V předposledním díle dopisového seriálu se opět seznámíme se svéráznými postřehy Heleny Rantiminputrové, která pobývala v rámci programu darmasiswa v letech 2005 - 2006 v Malangu na východní Jávě.

Těšíme se na Vaše dotazy a komentáře!

Další postřehy ze života v Indonésii

Tentokrát bych ráda zmínila obecnější postřehy že zdejšího světa, které vás možná zaujmou.

Zábavné jsou zejména odlišnosti týkající se každodenního života:

Na pozadích zdejších počítačů se většinou tyčí zasněžené vrcholky hor. Palmy a moře jsem zahlédla jen v reálu ;)

V obchodech jsou kosmetická oddělení přecpaná bělícími přípravky. Opalovací krémy jsou zastoupeny v zanedbatelném množství.

Pálí-li slunce nemilosrdněji než obvykle, chrání se Indonésani dlouhými rukávy, čepicemi a mnohé ženy nosí deštníky. Potí se a smrdí jen zcela výjimečně. To tu musím oddřít já.

Kafe i čaj dostanete vždy už oslazené a upozorníte-li předem, že nesladíte, vyvoláte tím výkřiky úžasu až zděšení a bohužel také spustíte lavinu otázek na téma slazení kafe. Je smutné, že jich na dané téma může padnout tolik.

Hřbitovy jsou místy, kam si chodí dát rikšové šlofíka, pasou se tam kozy a na náhrobcích se suší prádlo.

Směr se určuje zásadně podle světových stran. A to i na tak málem hřišti, jakým je kuchyňský stůl: "synu, posun tu sklenici víc na sever, ať se nepřevrhne." Mám s tím stále potíže, protože pokud právě nečučím na východ nebo západ slunce, nejsem schopna světové strany určit.

Panuje zde balicí mánie. Netýká se však balení holek, ale zboží. Každý kus do pytlíku, secvaknout sešívačkou, vše do krabice a korunovat to igelitkou! Není div, že se tahle země topí v odpadcích. A to doslova. Všechno smetí se hází z oken do řek nebo se válí na ulicích. Tohle je fakt velký problém.

Zvláštní kapitolou je doprava a parkování. Při tak neskutečně zmatečném provozu, který se ani nepokouší někdo řídit, je překvapující, že nejsou ulice posety vraky a mrtvými těly. Zatím jsem si nevšimla, že by tu byla někdy někomu dávána přednost. Platí právo rychlejšího. Zvenčí to ale vypadá děsivěji, než když jste v tom. Celkem brzy jsem přišla na to, že stačí hlídat si předek a počítat se všemi i těmi nejnepravděpodobnějšími situacemi - s těmi obzvlášť - zadek už vám ohlídají ti za vámi a ani oni si o vašich řidičských schopnostech nedělají iluze.

Proces parkování mě zpočátku fascinoval, teď mi leze na nervy. Pod stromem u parkoviště nebo na jiném vhodném stinném místě klimbá chlapík. Přijíždí-li vozidlo nebo chce naopak vyjet, tento se vymrští a za doprovodu hysterického řevu, maniakálního pískotu píšťalky a neúměrného mávání rukama celý přesun organizuje. A to pěkně prosím i v případě, že z rozlehlého parkoviště vyjíždí poslední auto do prázdné ulice! Navíc se často najdou kolemjdoucí dobrovolníci, kteří si taky rádi zavřískají a "přiloží tak ruku k dílu".

To mi připomíná, že podobně důležitou funkci zastávají týpci působící v ekonomické třídě vlaku. Kde se vezmou, tu se vezmou mezi sedačkami s obrovskou flaškou osvěžujícího spreje, lehce stříknou a pak nastaví kuckajícím se cestujícím kelímek na drobné.

Všichni chlapci a chlapi umí vařit a postarat se o dítě jakéhokoli věku.

Většina Indonésanů neumí plavat, děsně nerada chodí pěšky a počítá jak žák pomocné školy. Když jsme kupovali v šesti lidech lístky na fotbal, tak jsme spolu s pouličním prodejcem došli k sedmi různým cifrám. A to dva z nás studovali ekonomii a prodavač taky nevypadal, že si svou živnost otevřel právě dneska.

Asi nejmarkantnějším rozdílem je úcta ke starším lidem. Někdy až přehnaná. Základním mottem ostatně je 'starší má vždy pravdu' a 'mlčeti zlato'. Takže tu profesoři dostávají zvídavé otázky jen zřídka a otázkám na tělo se ve zdejším podnebí nedaří. S rodiči se prý dá bavit víceméně jen o škole. Jde-li třiadvacetiletý vysokoškolák zapařit, oficiálně se učí u kamaráda.

Neexistuje stydět se za člena rodiny! Všichni kamarádi znají vzájemně své rodiče a baví se s nimi nikoliv ze slušnosti. Posedět do warungu se chodí i s mladší otylejší a ne právě atraktivní sestrou a všichni kámoši se ji budou věnovat a opět ne ze slušnosti.

Moje jazykové schopnosti doznaly jistého pokroku. K mému nemalému překvapení mě škola obohatila o věty jako:

„Poté co uspal dítě se vyspal s manželkou.“

„Po včerejší pijatyce mi ještě třeští hlava.“

„Prostitutka byla nabídnuta za 500 tisíc, ale zákazník ji usmlouval na 300 tisíc.“

„Spermie dosáhla oplodnění vajíčka.“

Když k tomu přidám hlášky, které čerpám z vývěsek a plakátů jako…

Udržujte čistotu. Když chceme tak můžeme. Snižte rychlost. Muži mají vkus. Spolu to dokážeme. Žádné plané řeči.

…tak se dá říct, že už si i pokecám. A když mám zvlášť povídavou, tak skrz hustou kouřovou clonu pronesu tu nestárnoucí a stále stejně znepokojující informaci a kouření způsobujícím impotenci atd., kterou jsem si konečně zapamatovala, a úspěch je zaručen.

A konečně už jsou mi pokládány otázky, které mě dostávají jak originalitou, tak jakoby čistotou, nebo jak to nazvat.

Například:

Jaký je sníh na dotek?

Proč jsou v Evropě prostitutky, když je tam volný sex?

Jak na tohle sakra odpovědět?

Studený?!

Co mě ale rozčiluje, je přístup některých omezenců, kteří se mnou ani nezkoušejí mluvit indonésky a rovnou u warungu pantomimicky předvádějí, jako že tady se mužů najíst a napít. Ostatní zevlouni se samozřejmě výborně baví a vtipálek přihazuje další "herecké" trumfy. Většinou je usadím skrze zuby procezenym: ano, chci se najíst a napít a vy neumíte indonésky? Tuhle mi ale v Banjarmasinu ruply nervy a já se na dalšího gestikulujícího chlápka rozeřvala o poznání neurvaleji. Jako na potvoru byl zrovna tenhle opravdu němý... To se může stát jen mně. Mohu jen doufat, že byl i hluchý.

Co se týká pencak silatu, tuhle se mě trenér zeptal, nechci-li se zúčastnit meziuniverzitních závodů. Hodně mě to překvapilo a nesmírně potěšilo. Opáčila jsem ale, že je na to snad ještě brzy, že souboje skoro vůbec netrénujeme a jestli si fakt myslí, že už na to mám. "Určitě," odtušil. „V tvé váhové kategorii bude jedna, maximálně dvě holky, takže medaili máme jistou.“ Účast jsem odmítla a toužila jít zdechnout do houští.

... pokračování příště ...