Tenggara.net

Přestože vystudoval v Praze medicínu, byl vším, jen ne řadovým lékařem. Pobýval v Rusku a v Holandské Východní Indii, byl ve Španělsku a ve Švýcarsku. Všude chodil s otevřenýma očima a všímal si způsobu života i myšlení lidí. Pod vlivem cestovatelské společnosti v domě U Halánků (dnešní Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur na Betlémském náměstí v Praze) a především samotného Vojty Náprstka se nadchl pro sběr předmětů, které nejvíce vypovídají o životě obyvatel různých částí světa. Kromě cestování, etnografie a samotné medicíny byl jeho velkým koníčkem ruský jazyk. Dopisoval si s Tolstým, překládal velikány ruské literatury jako byl Gogol, Ostrovský i samotný Tolstoj, psal o Turgeněvovi.

Kdo tedy byl Pavel Durdík, výrazná osobnost druhé poloviny 19. století s mnoha znalostmi a zájmy?

Pavel Durdík se narodil 23. května 1843 v Hořicích ve velké rodině kloboučníka. O dva roky později se rodina stěhuje do Hradce Králové. Z patnácti dětí (deseti synů a pěti dcer) se postupem času stávají právníci, lékaři, pedagogové, filozofové nebo učitelky, jeden ze synů přebírá otcovo řemeslo. Syn Pavel, budoucí etnograf a cestovatel, nejprve absolvuje hradecké gymnázium a poté odchází studovat medicínu do Prahy.

V atmosféře doby, kdy doznívá české národní obrození, se Pavel Durdík přidává k větvi slavjanofilské. Vidí v Rusku ochránce Slovanů a směr, kam by se český národ měl zaměřit. Krátce po ukončení studií na pražské medicíně (roku 1868) odjíždí do Ruska. V Jagotíně u Kyjeva se stává osobním lékařem knížete Repnina. Zde také začíná svou publikační činnost. Přispívá do ruských novin o české kultuře a životě. Jeho úvahy jsou mnohdy velmi kritické a útočné, proto začíná používat pseudonym A. F. Balan. Po zkušenostech v Rusku se terčem jeho kritiky stává snílkovské slavjanofilství. Z důvodu neplatnosti pražského lékařského diplomu v Rusku se Pavel Durdík podrobuje v Moskvě novým zkouškám, posléze přijímá místo ředitele nemocnice na statcích hraběte Orlova Davydova v Serpuchově u Moskvy. Věnuje se však i studiu ruské literatury a umění. Studie posílá do Národních listů a do Osvěty.

Ani po návratu do Čech se s posláním řadového lékaře a s poměry doma nedokáže smířit. Ve společnosti, shromažďující se v domě U Halánků, je stržen zápalem Vojty Náprstka po poznání dalekých krajů a zprostředkování poznatků veřejnosti prostřednictvím výstav, článků a přednášek. Je rozhodnut vstoupit do služeb holandských koloniálních vojsk v Holandské Východní Indii (dnešní Indonésii), aby zde působil nejen jako lékař, ale i jako samotným Náprstkem vyškolený etnograf.

Do Holandské Východní Indie odjíždí koncem roku 1877. Po dvouměsíčním pobytu v Batávii (dnešní Jakarta) je poslán do Padangu na Západní Sumatře. Odtud se přesunuje na bojiště v Acehu na severu Sumatry, kde jako vojenský lékař ošetřuje zraněné v acežsko-holandské válce. Po dobu jednoho roku a šesti měsíců se utváří jeho pohled a názor na nesmyslnou válku, která není ničím jiným, než kořistnickým útokem kolonizující mocnosti na nádhernou zemi s obyvateli, kteří se své svobody nehodlají jen tak vzdát. V korespondenci s Vojtou Náprstkem vyjadřuje porozumění domorodcům, kteří primitivními zbraněmi brání svou zemi a neváhají obětovat vlastní život.

Postižen těžkou malárií je po osmnácti měsících převezen zpět na Západní Sumatru do pevnosti Fort de Kock, aby se zde vyléčil a poté se opět mohl vrátit a odsloužit na krvavém bojišti dalších šestnáct měsíců. Přestože je Durdík svou prací plně vytížen, všímá si způsobu života místních obyvatel, jejich jazyka a kultury a snaží se i přes válečnou situaci sbírat etnografické předměty, mezi které patří především několik proslulých mečů (klewang), nože (rencong), kopí, štíty, látky atd.

Po ukončení služby na bojišti je Durdík poslán k vojenské posádce na ostrov Nias u západního pobřeží Sumatry. Po dobu dvou let se zde zabývá životem místního obyvatelstva, dopisuje si s Náprstkem, připravuje materiály pro budoucí publikace a provádí řadu entomologických a etnografických sběrů. Mezi cenné předměty, které jsou uloženy v Náprstkově muzeu, patří například oděvy, ozdoby, hračky, předměty k užití při práci a lovu, nože, štíty, válečné oděvy a velký soubor sošek předků, adu, které jsou významnou součástí niaské kultury a každodenního života.

S otřeseným zdravím a srdcem oslabeným malárií se po téměř šesti letech vrací Pavel Durdík do Prahy, kde bydlí u své sestry. Lékařskou praxi vykonávat nemusí, finančně je zajištěn. Podniká ještě další dvě krátké cesty, roku 1888 do Ženevy a roku 1894 do Španělska. Občas přednáší, publikuje cestopisné poznatky, literární statě, překlady z ruštiny a dává soustavnější knižní tvar svým poznatkům z ciziny, především ze Sumatry. Vede skromnou korespondenci a v Praze žije spíše osamoceně.

Později se Pavel Durdík stěhuje do Jaroměře. V září roku 1901 je však náhle raněn mrtvicí, jejímž následkem mu zcela ochrnuje pravá polovina těla. 16. srpna roku 1903 umírá při návštěvě svého přítele v Jaroměři.

Dílo

Články, statě a úvahy v periodikách Osvěta, Květy, Světozor, Slovanský sborník, Zlatá Praha, Ženské listy

Knihy
Pět let na Sumatře. Vyprávění vojenského lékaře (1893)
Příroda a zvířata na Sumatře. Obrázky z horských krajů (1894)
Zápasy s býky (1895)
U lidožroutů (1897)
Maželství v tropech (1902)
O domácím životě Niasovců (1884)

< Předchozí		Další >