Tenggara.net

Sdružení pro poznání Indonésie a dalších zemí JV Asie

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Západní Sumatra - země bohatých tradic a tolerantního islámu

( 1 Hlas )

Architektura Minangkabau - královský palác v Pagaruyung. Foto: L.Bohánek Architektura Minangkabau - královský palác v Pagaruyung. Foto: L.Bohánek
Architektura Minangkabau - královský palác v Pagaruyung. Foto: L.Bohánek

Západní Sumatra - a ostrov Sumatra vůbec - je jednou z mnoha oblastí, se kterými se setkáváme na stránkách časopisů a knižních publikací v českém jazyce jen zřídka.

Nejsou zde náboženské ani etnické konflikty, nepokoje či oběti na životech jako jejich důsledek. Tato provincie neprojevuje úsilí o odtržení od Indonésie a vytvoření vlastního státu, ani výraznou nespokojenost či odpor proti politické situaci. V posledních letech zde nedošlo k závažnější sopečné erupci či jiné přírodní katastrofě.

Svým kulturním bohatstvím, specifickým způsobem života obyvatelstva, které si říká "Minangkabau" a zachovávaným tradicím si však tato oblast zasluhuje mnohem více pozornosti.


Západní Sumatra - přírodní a geografické podmínky

Ostrov Sumatra je třetím největším indonéským ostrovem, avšak na rozdíl od Jávy má mnohem menší hustotu obyvatel: cca 80 obyvatel na km2 zatímco na Jávě je to okolo 700 obyvatel na km2. Na celém ostrově žije okolo čtyřiceti miliónů obyvatel. Velká část Sumatry je stále ještě zalesněná. Ekonomický potenciál tohoto ostrova spočívá nejen v těžbě nerostných surovin - jsou zde ložiska ropy a zemního plynu, uhlí a menší ložiska barevných a drahých kovů - ale i úrodné půdě, díky níž patří některé oblasti Sumatry k největším producentům rýže. Nalezneme zde také rozsáhlé plantáže palmy olejné, kaučukovníku, kávy, čaje, tabáku i koření, jako jsou např. pepř, hřebíček a především chilli.

Provincie Západní Sumatra se svým hlavním městem Padang se nachází ve střední části západního pobřeží ostrova. Ze západu ji omývá Indický oceán (Indonésané by řekli Indonéský), na severu sousedí s provincií Severní Sumatra, na východě s Riau, na jihu s Jambi a Bengkulu. Prochází zde pohoří "Barisan", které se táhne po celé délce ostrova. Dosahuje až výšky 3800m nad mořem a to v podobě sopky Kerinci ležící na rozhraní provincií Západní Sumatra a Jambi, která je nejvyšším bodem Indonésie, nebereme-li v úvahu pohoří v nejvýchodnější části Indonésie na ostrově Nová Guinea. Přestože Západní Sumatra patří mezi nejúrodnější části ostrova, k zemědělství se dá využít pouze malá část půdy.

Ten největší rozdíl mezi Sumatrou a Jávou je v bujné vegetaci. Přejíždíte-li autobusem, je to až neuvěřitelná změna. Obklopuje vás džungle, zeleň ve všech odstínech od nejsytěji tmavě zelené po křiklavě světlezelenou, husté lesy, kopce pokryté neprostupným porostem a k tomu vysoká vlhkost vzduchu i kolísající teplota. V nížinách u pobřeží, obzvláště pak ve větších městech dosahuje teplota velmi vysokých hodnot, s přibývající nadmořskou výškou pak klesá, takže například na vrcholku sopky Merapi před rozbřeskem je okolo 0 stupňů Celsia. Džungli místy střídají obdělaná rýžová políčka, vesničky a mešity roztroušené v krajině a na úpatích hor a sopek. Nalezneme zde i množství nádherných jezer, na jejichž hladinách se zrcadlí kopce a modrá obloha, protéká tu mnoho řek, které bývají v horních tocích značně divoké a nechybí samozřejmě ani rajské obrazy písečných pláží a malých ostrůvků při pobřeží. Tato provincie je domovem nepřeberného množství druhů rostlin i zvířat, mezi které patří například i tygr sumatránský.

Obtížným terénem pestré krajiny se vinou serpentiny úzkých silnic, takže jízda autobusem se zpočátku může jevit jako adrenalinový sport. Ani proslulá sumatránská dálnice není o moc širší, takže setkávají-li se velké autobusy, kterých jezdí jich stovky, nezřídka dochází k menším a občas i větším nehodám. Možná i proto jsou všechny autobusy značně odřené. Ti, kteří si to mohou dovolit, dávají přednost jízdě lodí nebo letadlu. V Padangu, hlavním městě provincie, je velký mezinárodní přístav i letiště.

