v indonéském vězení. Dlužno podotknout, že mnozí pozorovatelé neskrývali údiv nad familiárností chování Wiranta a Xanany, kteří jako by byli odjakživa nejlepší přátelé. Volební úspěch Golkaru v dubnových volbách Wirantovi velmi pomohl. Volbou Solahuddina Wahida získal Wiranto na svou stranu i značnou část členů NU a její politické odnože, PKB. Do hry se vložil po své neúspěšné kandidatuře i Abdurrahman Wahid, vlivný muž v PKB i NU, a podpořil kandidaturu Wiranta a svého bratra. Je zajímavé, že v letech 1999 - 2000 se Abdurrahman dlouho snažil sesadit Wiranta z funkce ministra obrany a jejich vztahy byly v té době velmi napjaté. O čtyři roky později je ale vše zapomenuto (politické obchody v Indonésii fungují spolehlivě), zvláště když vztahy kontroverzního Abdurrahmana k ostatním kandidátům (zejména Megawati, Amienu Raisovi a Susilovi) jsou ještě podstatně horší. I když vyšla v průběhu volební kampaně kniha jednoho z Wirantových generálů z listopadu 1998, objasňující Wirantův podíl na vyzbrojení mnohatisícového protistudentského gangu Pam Swarkasa a následných krvavých událostech, přesto se Wirantovy šance v červencové volbě díky podpoře organizací jako Golkar, NU či PKB jevily jako velmi slušné.

Zkušený politik, předseda indonéského parlamentu a muslimský intelektuál z organizace Muhammadiyah, Amien Rais, neměl na počátku předvolební kampaně valné šance získat prezidentský úřad, jelikož jeho strana PAN v dubnových parlamentních volbách s necelými 7% v podstatě vyhořela. Navíc poměrně dlouho otálel s výběrem viceprezidentského kandidáta, kterým se nakonec stal bohatý podnikatel, bývalý ministr Suhartova režimu a předseda Indonéské asociace zemědělců Siswono Yudhohusodo. V průběhu kampaně se však z Amiena stal "černý kůň" prezidentských voleb, ohrožující pozice Megawati, Wiranta i Susila, zejména u městských voličů. Amien je totiž vnímán jako relativně čistý, reformistický kandidát a dobrý muslim, což působí zejména na obyvatele měst, studenty apod. Jeho volební program patřil také mezi ty konkrétnější a konzistentnější. V závěru kampaně mu pomohla svou podporou i "protikorupční" strana PKS.

Stoupala -li v průběhu kampaně hvězda Amiena Raise, současný viceprezident Hamzah Haz byl outsiderem od začátku do konce. V průběhu kampaně nezískal žádné významné politické spojence mimo svoji stranu PPP (i v té je jeho pozice nejistá) a nezapsal se do povědomí voličů ničím jiným než voláním po omezení svobody tisku a přiznáním tří manželek namísto předpokládaných dvou. Pro připomenutí, Haz byl vždy známý svými kontroverzními činy jako podporou vůdce skupiny Laskar Džihád, Jafara Umara Thaliba, případně silně protiamerickými postoji. Za svého viceprezidentského kandidáta si zvolil relativně oblíbeného reformistického penzionovaného generála, ministra komunikací Aguma Gumelara.

Kampaň bez bomb a násilí

Předvolební klání proběhlo ve vcelku nekonfliktní atmosféře. Nevypukl žádný etnický či náboženský konflikt a nevybuchla žádná nálož, zřejmě proto ji naše i světové sdělovací prostředky věnovaly pramalou pozornost. Na přelomu dubna a května se sice spekulovalo, že náhlé znovuvzplanutí konfliktu v Ambonu (Moluky) bylo vyprovokováno v souvislosti s blížícími se prezidentskými volbami, ale násilí během několika dní opadlo a jelikož nebylo nikomu nic dokázáno, celá záležitost ustoupila do pozadí. Kandidáti si pronajali letadla, cestovali po rozlehlém indonéském souostroví a předkládali voličům více či méně splnitelné sliby. Konalo se několik demonstrací, zaměřených proti armádním kandidátům. Okamžitě se vyrojily zprávy o tom, že demonstrace byly placené z tábora Megawati. Opět však bez jasných důkazů. Skryté kamery natočily placení příspěvků za účast při předvolebních shromážděních některých kandidátů. Megawati dokonce v rané fázi kampaně svolala svojí vůbec první tiskovou konferenci, kde předložila populistický, při současné výkonnosti ekonomiky nerealizovatelný volební program. Stále větší důležitost při zpracovávání voličů však přebírá televize. V závěru kampaně se kandidáti objevili při předvolební debatě na televizní obrazovce. Tato dlouho očekávaná událost nepřinesla žádné zvláštní překvapení, někteří kandidáti se pouze spokojili s opakováním volebních slibů a frází (v tomto duchu se údajně "vyznamenali" například Haz či dvojice Mega-Muzadi), někteří naopak předložili během svých krátkých příspěvků poměrně sofistikované názory. Nicméně jak tato debata, tak celá předvolební kampaň se nesla ve velmi neagresivním duchu. Indonéská mentalita totiž odmítá přímou konfrontaci, argumentaci, či poukazování na slabiny protivníka, aktivnější strana si tím totiž může jedině uškodit. Je -li protivník zahnán do kouta, pak i kdyby byly argumenty proti němu přesvědčivé, získává sympatie na svou stranu. Proto se více spoléhá na jiné metody, lépe vyhovující indonéské (zejména javánské) nepřímosti a pasivitě.

Během kampaně se tedy žádná významná událost, která by ovlivnila rozhodování voličů, nepřihodila. Proto, když se 5. července 2004 otevřely volební místnosti, mohli Indonésané, občané nejlidnatější islámské země, při své historicky první volbě svého prezidenta rozhodnout skutečně demokraticky.