V posledním díle série Dopisů z Indonésie nahlédneme do zákulisí organizace humanitární pomoci po zemětřesení, které postihlo město Yogyakarta 27. května 2006.

Ačkoliv je slovy těžké popsat, co se odehrává v nitru lidí přímo či nepřímo postižených přírodní katastrofou nebo s čím se setkává dobrovolník při humanitární pomoci, naší indonéské korespondentce Heleně se to do značné míry daří...

Zemětřesení na Jávě

Přátelé, tentokrát to bude z trochu jiného soudku.

Včera jsem se přesunula z Malangu do Sola - města položeného asi 60 km severovýchodně od Yogyakarty. Studuje tu kamarád Martin Točík, se kterým jsme se po sobotním zemětřesení domluvili, že zkusíme nějak pomoct. Dnes jsme tedy za peníze, které stačil vyžebrat od známých, pronajali minivan, naplnili ho po okraj jídlem, léky, drogerií, celtovými plachtami, petrolejovými lampami... Rozjeli jsme se na jih od Yogyakarty do nejpostiženějších míst, vše rozdali a nezbývá než pokračovat. Možná nám něco pošle Člověk v Tísni, se kterým už je Martin dlouho v kontaktu. Je zkušený, vypomáhal totiž i v Acehu po tsunami.

Co jsme viděli my osobně?

Žádný mrtvolný zápach ani žádné údy vyčuhující že sutin. Domky jsou tu nízké, takže nebyl až takový problém dostat se k tělům.

V některých vesnicích sesuto 90 % domů.

Rodiny bivakují na okrajích silnic nebo ve stanových "městečkách". Mají-li kliku, svítí jim na to večer aspoň svíčka.

Děti vesele pobíhají po věčně ucpaných silnicích mezi auty a žadoní o peníze.

Ve vesnicích vzdálených od hlavní silnice je situace horší. Lidí sedí v šoku v troskách svého domova a boji se jít na některé z pomocných stanovišť, aby jim to, co zbylo, někdo neukradl. Pomoc musí přijít k nim a to se ještě v dosti případech nestalo.

Až do včerejška tu silně pršelo a lidí se pod nepočetnými celtovými plachtami střídali po směnách. Mohli jen stát. Tak se jich tam vešlo víc.

Vzájemné propojení centrálních distribučních stanovišť postižených oblastí je mizerné. To samé, co se týká nějaké koordinace shora. Ta neexistuje. Aspoň zatím. Posbírali jsme telefony na pár koordinátorů z větších středisek v různých regionech a budeme tak vědět přesně, co je kde potřeba. Celkové totiž není postižená oblast příliš rozlehlá. Jedná se tak o 50 km na 50 km.

Navštívili jsme nemocnici, která praskala ve švech. Byla dokonale čistá. Opět žádné skvrny od krve. Jen popraskané dlaždice, protože i tam se to třáslo. Chodby a všechna prostranství jsou přecpaná provizorními lůžky. Zůstávají i ti, co by už měli odejít nebo být odnesení, nemají se totiž kam vrátit.

Celkové ale nějak nevládne stísňující atmosféra.

Možná to ještě postiženým úplně nedošlo. Nevím...

Přátelé, nikdy jsem nechtěla žebrat. Tak jako mnoho dobrých předsevzetí mi ani toto nevyšlo. Tak tedy žebrám...

Žebry, žebry, žebry...

Každá stovka dobrá.

Za stovku tu máme nejen petrolejovou lampu ale přihazuju i vařič! No nekup to! A co tu máme dál?! Stanová plachta 5x6m! Úžasná nebesky modrá barva! Za pouhých dvěstěpadesát!

Ach jo...

Promiňte.

Ale přece jen, budete-li mít cestu kolem ČSOB (tak to totiž bude nejrychlejší), můžete něco poslat na účet číslo xxxxxxxxxx/xxxx.

Fuj, to je mi z toho blbě.

Ještě zbývá poslat fotku zakrváceného plyšového medvídka vykukujícího zpoza trosek... Na toho jsem ale nenarazila. Uprostřed jednoho zbořeniště se zato tyčilo velké klasické zrcadlo sloužící jako toaletní stolek. Úplně nepoškozené. Zrovna se v něm odráželo zapadající slunce a bylo to v podstatě moc pěkné. Ale nefotila jsem...

Díky.

A těm, co se o mě báli, vzkazují, že jsem v pořádku. Já ano...

_________________________________________________________________

Právě jsem si dala silný kafe a Redbulla a konečně se hlásím s informacemi o průběhu našeho a vašeho snažení. Nejdřív ale musím poděkovat.

Děkuju!!!!

Poslali jste na pomoc neuvěřitelných 17 000 (slovy sedmnáct tisíc)!!! V to jsem absolutně nedoufala. A moc díky za písemnou podporu!