Minangkabau - unikátní matrilineární systém a rodinné vazby

Hranice provincie Západní Sumatry jsou dnes již téměř totožné s oblastí obývanou etnikem Minangkabau, i když v minulosti byla oblast této kulturně specifické skupiny mnohem větší. Co vlastně výraz "Minangkabau" označuje? Jde o etnickou skupinu obyvatelstva s vlastním historickým a kulturním vývojem, systémem společenského zřízení i svébytným dialektem malajského jazyka. Kulturní komplex na první pohled charakterizuje například velmi specifická architektura, styl tradičního oblékání, zvyky a tradice otevírající se návštěvníkům při různých tanečních, hudebních či divadelních představeních nebo při příležitosti velkolepých svatebních oslav, kam jsou všichni hosté srdečně zváni.

Jako první nás obvykle zaujmou jevy, které jsou kulturně zcela odlišné a kterým nedokážeme zpočátku příliš dobře porozumět. Na Západní Sumatře se tak setkáme s matrilineárním příbuzenským systémem, ve kterém se původ rodu odvozuje po matce (neplést s matriarchátem, který označuje typ příbuzenského zřízení, ve kterém rozhodující slovo má vždy žena!). Jméno, tituly, majetek, postavení ve společnosti přechází z matky na potomky. Otec je sice musí zplodit, ale poté se o ně stará a také zodpovídá bratr matky. Minangkabauci říkají: "Anak dipangku, kemenakan dibimbing" (Děti v klíně nésti, synovce a neteře za ruku vésti). Významná je tedy i role mužů rodu, bratrů a strýců (přiženění muži patří do rodu svých matek, takže jinam). Nejstarší bratr matky mamak je také zároveň hlavou užšího rodinného kruhu kaum (příbuzenstvo z jedné matky). V čele větší rodinné jednotky (rodu) - suku, která již nemusí být omezena pouze na jedno místo, stojí penghulu (datuk). Naopak nejužší rodinná jednotka se nazývá paruik. V čele stojí panghulu andiko, jednotka má společné dědictví a majetek a obývá jeden rumah gadang (tradiční dům). Pro muže se však nesluší žít v domě matky, proto dříve chlapci od určitého věku bydleli společně v mešitě. Jakmile byli samostatní, odešli za prací a zkušenostmi, aby shromáždili peníze potřebné k založení rodiny a živobytí. Minangkabauci jsou pověstní svou zručností v podnikání a najdeme je po celé Indonésii. Aktu odchodu z domova a usídlení se mimo rodnou oblast se říká merantau. Dívka zpravidla neopouští dům ani po svatbě.

V původní podobě tohoto systému tedy věnovali mužští příslušníci rodu mnohem více pozornosti svým synovcům a neteřím, než vlastním dětem, které náležely k jinému rodu, k rodu své matky. Jak vypadá situace v moderní době? S pozůstatky systému se můžeme setkat až dodnes, ačkoliv v menší míře než dříve, a to především díky problematice dědictví, zejména nároky potomků otce na jeho majetek, který přecházel na synovce a neteře, ale také díky pevnému ukotvení islámu s jasnými patrilineálními vazbami.

Mluvíme-li o rodinných vazbách, musíme se zmínit o události, která je pro Minangkabauce velmi podstatná a dodnes se okázale a se vší parádou a slávou pořádá. Jde o svatbu, radostnou příležitost, kdy se setkává nejširší rodina, přátelé i sousedi a všichni blízcí, nezřídka jsou zváni i turisté či přátelé cizinci, kteří v některých situacích mohou události dodávat jistou dávku prestiže. Systém svatby je exogamní, tzn. spojení s příslušníkem jiného rodu. Existují však určité výjimky výhodného sňatku - například vzít si potomka ze strany matčina bratra nebo synovce či neteř ze strany otcovy sestry - výhodou je pak vyloučení jakýchkoliv sporů o dědictví a majetek, který tímto zůstává v rodině. Možný sňatek je také v tom případě, ožení-li se dvojice sourozenců dívka a chlapec A s dvojicí sourozenců B z jiného rodu v rámci jedné vesnice. Vyřeší se tak platba částky uang jemputan, kterou obvykle musí zaplatit chlapec, žádá-li o dívku. V některých oblastech tomu však může být i naopak, například v nádherném kraji Pariaman se poplatek za nevěstu stává poplatkem za ženicha a peníze odvádí rodina dívky rodině chlapce. Svatba probíhá obvykle nejprve dle ustanovení islámu - uzavření smluv mezi ženichem a zástupcem nevěsty - a poté dle adatu, tradičního zvykového práva. Její nerozlučnou součástí je nastrojení do přepychových zlatem vykládaných šatů, bohaté nazdobení šperky (především vysokou zlatou korunou na hlavě nevěsty) i líčidly. Jde většinou o veřejnou a obrovskou slavnost mnohdy provázenou různými kulturními pořady, mezi něž patří například představení tradičních tanců, koncert živé kapely, karaoke, tanec účastníků atd. V průběhu oslav probíhají i různé zvyky tradované z generace na generaci stejně jako u nás.

