Tenggara.net

Sdružení pro poznání Indonésie a dalších zemí JV Asie

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Indonésie na cestě mezi dvěma volbami - třetí svobodné volby za 58 let

( 0 Hlasů )
Na počátku dubna měli indonéští voliči možnost zvolit své zástupce ve svobodných volbách (více informací zde). To, co je v jiných zemích dávno samozřejmostí (včetně nikterak rozvinuté Indie či Filipín, kde se - shodou okolností - volby konaly také velmi nedávno), je v Indonésii zcela mimořádnou událostí. Indonésané měli totiž v 58-leté historii své země tuto šanci teprve potřetí! A to se první svobodné volby se konaly již v roce 1955, nedlouho předtím, než sjednotitel země a první indonéský prezident Sukarno ukončil volnou soutěž politických stran. Jeho nástupce generál Suharto k rozvoji demokracie v Indonésii rozhodně nepřispěl (politická "soutěž" se za jeho vlády omezovala pouze na "hlavní stranu" Golkar, islámskou alternativu PPP - Sjednocenou stranu rozvoje a PDI - Demokratickou stranu Indonésie sdružující sukarnovské nacionalisty a náboženské menšiny), a tak se mohly další svobodné volby konat až rok po jeho vynucené rezignaci - po dlouhých 44 letech, v roce 1999.

V těchto volbách suveréně zvítězila strana PDI-P (Partai Demokrasi Indonesia - Perjuangan neboli Demokratická strana Indonésie - frakce Odporu) nynější prezidentky Megawati Sukarnoputri s 33,8% hlasů, s velkým náskokem před Golkarem (název Golongan Karya či Golkar je možno s obtížemi přeložit jako "Funkční" či "Pracovní skupina") s 22,5 procenty. Vítězství Megawati a PDI-P bylo především úspěchem reformního hnutí ("reformasi") nad silami starého systému (paradoxně zvaného "Nový řád", Orde Baru). Sama osobnost Megawati, která rozhodně není zkušenou političkou a ani na odstranění Suharta neměla velký vliv, se tehdy stala hlavním symbolem vzdoru proti tvrdému suhartovskému režimu. Mnozí v ní rovněž spatřovali velikost Indonésie, jak o ní před několika desetiletími mluvil a snil její otec.

PDI-P v roce 1999 zvítězila ve zejména ve městech a tradičních oblastech jejích přívrženců, nejvýrazněji např. v Jakartě, na Střední Jávě či na Bali, naopak Golkar sbíral body spíše v odlehlejších oblastech, například ve východní Indonésii. Třetí skončila strana Strana obrození národa (PKB - Partai Kebankgitan Bangsa) s 12,6% hlasů, čtvrtá Sjednocená stranu rozvoje (PPP- Partai Persatuan Pembangunan) s 10,7% a pátá Strana národního mandátu (PAN - Partai Amanat Nasional) se 7,1% hlasů, všechny vesměs islámsky orientované. Při volbě prezidenta indonéským parlamentem však došlo k překvapení - tyto tři strany se v roce 1999 postavily proti zvolení Megawati do čela státu a po zdařilém politickém manévrování (což v indonéských poměrech znamená zpravidla "handlování" podílů na moci a zdrojích peněz) dosadily do čela států umírněného (a slepého) duchovního Abdurrahmana Wahida (vůdčí osobnost strany PKB a největší muslimské organizace Nahdlatul Ulama - Vzkříšení duchovních). Na Megawati zbyla "pouze" funkce viceprezidentky. Wahidovi však nebylo souzeno dokončit svůj pětiletý mandát. Po dvou letech byl indonéským parlamentem v poměrně vypjaté situaci sezazen. Domohli mu k tomu i jeho dřívější spojenci, jako například Amien Rais, předseda horní komory parlamentu a strany PAN či Akbar Tanjung, předseda Golkaru a Sněmovny reprezentantů (dolní komory) - v indonéských poměrech to není ani příliš velkým paradoxem. Po Wahidově sesazení již nic nebránilo tomu, aby byla Megawati potvrzena ve funkci prezidenta jako jeho ústavní nástupkyně.