Omlouvám se, že jsem se tak dlouho neozvala, ale v podstatě jsme se posledních 11 dní nezastavili. Prvních několik nocí jsem nemohla usnout, i když jsme končívali ve tři ráno, neboť mi to v hlavě pořád šrotovalo: co dělat a jak to dělat. Teď naopak padám do postele už spící a nebylo by mě bývalo probudilo ani 12 richterů. Nějak to na mě holt všechno padá a ztrácím pevnou půdu pod nohama :-) Ale dost černého humoru. Faktem je, že se to tu včera před polednem na chvilku zatřáslo víc než jindy (minulý týden se země chvěla téměř každou noc) a já vyrazila z baráku jen s cigárem a srdcervoucím výkřikem: "Martineeee!". Byla jsem vyděšená. Ne že ne !

Tak tedy: minulý pátek jsme se přestěhovali do Yogyakarty. Dojíždění že Sola a zpět znamenalo ztrátu čtyř hodin každý den. Před týdnem jsme také získali podporu a finanční injekci (150 tisíc) od Člověka v Tísni. To ale taky bohužel znamená nejen to, že musíme hromadit účty a darovačky, ale mít v nich taky pořádek. Vše komplikuje nařízení, že jeden účet nelze rozdělit mezi víc darovaček. Musíme si tedy nechávat vypisovat účtů vícero. Ale poté, co dorazíme do nějaké vsi, kolikrát zjistíme, že by potřebovali materiálu víc nebo míň. Dochází tedy k různým přesunům a přerozdělování, takže s účetnictvím si nejspíš ještě hodně vyhrajeme. Teď na to však není čas.

Všechny dny probíhaly v podstatě tak, jak jsem minulé popisovala.

Zpočátku bylo největším problémem sehnat auto. Už jsme se vezli lecčíms. Nejkurióznější byl asi otevřený jeep a la generál Patton s přívěsem. Ten poskytla partička dobrovolníků a pro snazší průjezd věčně ucpanými ulicemi ho opatřila nápisem "převoz mrtvol". Ne že by to nějak zvlášť pomohlo... Při zpáteční cestě, kdy jsme leželi uondaní na korbě a tupě zírali na Jižní kříž se to i částečně blížilo pravdě. U dvou aut jsme strhli spojku a v jednom se nám vylil kanystr s benzínem. Výpary se výrazně podepsaly na stabilitě naší chůze a schopnosti srozumitelné artikulovat.

Asi nejdůležitější věci je určit cíl naší cesty. Rozhodli jsme se, že nebudeme vozit náklad do koordinačních stanovišť, kam jezdí všichni. Většinou totiž zásobují jen rodiny okupující stany v jejich bezprostřední blízkosti a pro ostatní slouží pouze jako informační zdroj. Zaměřili jsme se tedy na vsi položené na těžko přístupných místech dál v kopcích. Tipy dostáváme od velmi flexibilního děvčete jménem Ibah z jednoho ze zmíněných stanovišť. Shromažďuje nám žádosti z míst, do kterých se dostala žádná nebo minimální pomoc právě proto, že jsou mimo hlavní cesty. Takže vytipovaným ráno zavoláme, zjistíme, jak jsou zničení a kolik už dostali, vybereme dvě, maximálně tři vsi a sestavíme nákupní seznam.

No a pak přichází moment, kdy se vrháme do obrovské nákupní haly v centru Yogyakarty. Martin se tradičně řítí k pytlům s rýží, kojeneckému mléku, vložkám... Já mám pod palcem plachty, rohože, přikrývky, lampy... Teď, když na to koukám, mi teprve dochází, že to máme podivně prohozené. Zpočátku jsme nakupovali tak za dvacet tisíc korun denně. Teď, když už má většina lidí nějaký ten provizorní přístřešek sestavený a vozíme hlavně jídlo, je to tak za patnáct tisíc.

Nejdřív jsme si říkali, že vzhledem k faktu, že nemáme náklaďák a dostatek financí, zaměříme se na 3-4 vesnice, do kterých budeme jezdit opakovaně obden. Pak jsme si po rozhovoru s oním chytrým děvčetem uvědomili, že nemůžeme fungovat jako "nákup až do domu". Nechceme, aby si místní zvykli a jen čekali, až zase dorazíme se zbožím. Jezdíme tedy na míst vícero a vracíme se po pár dnech. Taky se osvědčilo nemluvit v dědinách s profesionálními naříkači, ale vytáhnout si z každého místa ženskou, která spolu s několika dalšími vaří pro všechny a té se zeptat, jaká je denní spotřeba a co ji schází. Většinou uvede polovinu toho, co naříkač. Nevinné děcko vám taky řekne upřímně, má-li hlad nebo ho něco bolí.

Důležité je, že nevládne hladomor a žádná epidemie se neobjevila.