Islám a zvykové právo adat. Raná historie Minangkabau.

Lidé na Západní Sumatře si obvykle váží okolní přírody, tradičních hodnot i své islámské víry, která zde velmi pevně uchytila kořeny. Minangkabauci jsou proslulí dodržováním víry a oblast jejich domova je považována za druhou nejortodoxnější muslimskou základnu v Indonésii hned po Acehu. Přesto zde nedochází k náboženské netoleranci a k návštěvníkům se obyvatelé chovají s pohostinností, přátelstvím i úctou jako k hostům, ovšem samozřejmě pouze v tom případě, respektují-li zdejší pravidla a tradice. Co je tedy dobré o tradicích a náboženství vědět?

Adat je komplex legitimního tradičního zvykového práva, soubor norem a pravidel a důležitou součástí všech indonéských etnik. Dodnes bývá zpravidla respektován a dodržován. Svými zákazy, příkazy a normami pokrývá všechny aspekty života, od početí až po smrt. Je zdrojem etiky i práva (majetek, následnictví, dědictví, adopce, sňatek, rozvod atd.), stanovuje trest za jednotlivé přestupky či zločiny (sankce v rozmezí pokuta až exil), zahrnuje zásady, jak být správným občanem a zodpovědným příbuzným, povinnosti vůči předkům, prostředí, potomkům i vůči sobě samému. Přesně stanovuje průběh tradičních ceremonií a rituálů, je životní filozofií i způsobem myšlení. Je také systémem vědění, který určuje a harmonizuje společenské vztahy. Mnohdy se může zdát zkostnatělým problémem moderní doby, především v očích mladé generace. I v dnešní době, a to především v malých městech a vesnicích dochází například k nuceným sňatkům. Rodiče vyberou vhodného partnera pro svého potomka vzhledem k postavení ve společnosti a množství majetku, city musí jít stranou (nepřipomíná nám to vlastní minulost?). V některých případech však adat může nabývat i určité flexibility.

Jak vypadaly počátky minangkabauského osídlení, odkud tato skupina přišla a kdo vytvořil první normy zvykového práva? Podle ústně předávaných tradic (tambo) Minangkabauci odvozují svůj původ od Alexandra Velikého, který je zde znám pod jménem Iskandar Zulkarnain. Jeho tři synové se vydali do světa, aby získali vlastní zemi. Jeden z nich (Maharaja Diraja), se plavil směrem na jihovýchod, až doplul k malému ostrůvku vystupujícímu z vody. Tam také zakotvil a spolu se svými poddanými se v oněch místech usadil. Byl to vrcholek sopečné hory Merapi. Poté dal rozbít loď, aby znemožnil návrat a přikázal postavit dům na památku v jejím tvaru. Voda začala postupně opadávat a komunita se rozrůstala, až pokryla zhruba území dnešní západní Sumatry. Tehdy dvě vůdčí osobnosti sestavili první pravidla zvykového práva (Datuk Katumanggungan a Datuk Perpatih nan Sebatang). Společně stanovili dvě oblasti adatu:
- adat pevný a neměnný - soustava norem vycházející ze zákonů přírody
- adat konsensuální - některé normy je možné obměňovat na základě společné dohody a kompromisu představitelů adatu.

V otázce volby vůdce a představitele zvykového práva došlo ke sporům mezi oběma datuky. Oba pocházeli z jedné matky, ale měli různého otce. Jeden byl potomkem v aristokratické linii (jeho předkem byl samotný Maharaja Diraja) a prosazoval dědičnou funkci vůdce, který by vznášel všechny návrhy, příkazy a požadavky. Ty by byly poté projednány v podobě shromáždění nižších představitelů adatu. Druhý datuk, jehož otec byl moudrým rádcem krále a pocházel z lidu, prosazoval, aby iniciativa vycházela přímo z lidu a jím zvolený vůdce byl jeho ochráncem a vykonavatelem jeho vůle.