Megawati v čele státu - výsledky pouze polovičaté

Prezidentské období Ibu Mega (Paní Mega) se oproti vládnutí Abdurrahmana Wahida (zvaného též Gus Dur) lišilo o poznání větší stabilitou domácí politické scény. Do vlády národní jednoty byli jmenováni zkušení politici, mnozí z nichž již sloužili v předchozí Wahidově vládě. I když manažerské schopnosti Ibu Megawati při řízení vlády příliš nepřevyšovaly nevalnou úroveň Abdurrahmana Wahida, přesto nemusela čelit žádné vážnější státní či ústavní krizi, jako její předchůdce. Její vládě lze přičíst k dobru zejména zastavení ekonomického propadu / stagnace po závažné měnové, finanční a hospodářské krizi (krismon) z konce 90. let, vylepšení vztahů s MMF a klubem věřitelských zemí, (částečné) urovnání konfliktů na středním Sulawesi a na Molukách (i když zde jako viceprezidentka pověřená řešením této otázky zcela vyhořela) a ústavní reformu, která mimo jiné zakotvila přímou volbu prezidenta a ukončení podílu armády a policie na zákonodárné moci (opuštění zbývajících 38 křesel v 700- členném parlamentu) počínaje rokem 2004. Megawati nebránila ani politice otonomi daerah, regionální decentralizace, kterou vytyčil její předchůdce Wahid. Jelikož se však její vláda vyznačovala daleko těsnější vazbou na stále velmi mocnou armádu, v některých případech byl směr nastoupený Wahidem zcela otočen. Charakteristickým případem se stala provincie Papua, která za Wahida získala status tzv. otonomi khusus, zvláštní autonomie, podpořené zákonem přijatým v souladu s aspiracemi obyvatel této provincie. Megawati tento zákon de facto anulovala, když provincii rozdělila na 3 části, a dvě z nich pojmenovala anachronickým názvem ze suhartovské doby (Západní a Centrální Irian Jaya). Obrovský vliv zde samozřejmě měly aspirace armády udržet svůj podíl na přírodních zdrojích této provincie, maskované hesly o boji se separatismem a národní jednotě. V nejproblematičtější provincii Aceh na severní Sumatře bylo nadějné příměří mezi vládou a separatistickou skupinou GAM z let 2002-2003 vystřídáno masivní ofenzívou, čímž jen dále utrpěli zejména civilní obyvatelé této těžce zkoušené oblasti. A v neposlední řadě, soudy pro vyšetření krutostí z Východního Timoru v roce 1999 neodsoudily doslova nikoho. Stručně řečeno, výsledky politiky tzv. reformasi, hlásající demokratizaci, potírání korupce a lidská práva a symbolizované právě Megawati, jsou po 6 letech po pádu Suharta méně než polovičaté. Ani mezinárodní obraz Indonésie není příliš růžový, zejména po odhalení činností skupiny Jemaah Islamiyah (napojené na Al-Kajdu) v souvislosti s tragickým teroristickým útokem na Bali z 12.října 2002, i když vyšetření celého případu proběhlo díky mezinárodní pomoci a tlaku nečekaně úspěšně. (Více informací o konkrétních problémech z post-suhartovské doby přineseme v jiném článku.)

Parlamentní volby 2004: vítězí Golkar, Megawati ztrácí body

V této situaci se země chystala na parlamentní volby. Volilo se do 550-členné dolní komory parlamentu, "Sněmovny reprezentantů", indonésky Dewan Perwakilan Rakyat (DPR) a do nové komory, 128-členného Regionálního poradního shromáždění či Dewan Perwakilan Daerah (DPD). Volilo se i do provinčních a regionálních sněmoven. Volební kampaně se zúčastnilo 24 stran. Volební kampaň se zaměřovala na přilákání voličů spíše prostřednictvím okázalých shromáždění, průvodů a vystoupení osobností, než prosazováním konkrétních volebních témat. V zemi, kde prakticky neexistuje demokratická tradice politického soupeření názorů a ideologií, je to ostatně zcela pochopitelné. Co je však nejdůležitější, kampaň i samotné volby proběhly bez vážnějších incidentů (viz též zde).

