Tenggara.net

Sdružení pro poznání Indonésie a dalších zemí JV Asie

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Javánská svatba (I.) - Úvod

( 1 Hlas )

Javánská nevěsta Javánská nevěsta
Javánská nevěsta

V jednom z minulých článků jsme se věnovali tomu, co je potřeba zařídit, chce-li občan České republiky vstoupit do manželského svazku s Indonésanem či Indonésankou. V dalším příspěvku se pak jeho autor dělil se svými osobními zkušenosti z javánské svatby. V nové sérii článků se k tomuto tématu vracíme. Tentokrát se však zaměřujeme na význam instituce manželství v javánské společnosti a popis průběhu složitých rituálů doprovázejících svatbu.

 


Historie

Javánská tradice se může chlubit velmi bohatou a rozmanitou škálou rituálů, které mají zabezpečit příznivý osud jedince. Tyto rituály se dělí dle jednotlivých období života na rituály během těhotenství, rituály po narození, iniciační rituály (obřízka), zásnubní a svatební rituály a pohřební rituály. Sociokulturní význam těchto rituálů spočívá v oddělení jedince od určité skupiny společnosti a jeho následné začlenění do skupiny další. Svatební obřady patří z hlediska změny společenské kategorie mezi ty nejvýznamnější rituály nejen proto, že přinejmenším pro jednoho z partnerů znamenají změnu rodiny, klanu, kmene či bydliště, ale také kvůli počtu a velikosti skupin, jichž se společensky posvěcený svazek jejich dvou členů týká.

Význam svatby pro Javánce

Rodina je na Jávě považována za veledůležitou - dalo by se říci posvátnou - instituci a svatební obřad za sled rituálů plných mystiky, zajišťujících její bezproblémové a šťastné fungování. Mnoho Javánců věří, že to, jak bude probíhat svatební obřad, ovlivní celý manželský život. Nezřídka proto investují na zajištění řádného svatebního obřadu ohromné sumy peněz, které je často zadluží na mnoho let dopředu.

Když mluvíme o svatbě na Jávě, nemáme tím na mysli svatbu jako u nás, totiž že jde prakticky „jen" o spojení dvou jedinců. Javánská svatba má mnohonásobně větší dopad - spojují se spolu na celý život nejen snoubenci, ale také jejich široké rodiny. Všichni strýcové, tety, bratranci a sestřenice i ze vzdáleného „kolene“, považují svatbu svého příbuzného za velmi zásadní i pro jejich vlastní život. Vždyť v nich budou hledat podporu - a také ji oplácet - po celý život. Javánský systém rozvětvené rodiny je daleko méně individualistický než jsme zvyklí z Evropy.

Výběr partnera

Pro Javánce svatební obřad znamená cosi posvátného, cosi neopakovatelného. Ten, kdo podruhé či dokonce poněkolikáté vstoupil do svazku manželského, nikoliv z důvodu úmrtí jednoho z manželů (ať už je to žena či muž), je nazírán javánskou společností velmi negativně. Z tohoto důvodu musí být Javánec při své volbě životního partnera velmi opatrný. Všeobecně známé měřítko na výběr partnera je tzv. bibit, bebet a bobot.

Bibit je ohodnocení budoucího partnera z hlediska jeho původu (keturunan). Důraz je kladen na to, z jaké sociální vrstvy pochází a zda v jeho/její rodině netrpí někdo závažnou dědičnou chorobou, která by mohla ovlivnit zdravotní stav potomka. Důležitá je také pověst rodiny. Negativním znakem například je, když v rodině budoucího partnera došlo k rozvodu nebo nevěře.

Bebet představuje sociální komunikativnost - ohodnocení partnera na základě jeho styků se společností, jeho chování (perilaku). Je důležité, aby se budoucí životní partner rád stýkal s lidmi, neboť samotářství a nemluvnost jsou pro Javánce negativní vlastnosti. Z hlediska vhodnosti pro svazek manželský jsou velmi záporně hodnoceni také lidé, kteří hrají hazardní hry nebo pijí alkoholické nápoje či muži, jež se často vyskytují ve společnosti různých žen.