Jedeme-li zas nějakou cestou necestou a zastavíme, abychom se zeptali kudy dál, přihrne se k našemu přecpanému autu zpravidla radostně skupinka lidí v plané naději, že oni jsou cílem naší cesty. Žádáme-li o směr na jinou ves, nikdo nám nůž ke krku nepřikládá. Ochotně nás nasměrují a pak snad jen příliš dlouze hledí za naším vozem...

Lidí nepůsobí zdeptaně a poraženecky. Tady se spokojí s málem a rány osudu přijímají s ... Nevím s čím. Prostě přijímají. Jsou šťastní, že přežili.

Při jedné noční (nemohli jsme dlouho sehnat auto) rozvážce, kterou jsem dělala s kamarádem Luďkem (studuje hru na gamelan v Solu), byla naším cílem další „horská“ ves. Při vykládání beden chtěl mít Luděk volné ruce, tak odhodil ani ne z poloviny vykouřené cigáro a přehlédnuv vytřeštěné pohledy místních mužů (všichni chlapi kouří) ho ještě navíc zašlápl. To už se ozvalo sborové bolestné zasyknutí a několikeré oči se naopak přivřely.

Vždycky, když jsem viděla reportáž nebo četla zprávu o podobných drobných aktivitách, na kterých se teď podílíme, říkala jsem si, že je to přece jenom takové plivnutí do moře. Teď, když jsem přímo v centru dění, to mohu jen potvrdit. Ale... Když vám někdo řekne, že tolik ještě nedostali a že budou mít na pár dní klid a někdo jiný, že jsme jediní, kdo něco přivezl a tleská radostně rukama, tak vám ta snaha nepřipadá až tak zanedbatelná.

Je taky milé, že vám v jedné vsi, kterou jste před týdnem navštívili, na váš telefonicky dotaz sdělí, že už nouzi netrpí, nic nutně nepotřebují a že moc děkují za pomoc.

Potěší, když vám v jiné vsi radostně ukazují obrovskou bambusovou konstrukci, která pojme všechny obyvatele a na které jsou natažený plachty, které jste minule přivezli.

Slečnu Ibah, která nám velmi pomáhá a která nás inspiruje, jsme vyzvali, aby si řekla, co by potěšilo ji osobně. Nesměle poprosila o krém na obličej, neboť na rozlehlé pláni, kde je koordinační stanoviště zřízené, celý den žhne slunce...

Žádosti o vodní pumpy, generátory a telefonní kredit naopak zamrzí.

Taky jsme byli minulý týden navštívit hlavní koordinační centrum celé postižené oblasti. Potřebovali jsme získat mapy, nějaké kontakty a podrobnosti o systému řízení vládní distribuce. Noviny totiž nejsou nejlepším zdrojem pravdivých informací. Vraceli jsme se tehdy zrovna špinaví, zpocení a vyřízení asi že třetí rozvážky, ale i tak nás poslali rovnou do sídla bupatiho, "hlavy" celého kraje. Zapadli jsme do semišových křesel pod křišťálovými lustry a "hlava", která po chvíli přišla, byla taky děsně unavená a tudíž neformální a přímo před námi zatelefonovala a zjistila, jak to bude se zapojením elektřiny v oblasti, ve které paběrkujeme. To byla příjemná změna oproti rohožím před sutinami, na kterých většinou probíhají naše "jednání".

Včera jsme začali měnit sortiment. Vláda totiž konečně po vleklých byrokratických průtazích zahájila distribuci rýže. Samozřejmě je to ale dlouhá cesta dlážděna lejstry a nařízeními. Mezi vládou a panem X s pětičlennou rodinou je totiž asi 6 mezistupňů. Co na nás teď útočí že všech stran je nepopiratelný fakt, že se musí nějak zabavit děti. Začali jsme sešity a pastelkami. Obrovský úspěch! Ztraumatizovaná děcka teď konečně můžou malovat své bývalé domečky. Ne vážně, málokteré dítě popadne z řítícího se domu školní brašnu. Jejich učebnice i sešity jsou zavalené a poté pro jistotu deštěm rozmočené a kreslení nebo předčítání pohádek je asi to jediné, co se dá v provizorních stanových školách dělat.

Je tu ale další nápad. Indonéští studenti umělecké školy, kterým se zřítila univerzita a pár spolustudujicich cizinců, kteří si nevybrali jako já indonéštinu, ale tanec nebo hudbu, se na naší výzvu ochotně nabídlo, že děckám něco předvedou a něco je naučí. V jednom z koordinačních center je například jen jeden učitel na stovku děti. Ostatní učitele mají sami starosti, co se střechou na zemi. Tenhle víkend tedy přijede temperamentní Mexičan Camillo, jehož mottem je "shake your ass". Jak ho znám, mohu si být jistá, že zařídí, aby si děcka na nějakou chvíli na zemětřesení ani nevzpomněla.