Polorozpadlé autobusy vypouštějící husté černé oblaky zplodin, auta domáhající se prostoru hlasitým troubením a především tisíce motorek zaplňují každý den ulice středojavánské Yogyakarty. Nedýchatelný vzduch a hluk daleko přesahující hranici snesitelnosti jsou zde natolik součástí každodenního života, že se už nad těmito problémy málokdo pozastavuje.

Naštěstí ale o nich ví místní vláda, která více než tři roky připravovala zavedení nového způsobu hromadné dopravy.

V posledním díle série Dopisů z Indonésie nahlédneme do zákulisí organizace humanitární pomoci po zemětřesení, které postihlo město Yogyakarta 27. května 2006.

Ačkoliv je slovy těžké popsat, co se odehrává v nitru lidí přímo či nepřímo postižených přírodní katastrofou nebo s čím se setkává dobrovolník při humanitární pomoci, naší indonéské korespondentce Heleně se to do značné míry daří...

Jedním ze slabých míst původní i současné verze tohoto webu byla sekce FOTOGALERIE. Tuto slabinu jsme začali napravovat s přispěním Aleše Vostřáka, spolupracovníka Tenggary a spolutvůrce grafiky na tomto webu.

V posledním týdnu jsme fotogalerii rozšířili o cca 100 fotografií, mimo jiné z ostrovů Bangka, Belitung, Bali, Sumba a Sulawesi.

V předposledním díle dopisového seriálu se opět seznámíme se svéráznými postřehy Heleny Rantiminputrové, která pobývala v rámci programu darmasiswa v letech 2005 - 2006 v Malangu na východní Jávě.

Těšíme se na Vaše dotazy a komentáře!