Brzy po vyhlášení prvních předběžných výsledků bylo zřejmé, že Megawati a PDI-Perjuangan svoje minulé vítězství neobhájí. Více než třetina voličů, zpravidla městských obyvatel, se k Megawati otočila zády. Demokracie v jejím podání jim totiž nepřinesla žádné hmatatelné výhody či odstranění hluboko zakořeněných negativních jevů, zejména korupce na všech úrovních společnosti. Mnoho Indonésanů zatoužilo buď po návratu starých jistot, či naopak po nových osobnostech a přiklonilo se k jiným stranám. Na první místo se tak dostala post-suhartovská strana Golkar, které se podařilo zbavit se vysloveně negativního obrazu, který u indonéské veřejnosti měla před volbami 1999. Navíc je Golkar zřejmě jedinou "opravdovou" stranou se sofistikovanější strukturou, celostátní působností a politickými zkušenostmi (na rozdíl například od PDI-P, která před volbami v roce 1999 často "brala toho, kdo byl po ruce", bez ohledu na důvěryhodnost či zkušenosti). Politická práce se Golkaru vyplatila, protože stranu nepoškodil ani vleklý korupční skandál jejího předsedy Akbara Tanjunga, který byl hlavním kandidátem Golkaru na prezidentskou funkci. (Opět smutná realita Indonésie). Megawati obhájila své pozice pouze na Střední Jávě a na Bali, zatímco například v Jakartě se jí tentokráte nedařilo. Golkar naopak bodoval ve všech důležitých provinciích (drtivého vítězství dosáhl například na Jižním Sulawesi). V celkovém součtu dosáhl Golkar 21,6% hlasů a stal se vítězem voleb. Megawati spolu s PDI-Perjuangan dosáhla pouze 18,5% hlasů oproti 33,8% v roce 1999.

Bylo-li vítězství Golkaru nad PDI-P mírným překvapením, pak velmi nečekaným byl výsledek malé Demokratické strany (PD - Partai Demokrat). Demokraté, kteří se voleb v roce 1999 nezůčastnili, získali překvapivých 7,5% hlasů. Vůdčí osobností PD je bývalý ministr pro bezpečnostní a politické otázky generál ve výslužbě Susilo Bambang Yudhoyono (přezdívaný SBY), který byl již v době voleb jedním z nejpopulárnějších indonéských politiků. Je zřejmé, že za úspěchem PD stojí charisma, schopnosti a nezkorumpovanost Yudhoyona a profilování Demokratické strany jako důvěryhodnější alternativy sekulárně-nacionalistické PDI-P i Golkaru.

Dalším překvapením bylo přední umístění Strany spravedlnosti a prosperity (PKS- Partai Keadilan Sejahtera), pod vedením Hidayata Nurwahida, s volebním ziskem 7,4%. PKS je modernistickou islámskou stranou, která klade velký důraz na protikorupční tažení a (kupodivu) demokratické principy. Proslavila se mimo jiné organizováním shromáždění odsuzujících americkou zahraniční politiku na Blízkém Východě. Voličskou základnou tvoří hlavně větší města, mezi jejími kandidáty jsou nezřídka velmi vzdělaní lidé a ústředním cílem je zavedení islámského práva, ačkoliv tato stránka nebyla ve volební kampani příliš připomínána, což přilákalo i voliče z jiných táborů.

Nelze opomenout ani tři "tradiční" islámské strany s necelou čtvrtinou indonéských voličů: tradicionalistickou Stranu obrození národa (PKB - Partai Kebankgitan Bangsa) s voliči zejména mezi členy organizace Nahdlatul Ulama na Východní Jávě, Sjednocenou stranu rozvoje (PPP - Partai Persatuan Pembangunan) nynějšího indonéského viceprezidenta Hamzah Haze a Stranu národního mandátu (PAN - Partai Amanat Nasional) s voličskou základnou mezi členy modernistické islámské organizace Muhammadiyah. Všechny tyto strany získaly takřka shodný počet hlasů jako při minulých volbách: PKB 10,6%, PPP 8,2% a PAN 6,4%.

