Tenggara.net

Sdružení pro poznání Indonésie a dalších zemí JV Asie

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Sukarno - legendární zakladatel moderní Indonésie

( 6 Hlasů )

Prezident Sukarno (1901-1970) Prezident Sukarno (1901-1970)
Prezident Sukarno (1901-1970)

Jeho charisma bylo pověstné, plamenné projevy elektrizující. Prostí lidé jej uctívali jako javánského sultána obdařeného božskou silou a prali se o zbytky jídla, které nedojedl, aby získali alespoň zlomek jeho kouzla. I on sám byl přesvědčen o své historické důležitosti pro Indonésii, kterou sjednotil a zanesl do světových map. Kdo ale ve skutečnosti byl Sukarno, první prezident Indonésie?


Popravdě řečeno, málokteré jméno vyvolává takovou bouři polemiky a kontroverzních reakcí jako právě Sukarno. Byl otcem revoluce, který vrátil utlačovanému lidu důstojnost? Nebo spíše diktátor a megaloman, který svou zemi přivedl na pokraj zkázy? Šarmantní muž nebo jen stárnoucí playboy, jak o něm psal západní tisk? Pravda zřejmě stojí někde uprostřed. V každém případě však Sukarno byl jednou z největších postav indonéských i světových dějin.

Už jeho příchod na svět provázelo několik tajemných událostí. Narodil se 6.června 1901 za svítání, což podle hinduistických pověr značí zrození velikána. V týž den vybuchla nedaleká sopka Kelud a Sukarno později v žertu vzpomínal, že příroda se tak hněvala nad příchodem nehodného syna. Sukarno jako typický Javánec žil v zajetí mystiky a na podobné symboly velmi věřil. Využíval jich i ve své politické kariéře od poloviny 20. do poloviny 60. let. Původně se jmenoval Kusno Sosro Sukarno, ale protože byl jako chlapec často nemocný, začali mu rodiče říkat posledním ze tří jeho jmen podle hrdiny z javánské mytologie, a to mu zůstalo celý život. Sukarno věřil, že kdyby se tak nestalo, nikdy by svého postavení nedosáhl. (Na tomto místě je třeba dodat, že Sukarno nikdy neměl křestní jméno Ahmed, které si vymysleli západní a následně převzali naši novináři, kteří si s člověkem, který má jen jedno jméno evidentně nedovedli poradit. Indonésan však může mít jedno jméno nebo také čtyři a žádné z nich nemusí být ani tzv. křestní jméno (už jen proto, že většina Indonésanů nejsou křesťané) ani příjmení a je naprosto běžné a zdvořilé říkat pouze prvním jménem.)

Ostatně i o své roli, kterou sehraje v dějinách Indonésie, byl přesvědčen již od mládí. Nejvíce ho ovlivnilo studium v Surabayi, kde bydlel u přítele svého otce Cokroaminota, známého indonéského nacionalisty. Zde, v ovzduší nasáklém politikou, se poprvé setkal s ideami nacionalismu, politického islámu i marxismu. Myšlenka nezávislosti Nizozemské východní Indie ho ovšem fascinovala natolik, že se ji rozhodl dovést do konce.

Připravoval se na to důkladně. Během studia na technice v Bandungu (1921-1926) vedle technických předmětů hltal také spisy Gándhího, Sunjatsena, Lenina, Marxe a Engelse, Lincolna, Jeffersona i Santayany. Vliv amerických státníků se později projevil i v politické struktuře mladé Indonésie.

V té době již Sukarno byl známou postavou vlasteneckého hnutí. Byl vynikající řečník a pro jeho temperamentní projev mu Holanďané přezdívali „lev řečnických pódií“. Jeho agitace se zdály nizozemským úřadům nebezpečné a tak Sukarno putoval do vězení. Nejprve na dva roky, a když jeho aktivita neustávala, následovalo devítileté vyhnanství, z čehož strávil pět let na Floresu ve městě Ende (nikoli v Maumere, jak jsme se dozvěděli v Cestománii) a čtyři v sumatránském Bengkulu. Z nuceného exilu jej vysvobodil paradoxně až příchod Japonců.

