|
Polorozpadlé autobusy vypouštějící
husté černé oblaky zplodin, auta domáhající se prostoru hlasitým
troubením a především tisíce motorek zaplňují každý den ulice
středojavánské Yogyakarty. Nedýchatelný vzduch a hluk daleko
přesahující hranici snesitelnosti jsou zde natolik součástí
každodenního života, že se už nad těmito problémy málokdo pozastavuje.
Naštěstí ale o nich ví místní vláda, která více než tři roky připravovala zavedení nového způsobu
hromadné dopravy.
Síť klimatizovaných autobusových linek TransJogja
byla nakonec se zpožděním zprovozněna v polovině února s naději, že se
postupně podaří přesvědčit obyvatele města, aby nechávali své vozy a
motorky co nejvíce doma.
Celkem 54 moderních zelenožlutých
autobusů křižuje od 18. února 2008 Yogyakartu na
šesti trasách spojujících důležité dopravní uzly - mezinárodní letiště
Adisucipto, autobusová nádraží na jihu, severu a západě města a
železniční nádraží Tugu a Lempuyangan. Autobusy zastavují na 67 barevně
odlišených zastávkách v intervalech 15-20 minut. Již v prvních třech
týdnech provozu se nicméně ukázalo, že dodržet jízdní řád nebude v
místních podmínkách tak jednoduché. Na rozdíl od indonéského hlavního
města, jehož systémem rychlých autobusů se místní vláda inspirovala,
totiž není pro nové autobusy vyhrazen zvláštní dopravní pruh, a tak se
musí i oni potýkat s hustým provozem. Zdá se ale, že obyvatelé města novince fandí, což se projevuje i v reakcích řidičů, kteří se snaží autobusům uvolnit cestu. Problémem ale můžou být i
zaparkované automobily, jak jsem se sama přesvědčila při své vůbec první jízdě s
TransJogja. Autu vyčnívajícímu z řady podél chodníku jsme obrousili
pravý bok po celé jeho délce. Mladý klučina v uniformě společnosti se
plaše všem cestujícím omlouval za zpoždění, které se incidentem ještě
zvýšilo, zatímco řidič autobusu vyjednával s majitelem vozu. Obvykle se
podobné nehody vyřeší hned na místě bez asistence policie, což se
zřejmě stalo i v tomto případě, protože za necelých deset minut usedl
lehce vylekaný řidič zpátky za volant a pokračoval v cestě.
Pohodlné cestování se stalo pro místní obyvatele velkou atrakcí, a tak o
víkendech vyráží tisíce lidí, především rodiny a hloučky studentů, na
odpočinkovou okružní cestu městem. Z měkkých sedadel, které jsou v
některých autobusech ještě zabaleny do igelitové fólie, mají díky
velkým oknům dobrý výhled na dění na ulici, před venkovním horkem je
chrání klimatizace a zvukovou kulisu poskytuje hudba linoucí se z
reproduktorů. Jak velký rozdíl oproti obrázku, který se člověku
naskytne při jízdě starými typy autobusů: děravé špinavé sedačky, na
kterých bolestivě pocítíte každou díru na silnici, směs dusného
vzduchu, sladkého kouře z hřebíčkové cigarety školáka sedícího vedle
vás a smradu linoucího se z výfuků motorek a aut, prudké brzdění a
rychlé rozjezdy vyvolávající dojem, že člověk za volantem zcela
postrádá pud sebezáchovy a nutnost mít se neustále v pozoru před
zloději. V ranních hodinách se dostanete do
svého cíle velmi rychle, odpoledne však bude cesta na stejné trase
trvat i o dvacet minut déle. Řidič zastavuje na
několika místech, se zapálenou cigaretou odpočívá za volantem, zatímco
jeho pomocník nahání cestující. Na rozdíl od zaměstnanců TransJogja,
kteří dostávají pevný měsíční plat, výdělek řidiče těchto autobusů
závisí na počtu cestujících.
Když jeden z respondentů výzkumu veřejného mínění navrhl, aby místo rádia
zpříjemňovala cestujícím jízdu v autobusech TransJogja tradiční hudba,
vzpomněla jsem si na typickou situaci ve starých autobusech. Jakmile
autobus zastaví, vpadnou do něj skupinky mladíků a za doprovodu úderů
na kytaru více či méně falešným hlasem zazpívají jednu píseň či aspoň
její část. Se sáčkem od bonbónů pak projdou celý autobus a žádají
kovový příspěvek za svůj výkon. Myslím, že většině pasažérů TransJogja,
kam mají pouliční zpěváci vstup zakázaný, přijde vysílání rádia jako
příjemná změna.
V prvních reakcích na novou službu si lidé stěžovali, že jednotlivé
stanice jsou od sebe příliš daleko. Zatímco na hlavní nákupní třídě
Malioboro je možné do autobusu nastoupit na třech místech, na ostatních
linkách jsou dlouhé úseky bez zastávek, které však podle oficiálních
informací nepřesahují jeden kilometr. Indonésané ale nejsou zvyklí
chodit pěšky, což potvrzuje i rozhovor se studentem jedné z místních
vysokých škol v deníku Kompas. Mnoho jeho spolužáků nejezdí autobusy
TransJogja, protože by museli jít asi půl kilometru pěšky na zastávku.
Z tohoto hlediska jsou staré autobusy opravdu pohodlnější: nastupovat a
vystupovat můžete prakticky kdekoliv se vám to hodí.
Jako velkou výhodu TransJogja vnímám to, že je v provozu každý den od šesti hodin ráno do deseti hodin večer. Dříve byli po šesté hodině večer cestující odkázáni na zdlouhavé
cestování malými autobusy, drahé taxíky nebo becaky, vozítka s lidským pohonem. Není divu, že jsou zde tak oblíbené motorky.
Je nepochybné, že lidé se budou při výběru dopravního prostředku řídit
cenou. I když poplatek 3000 rupií za TransJogja je o něco vyšší než
jízdné ve starých autobusech (2000 rupií), při cestách s několika
přestupy se rychlé autobusy vyplatí. Kromě jednotlivého jízdného je
možné si také koupit předplacenou jízdenku v hodnotě 15 000, 25 000, 50 000 a
100 000 rupií. Zda má novinka šanci zaujmout také ty, kteří se z
praktických i finančních důvodů přepravují po městě na motorizovaných
dvou kolech, ukáže teprve čas.
I když je „rychlodráha“ i se všemi svými nedostatky velkým krokem vpřed,
budu po Yogyakartě nadále jezdit skřípajícími autobusy. Nástup
před domem a výstup přesně tam, kde potřebujete, má své kouzlo. Je ale
možné, že brzy změním názor: vláda začala pomalu stahovat staré
autobusy, a tak se ke všem nepohodlím ještě přidalo dlouhé čekání a
opožděné příchody do školy.
Článek je převzat z blogu
autorky, která studuje Kulturní a náboženská studia na jedné z univerzit v Yogyakartě na střední Jávě.
|