Další čtyři strany dosáhly 2-3% hlasů, mezi nimi například Strana hvězdy a půlměsíce (PBB - Partai Bulan Bintang) bývalého vlivného ministra pro spravedlnost a záležitosti lidských práv Prof. Yusril Ihza Mahendry či strana s nepřeložitelným názvem "Funkční strana starosti o národ" (PKPB - Partai Karya Peduli Bangsa) Suhartovy dcery Siti Hardijanti Rukmany zvané Mbak Tutut, která klade důraz na nostalgii po starém režimu pevné ruky a usiluje o návrat starého "pořádku, prosperity a jistoty".

Vzhledem k tomu, že indonéské souostroví je velmi nerovnoměrně zalidněno (přibližně 2/3 obyvatel žije na Jávě), politickému a volebnímu systému dominují kandidáti z Jávy. Přesto však mají zástupci ostatních nejavánských provincií relativně vyšší zastoupení v parlamentu. Proto strana s relativně vyšším úspěchem mimo Jávu získává relativně vyšší počet hlasů a naopak. Výrazným příkladem je například strana PKB Abdurrahmana Wahida, která má silné zastoupení pouze na Jávě. Zatímco v počtu hlasů skončila na třetím místě, v počtu mandátů se propadla až na místo páté. Naopak Partai Demokrat je velmi aktivní mimo Jávu a proto získala o významná 3% více mandátů než hlasů. Volební zisky, podíly (a ztráty) ukazuje následující tabulka.

Parlamentní volby 1999 a 2004 - porovnání volebních zisků a ztrát

* v roce 1999 činil celkový počet křesel v dolní komoře 458 (odečteni poslanci za Vých. Timor + armádní "poslanci")

První přímá volba prezidenta v historii Indonésie: již 5. července!

S posledním sečteným hlasem však volební klání zdaleka nekončí. V Indonésii je totiž prezidentský systém a tak si na jmenování nové vlády ještě několik měsíců počkáme. První přímá volba prezidenta v historii Indonésie však započne již zanedlouho - 1. kolo, ve kterém musí úspěšný kandidát na prezidenta získat přes 50% všech hlasů a nejméně 20% v polovině provincií, je naplánováno již na 5. července 2004. Případné druhé kolo, ve kterém se utkají dva nejúspěšnější kandidáti, proběhne v září 2004.

Politické strany a jednotliví kandidáti již začali shánět podporu, vybírat vhodné kandidáty na viceprezidenty a budovat předvolební aliance. Dlouho byla v čele předvolebních průzkumů dosavadní prezidentka Megawati Sukarnoputri. Nyní jí však na první pozici vystřídal Susilo Bambang Yudhoyono, bývalý generál, mající důvěru mnoha Indonésanů a jak se zdá, pro svůj rozhodný postoj v boji proti teroristickým skupinám také oblíbenec Západu. Bez šance není ani kontroverzní penzionovaný generál Wiranto nominovaný Golkarem, který sbírá popularitu, buduje image "rozhodného muže s lidskou tváří" a snaží se ze sebe setřást podezření z podílu na krvavých událostech ve Východním Timoru v roce 1999. Šance ostatních kandidátů jsou sice malé, avšak ani mezi nimi nejsou neznámá jména: obratný politik Amien Rais, nynější viceprezident Hamzah Haz a bývalý prezident Abdurrahman Wahid, který čeká na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zda může na prezidenta kandidovat tělesně postižený. Všechny osobnosti již nominovaly i své kandidáty na viceprezidenty, rozhodně nejzajímavější je pár Wiranto - Solahuddin Wahid, bratr Abdurrahmana, který je bývalým místopředsedou Komise pro lidská práva. Ve spojení s Wirantem, na kterého nedávno vydal soud OSN zatykač, je to více než neobvyklá kombinace.

Název strany Volby 2004 - hlasy v % Volby 1999 - hlasy v %

Volby 2004 - mandáty v %

Volby 2004 - abs. počet mandátů

Volby 1999 - abs. počet mandátů *

Golkar 21,58 22,46 23,22 128 118
PDI- Perjuangan 18,53 33,76 19,82 109 151
PKB 10,57 12,62 9,45 52 51
PPP 8,15 10,72 10,55 58 58
Partai Demokrat 7,45 - 10,36 57 0
PAN 7,34 7,12 9,45 52 34
PKS 6,43 2,37 8,18 45 7