Podle pověsti se na sebe velice rozhněvali, protože ani jeden z nich nechtěl přistoupit na koncept toho druhého. Vytasili své meče, ale moudrost jim nedovolila, aby se navzájem pobili. Místo toho zaťali své meče do dvou kamenů. Opět se projevila jejich neobyčejná moc a vnitřní síla. Kameny byly rozseknuty v půli. Oba systémy platí dodnes, a to v systému čtyř klanů jednotlivých zastánců. Klany Koto a Piliang uznávají první systém a při jednání využívají stupňovitých tradičních domů - hlava zvykového práva sedí výše a náleží jí právo rozhodovat, naopak klany Bodi a Caniago jednají v místnosti bez stupínků a na závěrečném rozhodnutí se může zúčastnit každý.

Jméno Minangkabau je vysvětlováno mnoha vědci různými způsoby, ústní tradice dává přednost jednomu. Opět zde dominují moudří datuci v roli vůdců a ochránců lidu. Jednoho dne připlula k břehům nepřátelská loď se silným vojskem. Obyvatelé byli při pohledu na ni vyděšení a zoufalí. Nebyli by nikdy sto se proti takové síle ubránit. Datuci však měli jiný plán. Protože buvolí zápasy byly všude velmi zábavnou a napínavou podívanou, navrhli, aby se konflikt vyřešil moudrým způsobem, aniž by došlo k prolití krve lidu. Ať nepřítel vybere svého nejlepšího buvola, kterého postaví proti jimi zvolenému buvolovi. Vyhraje-li nepřítel, země bude podrobena. Vyhraje-li buvol místních obyvatel, nepřítel odpluje bez jakýchkoliv nároků. Lidé však stále propadali skepsi, když viděli zvíře, které nepřítel vybral. Silný obr, jakému nebylo rovno. Do zápasu zbýval týden. Datuci vybrali k zápasu buvolí mládě. Odstavili jej od mléka matky, aby vyhládlo a na hlavičku mu před zápasem připevnili ostrý kovový hrot (v jazyce minangkabau - minang). Jakmile boj začal, vyhládlé mládě se rozběhlo přímo k obrovi v domnění, že konečně uhasí žízeň. Ve snaze najít mléko, mládě buvolovi rozpáralo kovovým hrotem břicho. Od té si lid říká Minangkabau (minang - hrot, kabau - buvol, obdoba indonéského kerbau).

Původní krédo zvykového práva znělo "Adat bersendi Alur dan Patut, Alur dan Patut bersendi Benar" neboli "Základem adatu je vše řádné, správné a vhodné, jež vychází z pravdy", po příchodu islámu bylo změněno na "Adat bersendi syarak, syarak bersendi Adat", tedy "Základem adatu je církevní právo a církevní zákony se zakládají na adatu." Příchodem islámu nedošlo ke zrušení původního zvykového práva, nýbrž k jeho upevnění a zdokonalení. Oblíbeným místním vysvětlením je názorný příklad. Tradiční dům nese opěrný systém silných sloupů z kvalitního dřeva. Postupem času může dojít k našikmení sloupu, například sopečnou činností nebo zemětřesením. Aby byl sloup stabilnější, použijeme k jeho pevnému zapření kámen. Dům a sloupy představují adat, kámen je symbolem islámu.

Islám začal do oblasti intenzivně pronikat po pádu Melakky v roce 1511. Centrum obchodu, kultury a islámu se přesunulo do Acehu. Ten začal nabývat silnou pozici a expandoval do celé severní části ostrova včetně oblastí Minangkabau. Docházelo tak k šíření kultury i islámu. Od těch dob až dodnes překrásnou přírodní scenérii střídajících se rýžových polí, divoké přírody a sopečných vrcholků pětkrát denně podkresluje někdy až mystický zpěv muezzinů z minaretů, kteří svolávají k modlitbě. Den začíná okolo páté hodiny ranní, kdy se v šeru míhají postavy žen v bílých hábitech určených k vykonávání víry. Lidé se trousí do modliteben a mešit, aby započali den modlitbou k Alláhovi, avšak mohou tak učinit i doma. Ne všichni, ale z velké většiny praktikují Minangkabauci ortodoxní islám se všemi právy i povinnostmi, kromě striktního islámského práva. Stal se součástí každodenního života společnosti a jako takový zůstává nadále uchováván.

Mohlo by se zdát, že jsou Minangkabau jakousi kulturně zajímavou, ale okrajovou skupinou. Etničtí Minangkabau však hráli a stále hrají i v celoindonéském měřítku klíčovou roli. Původem Minang byl například i první indonéský viceprezident a "otec zakladatel" Dr. Muhammad Hatta či jeho spolupracovník Sutan Sjahrir, a komunity tohoto etnika dnes nalezneme po celém indonéském souostroví. Podrobnosti o některých zajímavých rysech ze života minangkabauské společnosti uvedeme v některém z následujících článků.

Pozn.: Anna Žaludová je členkou sdružení Tenggara a absolventkou oboru indonésistika. V současné době dokončuje studium antropologie se zaměřením na Sumatru.