Bobot je sociální status daného jedince. Je hodnoceno jeho pracovní postavení a finanční zázemí, patří sem ale také hodnocení zjevu podle estetického ideálu. U muže je jeho sociální postavení upřednostňováno před ostatními vlastnostmi, protože jeho tradičním úkolem bylo finančně zabezpečit rodinu, která byla zcela závislá na jeho schopnostech zajistit obživu.

Při hodnocení potenciální nevěsty se ještě hledí na vlastnosti zvané mugen, tegen a prigen.

Mugen znamená, že žena zbytečně neopouští dům, není-li k tomu opravdu závažný důvod. Žena, která často chodí na procházky, či navštěvuje sousedy jen tak na popovídání, není vhodná partnerka, protože prý často způsobuje nešťastnou domácnost.

Tegen je schopnost ženy vykonávat různorodé domácí práce např. šít, vařit, vychovávat děti, vést domácnost apod.

Prigen označuje úspornou, šetřivou ženu. Je to ta žena, která dokáže hospodařit i s málem, tj. je schopna rozvrhnout všechny důležité ekonomické výdaje rodiny i v případě, že je manželův příjem (a jelikož žena téměř nikdy nepracuje, tak i příjmy celé rodiny) nízký.

V dřívějších dobách - ale můžeme se s tím nezřídka setkat i dnes nejen v odlehlých vesnicích - rodiče drželi své dospívající dcery doma. Dívka nesměla vycházet z domu, zvláště pak daleko. Takto izolované dívky neměly možnost přijít volně do styku se svými vrstevníky opačného pohlaví a bylo tedy na rodičích, aby pro své dítě toho správného partnera našli sami. Hledání vhodného partnera mělo většinou ustálenou formu: rodiče chlapce si vyhlédli dívku a bez vědomí jejích rodičů i dívky samotné zkoumali, jestli alespoň částečně splňuje výše uvedená kritéria. Pokud dívka vyhovovala, rodiče chlapce vyslali vyjednávače k jejím rodičům. Tomuto vyjednávači se říkalo congkok, někdy se mu také přezdívalo dandan nebo mak comblang. Býval to většinou někdo z chlapcovy rodiny, strýc či starší bratr. Jeho úkolem bylo zjistit, zda byla vyvolená dívka stále nezadaná. Dále se rodičů dívky ptal, zda by souhlasili se sňatkem s chlapcem, jehož rodiče zastupoval. Vyjednávač popsal chlapce a jeho rodinu (její sociální status a původ) a krátce nastínil charakterové vlastnosti chlapce. Tento neformální rozhovor měl za úkol předejít případnému odmítnutí návrhu k sňatku při oficiální žádosti o ruku. Takovýmto odmítnutím byla totiž prestiž mládencovy rodiny značně poškozena. Při výběru správného congkok se dbalo na jeho dobré vystupování, vysokou úroveň vyjadřování, musel být sympatický, zkrátka musel dobře umět reprezentovat vysílající rodinu. Jestliže bylo toto neformální jednání úspěšné, tzn. rodiče dívky jasně neodmítli možnost souhlasu s případnou svatbou, ba naopak projevili známky souhlasu, bylo dohodnuto další setkání, tentokrát už s rodiči dotyčného chlapce. Tato schůzka se nazývá nontoni.

Nejedná se v žádném případě o nečastý, již pomalu zastaralý, jev. Velmi mě udivilo, v kolika případech i mezi univerzitní mládeží byl dívce či chlapci rodiči vyhledán partner. Byli nuceni zpřetrhat třeba i dlouhotrvající vztahy se spolužáky a podřídit se přání rodičů. Nelze to však považovat za „nucený“ sňatek, protože oni se dobrovolně rodičům podrobili, ačkoli velmi neradi.

Pozn.: Mgr. Květa Rypáčková je absolventkou indonésistiky a etnologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Tento článek se zakládá na její diplomové práci "Současný svatební obřad na Východní Jávě".