Japonci přišli s heslem „Asie Asiatům!“, a proto mohly během japonské okupace fungovat dříve zakázané organizace, směla se používat indonéská vlajka i hymna. Je ironií, že právě období japonské nadvlády, jakkoli kruté, připravilo půdu pro vyhlášení nezávislosti Indonésie. S postupem Spojenců v Asii se přiblížila Sukarnova chvíle. 15.srpna 1945 Japonsko kapitulovalo a o dva dny později vyhlásili ing. Sukarno a dr. Hatta nezávislost Indonéské republiky, jejímž první prezidentem byl Sukarno zvolen. Indonésii ale čekaly další čtyři roky lítých bojů s Holanďany, kteří se výnosného panství v Asii nehodlali vzdát. Po nátlaku mezinárodního společenství nakonec Nizozemsko ustoupilo. Na konci roku 1949 byly vyhlášeny federativní Spojené státy indonéské a 17.srpna 1950 pak jednotná Indonéská republika se Sukarnem v nejvyšší funkci.

Jeho popularita byla v prvních letech republiky obrovská, přestože zrození Indonésie bylo dosti bolestivé. Zemi chyběly základní infrastruktury, školy, nemocnice, její celistvost ohrožovala řada povstání. Tehdy mu jeho dar geniálního řečníka posloužil nejvíce. I těm nejubožejším dokázal vštípit pocit hrdosti na to, že jsou občany veliké země, která má před sebou skvělou budoucnost. Javánce, Balijce, Bataky a desítky dalších etnik přesvědčil, že jsou součástí jednotného indonéského národa.

Bung Karno (bung = bratr, soudruh), jak mu Indonésané rádi říkali, disponoval i dalšími zbraněmi - byl mistrem ve vytváření symbolů a sloganů. Jeho dílem byla i státní ideologie pancasila neboli pět zásad - principů, na kterých Indonésie politicky stále a do jisté míry stále stojí. Jedním z nich je i víra v jednoho Boha, jejíž uzákonění pomohlo Sukarnovi umlčet radikální muslimské strany, které prosazovaly vyhlášení islámského státu. Ty další byly indonéský nacionalismus, internacionalismus neboli humanismus, sociální spravedlnost a v neposlední řadě diskuse neboli demokracie. Pancasila měla celou řadu intrepretací. Její tvůrce nechal stranou kapitalismus i komunismus a přišel s třetí cestou - sukarnoismem - syntézou nacionalismu, marxismu a politického islámu.

V 50. letech dal Sukarno stavět monumentální památníky v sovětském stylu, kolosální stadiony a kongresové haly a neušel za to nařčení z megalomanie. Pro prezidenta to však byly další symboly, kterými zvedal dlouho chudému národu sebevědomí.

Indonésané jakožto Asiaté přijímali i Sukarnovy lidské slabosti, které by západním politikům mnohdy neprošly. Jeho největší slabinou byly totiž ženy. Po dvou bezdětných manželstvích si Sukarno vzal mladičkou Fatmawati, do které se zamiloval, když byl ve vyhnanství na Sumatře. S Fatmawati měl pět dětí, druhé z nich byla Megawati - dnešní viceprezidentka. Další žena, Hartini Suwondo, vstoupila do jeho života v roce 1953, když už byl prezidentem. Poté, co byl jejich poměr prozrazen, ji jakožto muslim pojal za druhou manželku. Na sklonku jeho vlády se Sukarnovy avantýry začaly stupňovat. Pořídil si další tři manželky (ta poslední nebyla podle islámské víry uznána), a zřejmě měl i množství milenek. Podle některých zdrojů jsou však tato nařčení daleko od pravdy, protože Sukarno prý ke stáru trpěl rakovinou prostaty.

Jako prezident Sukarno sklízel úspěchy i na poli zahraniční politiky. Jeho triumfem se stala Africko-asijská konference v Bandungu v roce 1955, kde jako vůdce hostitelské země přivítal hlavy 29 nezúčastněných států. Indonésie se tehdy pasovala do role vůdce zemí třetího světa v boji proti kolonialismu.

Vnitropolitická situace tou dobou začínala být tristní. Parlamentní demokracie nefungovala, vlády se střídaly každých půl roku. Sukarno proto v roce 1957 přitáhl uzdu. Šedesát politických stran sloučil v jedenáct a zahájil program takzvané „řízené demokracie“. Tento krok znamenal konec parlamentní demokracie v Indonésii, byla zavedena cenzura tisku, oponenti režimu putovali do vězení. Politickou platformou nového systému byl gotong royong - prastarý indonéský princip vzájemné pomoci, který byl přetransformován na systém spolupráce mezi povolenými politickými stranami.

Sukarno posílil pozice, ale dále vršil chybu za chybou. Opomíjel důležitost ekonomiky, až inflace dosáhla neuvěřitelných 650 procent. Na protest proti uznání Malajské federace, jejímuž vytvoření chtěl zabránit, vystoupila Indonésie z OSN a Sukarno poslal západ do horoucích pekel. Přestože nebyl marxista, dal komunistům volnou ruku, a stejně jako maoistická Čína verbálně útočil na „západní imperialisty“. V době, kdy vrcholila studená válka a strašák komunismu obcházel svět, Sukarno přestal být žádoucí osobou a musel být odstraněn.

Poté, co v noci na 1.října 1965 došlo k pokusu o komunistický puč, dost možná zinscenovaný pravicí za podpory CIA, převzala v zemi moc armáda, vedená neznámým generálem Suhartem. To, co následovalo, nemělo v moderních dějinách obdoby. Pozemní ozbrojené síly využily puče jako záminky k likvidaci komunistické strany a de facto tak zahájily půl roku organizovaného vraždění, kterému padlo za oběť přes půl milionu komunistů, etnických Číňanů a dalších nevinných lidí. Tato indonéská tragédie znamenala i konec Sukarna a jeho éry později nazvané Orde Lama neboli Starý řád.

V březnu 1966 byl Sukarno donucen předat tajemným dokumentem Supersemar (Surat Perintah Sebelas Maret – Listina předání moci z 11.března) moc generálu Suhartovi. O rok později je zbaven všech ústavních práv a do funkce prezidenta je formálně uveden Suharto. Zlomený a nemocný „otec revoluce“ umírá po dvou letech domácího vězení 21. června 1970.

Jestliže Sukarno byl napadán pro svůj autoritativní způsob vládnutí, opravdová vojenská diktatura měla teprve přijít s novým režimem (Orde baru), který na 32 let nastolil Suharto. Sukarno sice soustředil ke konci vlády veškerou moc na sebe, ale vládl svému lidu laskavě, vahou své osobnosti, který kolem sebe vytvořil, spíše než s pomocí tajné policie, armády a represálií. Vládl jako orientální vládce a podobně se i choval. Žil v přepychu a obklopoval se vším krásným - uměním a ženami především. Byl lidský a měl spoustu slabostí, byl megaloman a podlehl přesvědčení o vlastní velikosti.

Přestože historie k němu nebyla laskavá a pamatuje na něj spíše jako na demagoga a playboye, jedna obrovská zásluha se mu upřít nedá - sjednotil Indonésii, která žila třista padesát let pod holandskou nadvládou, a z desítek mnohdy nesourodých etnik vytvořil sebevědomý, moderní národ. Jeho dědictví, zdevastované třiceti lety suhartovského režimu, se nyní v těžce zkoušené Indonésii pokouší oživit jeho dcera, nejprve jako viceprezidentka a nyní prezidentka Megawati Sukarnoputri. Zdali jeho dědictví přetrvá a celistvost Indonésie zůstane zachována, zdaleka nezáleží jen na ní. Ona sama disponuje pouhým odleskem jeho charismatu, a krom toho je ve hře celá řada faktorů politických, etnických, náboženských i ekonomických.